ECLI:CZ:US:2020:3.US.561.20.1
sp. zn. III. ÚS 561/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Josefa Rajdla, zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5 - Smíchov, proti III. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2019 č. j. 28 Co 191/2019-423, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Věry Dagmar Rajdlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení III. a V. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, které se týkají náhrady nákladů řízení, s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 10. 2019 č. j. 28 Co 191/2019-423 v řízení o vypořádání společného jmění manželů potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 5. 2018 č. j. 6 C 175/2015-227, co do přikázání jednotlivých položek do vlastnictví jednoho nebo druhého účastníka (výrok pod bodem II.); ve věci samé jej změnil toliko ve III. výroku, a to co do výše vypořádání (oproti okresním soudem uložené povinnosti ve výši 2 025 028,70 Kč) tak, že vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) uložil povinnost zaplatit stěžovateli (žalovanému) na vyrovnání podílů částku ve výši 2 505 029 Kč (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem III. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení před okresním soudem ve výši 180 850 Kč a výrokem pod bodem V. mu uložil povinnost nahradit České republice na nákladech řízení částku 17 978 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval krajský soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11 (N 168/62 SbNU 481; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), podle něhož je základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů zásada úspěchu ve věci [viz §142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Podle této zásady přiznal náhradu nákladů řízení před okresním soudem vedlejší účastnici řízení v plné výši. K tomu uvedl, že vedlejší účastnice řízení byla úspěšná ohledně položek, které zahrnula do svého návrhu na vypořádání společného jmění (zejména bytové jednotky a garáže nacházejících se v katastru obce Zdiměřice). O nemovitostech v katastru Ledče nad Sázavou pak uzavřeli účastníci dohodu a zjištění ceny dalších nemovitých i movitých věcí záviselo na znaleckých posudcích, takže nebylo možno hovořit o neúspěchu vedlejší účastnice řízení, uvedla-li cenu těchto věcí odlišně. Podle úspěchu v řízení před okresním soudem pak byla stěžovateli uložena i povinnost nahradit podle §148 o. s. ř. státu náklady vzniklé mu na znalečném.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Krajskému soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Odůvodnění rozhodnutí považuje za nedostatečné a nesplňující náležitosti stanovené v §157 o. s. ř. Poukazuje na to, že soudy nevypořádaly všechny položky náležející do společného jmění manželů a dále, že poslední jednání před okresním soudem byla konána z důvodu nesouhlasu vedlejší účastnice řízení se znalcem zjištěnou obvyklou cenou nemovitostí. Dále namítá, že krajský soud neprovedl žádné porovnání toho, v čem byla vedlejší účastnice řízení úspěšná, a v čem byl úspěšný stěžovatel. Domnívá se, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů byl úspěšnější stranou, neboť byl úspěšný ohledně vypořádacího nároku na nemovitostech v daleko větší hodnotě, než jak byla stěžovatelka úspěšná ohledně svého vypořádacího nároku na movitých věcech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, čehož si je stěžovatel dobře vědom, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
7. Je na obecných soudech, aby v konkrétních případech dbaly na dodržení popsaných ústavněprávních požadavků při aplikaci relevantní zákonné úpravy. Z ústavněprávního pohledu není rozhodující, které konkrétní zákonné ustanovení obecné soudy použijí či jak jej interpretují, nedopustí-li se přitom nepřípustné libovůle; to jsou otázky podústavního práva, které však Ústavnímu soudu nepřísluší řešit.
8. Z §142 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Posouzení úspěchu ve věci a následné určení výše přiznaných nákladů jsou předmětem běžného zákona a podzákonného předpisu, jejichž výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě neingeruje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
9. Jde-li o náklady právního zastoupení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů, vychází se podle §8 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání. Z těchto principů krajský soud vycházel, když vedlejší účastnici řízení přiznal podle jejího návrhu do vlastnictví bytovou jednotku včetně garáže v katastru obci Zdiměřice. Pakliže o nemovitostech v katastru obce Ledče nad Sázavou uzavřeli účastníci dohodu a zjištění ceny dalších nemovitých i movitých věcí záviselo na znaleckých posudcích, není možné v rozhodnutí krajského soudu, který právo na náhradu nákladů řízení přiznal vedlejší účastnici řízení, spatřovat jakoukoliv svévoli.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nevymezil natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo porušení ústavně zaručených práv a bylo tak způsobilé vyvolat ingerenci Ústavního soudu; jeho ústavní stížnost představuje výlučně projev nesouhlasu s nákladovým rozhodnutím krajského soudu, a to ohledně posouzení míry úspěchu či neúspěchu ve věci, a již jen z toho důvodu je neopodstatněná. V posuzovaném případě krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, v jaké situaci se přiklonil k uplatnění zásady úspěchu ve věci ve prospěch vedlejší účastnice řízení (byly vypořádány ty položky náležející do společného jmění manželů, o něž vedlejší účastnice řízení usilovala), přičemž v jeho vysvětlení neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel.
11. Pro úplnost lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 1637/09, v němž, byť nejde o vypořádání společného jmění manželů, nýbrž o vypořádání podílového spoluvlastnictví, se preferuje rozhodování podle procesního úspěchu ve věci, a to bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý účastník řízení mohl žalobu podat také.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu