ECLI:CZ:US:2020:3.US.571.20.1
sp. zn. III. ÚS 571/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ž., zastoupené Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 11. 2019, č. j. 70 Co 284/2019-785, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a výživových poměrů ve vztahu k nezletilé dceři A., jejímž otcem je T. D.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 40 P 122/2018-757, Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") zamítl návrh otce, kterým se domáhal svěření nezletilé (z výlučné péče stěžovatelky) do střídavé péče obou rodičů. Okresní soud současně upravil režim styku otce s nezletilou, a to zejména s přihlédnutím k jejímu nástupu do základní školy (od 1. 9. 2018).
4. K odvolání otce ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně změnil, nezletilou svěřil do střídavé péče obou rodičů dle harmonogramu specifikovaného ve výroku tohoto rozsudku a současně rozhodl, že oba rodiče jsou povinni přispívat na výživu nezletilé částkou 2 000 Kč měsíčně. Krajský soud odůvodnil změnu rozhodnutí okresního soudu změnou poměrů (v intencích ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), když konkrétně uvedl, že "ve všech okolnostech, které dříve svědčily v neprospěch střídavé péče [tj. nedostatečná komunikace rodičů, vzdálenost jejich bydlišť a útlý věk nezletilé] došlo k podstatným změnám, neboť odpadla překážka vzdálenosti bydlišť rodičů, otec se přestěhoval do blízkosti bydliště matky, kde si zakoupil vlastní byt, nezletilá se dobře zadaptovala nejen na péči otce v rámci styku, ale i na jeho nové bydliště i na školské zařízení, které začala ve školním roce 2018-2019 navštěvovat, přičemž nebyl zjištěn žádný negativní dopad střídání prostředí na její školní výsledky či řádné plnění školních povinností. Rovněž komunikace mezi rodiči doznala nejen v důsledku absolvované mediace celkového zlepšení, neboť jsou schopni oproti dřívější době řešit situace týkající se dítěte v jeho zájmu bez ingerence soudu či OSPOD."
5. Stěžovatelka se se závěry krajského soudu neztotožnila a napadá je proto ústavní stížností. Předně rozporuje, že by mezi rodiči došlo ke zlepšení vzájemné komunikace, resp. že jsou rodiče schopni řešit záležitosti své dcery bez ingerence soudu či OSPOD, což dokládá např. přetrvávajícími rozpory týkajícími se kroužků, které nezletilá navštěvuje. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se způsobem, jímž se krajský soud vypořádal s přáním nezletilé, která se v průběhu řízení opakovaně vyjadřovala tak, že "chce, aby vše zůstalo tak, jak je to nyní."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilé dceři, v nichž tento soud shledal předpoklady pro její svěření do střídavé péče obou rodičů, resp. neshledal předpoklady pro zachování stávajícího režimu výlučné péče stěžovatelky.
8. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, předkládala v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilé, jak byla vymezena odvolacím soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů její nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
11. Ústavní soud současně setrvale judikuje, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
12. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
13. Uvedené požadavky platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilým dětem, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z citované úpravy obsažené v ustanovení §909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů." Ústavní soud k tomu v minulosti již konstatoval, že "v tomto ohledu bude především podstatné vážit, zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
14. Zjednodušeně řečeno, k nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti může vést nikoliv každá, ale pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a prokazatelnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupříkladu "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, kdy v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupříkladu přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.
15. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal tento soud předpoklad pro změnu nastaveného režimu výchovy nezletilé, a tedy pro změnu shora citovaného rozhodnutí okresního soudu, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, krajský soud při rozhodování kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
17. Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč v nyní projednávané věci považoval zákonnou podmínku změny poměrů, jež odůvodňuje potřebu nové úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilé, za splněnou. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud, který doplnil dokazování a přihlédl tak k vývoji, k němuž došlo v mezidobí od vydání rozhodnutí okresního soudu, zohlednil odpadnutí či pominutí okolností, které dříve svědčily v neprospěch střídavé péče (srov. bod 8 rozsudku krajského soudu). Řečeno jinak, odvolací soud zhodnotil, že zde nebyla dána jakákoliv okolnost, která by bránila svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů. Na tomto závěru krajského soudu neshledal zdejší soud cokoliv, co by odporovalo výše předestřeným obecným kritériím ústavního přezkumu řízení ve věcech péče o nezletilé, a proto jej nehodlá - a ze shora uváděných důvodů ani nemůže - jakkoliv zpochybňovat.
18. Krajskému soudu nelze vytýkat ani kritické přehodnocení přání nezletilé. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě především podstatné, že tento soud kladl důraz na zjištění názoru nezletilé. Ze shora citované judikatury zdejšího soudu navíc vyplývá, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte vždy a bez dalšího nekriticky převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Řečeno jinak, názor nezletilého dítěte není pro obecné soudy jediným kritériem rozhodování. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně odůvodněné (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9). Ústavní soud vzal současně v potaz, že nezletilé je dle jejího vlastního vyjádření dobře u obou rodičů.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu