ECLI:CZ:US:2020:3.US.574.20.1
sp. zn. III. ÚS 574/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní korporace Družstvo Pasáž, sídlem Hrnčířská 1305/2, Děčín, zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem, sídlem Jistebnice 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 30 Cdo 821/2018-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2017 č. j. 21 Co 171/2017-50, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž namítá, že se soudy dopustily nepřípustné libovůle a rozhodovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní osud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2016 č. j. 12 C 332/2015-33 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky v celkové výši 64 000 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále konstatoval porušení práva stěžovatelky na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok II) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Žalovaná částka sestávala z částky 45 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla vzniknout stěžovatelce v důsledku nepřiměřené délky řízení o žalobě na uložení povinnosti poskytnout zprávu o činnosti stěžovatelky, vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 186/2010, a z částky 19 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v rozdílu mezi náklady řízení, jež by stěžovatelce náležely podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), jež byla v mezidobí (v průběhu řízení před Okresním soudem v Děčíně) zrušena, a odměnou advokáta, která byla stěžovatelce vyčíslena podle advokátního tarifu.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 21 Co 171/2017-50 rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku městského soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku městského soudu). Co se týče nároku za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení, městský soud mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že k těmto průtahům došlo až ve fázi rozhodování o nákladech řízení, přičemž posouzení výše nákladů řízení včetně zvážení hlediska legitimního očekávání účastníků příslušelo soudu v rámci rozhodování o nákladech řízení. Nadto podotknul, že stěžovatelce šlo o částku ve výši 19 100 Kč, což byla částka, která měla i vzhledem k její osobě v podstatě pouze zanedbatelný význam. Ohledně nároku na náhradu škody pak ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že o náhradě nákladů řízení již bylo rozhodnuto v původním řízení a není proto možné, aby tento nárok uplatňovala stěžovatelka znovu jako škodu z titulu nesprávného úředního postupu. Skutečnost, že v průběhu řízení došlo ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle níž by mohlo být případně stěžovatelce přiznáno více, na tom nic nemění. Městský soud k tomu doplnil, že rozhodující příčinou vzniku stěžovatelkou tvrzené škody nebylo porušení právní povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, nýbrž skutečnost, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena pro rozpor se zákonem.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 821/2018-62 odmítnuto, jelikož nebylo podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že byla-li předmětem řízení částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. V posuzované věci přitom městský soud rozhodoval jednak o nároku stěžovatelky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 45 000 Kč, jednak o nároku na náhradu škody ve výši 19 000 Kč vzniklé přisouzením nižších nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti výše uvedeným rozhodnutím. Předně uvádí, že oba uplatněné nároky vycházejí ze shodného skutkového základu, pročež její dovolání nemělo být Nejvyšším soudem odmítnuto. Dále se blíže věnuje napadenému rozsudku městského soudu, u něhož spatřuje rozpor s judikaturou Ústavního soudu [konkrétně s nálezem ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215) a s nálezem ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka podotýká, že městským soudem uváděná rozhodnutí Ústavního soudu nejsou na posuzovanou věc přiléhavá. Co se týče nároku na náhradu škody, poukazuje stěžovatelka na to, že všechny úkony byly učiněny před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ohledně nároku na zadostiučinění zdůrazňuje, že doba průtahů byla více než dvojnásobná oproti tvrzení městského soudu, což mělo vliv na stanovení základní částky odškodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, a to i proti rozsudku městského soudu (k tomu ještě viz níže), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval usnesením Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako ex lege nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozhodnutím městského soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, když každý z obou stěžovatelkou uplatněných nároků měl samostatný skutkový základ a bylo je tak třeba posuzovat zvlášť. Co se týče samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelka vůči němu namítá toliko, že jím uplatněné nároky vycházejí ze shodného skutkového základu, avšak tuto svoji argumentaci nikterak blíže nerozvádí, takže Ústavnímu soudu ani neposkytuje žádný prostor, aby se touto částí ústavní stížnosti mohl blíže zabývat. Názor stěžovatelky navíc Ústavní soud nepovažuje ani za správný. Odporuje totiž jak samotnému textu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tak i ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která je ostatně v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu citována, a byla i aprobována Ústavním soudem. Závěr Nejvyššího soudu je souladný mj. i s doktrínou (srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 890-896), která se k otázce přípustnosti dovolání z hlediska majetkového censu vyjadřuje tak, že bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o několika peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost dovolání vůči každému z nich samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
9. V této části je třeba hodnotit ústavní stížnost (a to i s ohledem na zcela absentující ústavněprávní argumentaci stěžovatelky) jako zjevně neopodstatněnou. Závěr o nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá zvrátit ani skutečnost, že stěžovatelce se od městského soudu dostalo nesprávného (resp. zavádějícího) poučení o přípustnosti dovolání. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou konstantní praxi, z níž plyne, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem založit jeho přípustnost [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. Proto v zásadě shledává jako ústavně konformní rozhodnutí obecných soudů, jimiž taková podání odmítají.
10. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že takové pochybení obecného soudu nelze klást stěžovatelce (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti) k tíži, neboť postupovala v souladu s (byť nesprávným nebo nepřesným) poučením soudu, přičemž nelze odmítat takové ústavní stížnosti pro opožděnost či nepřípustnost [srov. např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733) či usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2240/14]. To platí i v situaci, kdy stěžovatelka nesprávné poučení v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje a nikterak s tímto pochybením neoperuje.
11. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud proto zabýval i rozhodnutím městského soudu, který stěžovatelku poučil o možnosti podat dovolání za podmínek podle §237 o. s. ř. V případě, že by se stěžovatelce dostalo správného poučení o nemožnosti podat dovolání a stěžovatelka přesto dovolání podala, musela by být ústavní stížnost proti takovému rozsudku odvolacího soudu odmítnuta pro opožděnost (popř. nepřípustnost).
12. Co se týče samotného rozsudku městského soudu, lze argumentaci stěžovatelky rozdělit do dvou částí. V první části se věnuje nároku na náhradu částky ve výši 19 000 Kč. Zde uvádí, že městským soudem citované nálezy Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15) nejsou na danou věc přiléhavé a naopak požadavek stěžovatelky koresponduje se závěry obsaženými v nálezu sp. zn. II. ÚS 1430/13 a v nálezu sp. zn. II. ÚS 2632/19. Stěžovatelka by snad mohla mít pravdu, pokud by v nyní posuzované věci šlo o samotné rozhodování o nákladech řízení. Ve stávající věci však nejde o vlastní náklady řízení v rámci původního řízení, nýbrž o řízení o nároku na náhradu škody vůči státu v důsledku jeho odpovědnosti, které má zcela jiný charakter. Stěžovatelka přehlíží, že pro vyhovění jejímu nároku je třeba, aby byly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za vzniklou škodu, což se, jak správně uvedl městský soud, nestalo, neboť hlavní příčinou vzniku škody nebylo porušení obecných soudů vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (či vydané nezákonné rozhodnutí), nýbrž zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. pro rozpor se zákonem. Městským soudem učiněný závěr tak nikterak nevybočuje z mezí ústavní konformity.
13. K uplatněnému nároku na nemajetkovou újmu ve výši 45 000 Kč pak stěžovatelka nepřekládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, když pouze poukazuje na délku řízení, kterou zohlednily obecné soudy a která se odchyluje od jí tvrzené délky řízení. Rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění extrémně nevybočuje ze standardních postupů při náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a závěry městského soudu nelze považovat za neústavní. Zamítnutí návrhu na odškodnění bylo městským soudem dostačujícím způsobem odůvodněno, když poukázal na specifika řízení odůvodňující jeho postup, a Ústavní soud tak neshledal v rozhodování městkého soudu exces, který by si vyžadoval jeho zásah.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu