ECLI:CZ:US:2020:3.US.59.20.1
sp. zn. III. ÚS 59/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Válka, zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 898/2019-329, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ACA Centrum s. r. o., sídlem Třebovická 5534/1a, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých základních práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložené kopie ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (žalobce) se v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 19 C 12/2014 úspěšně domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 1 017 019 Kč s příslušenstvím z titulu nároků plynoucích z uplatnění vad motorového vozidla. Prvostupňový rozsudek okresního soudu ze dne 12. 10. 2017 č. j. 19 C 12/2014-229 byl k odvolání vedlejší účastnice potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2018 č. j. 11 Co 115/2018-276. Nejvyšší soud odmítl dovolání vedlejší účastnice jako nepřípustné a současně ústavní stížností napadeným nákladovým výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. K porušení práv stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít rozhodnutím Nejvyššího soudu o nepřiznání práva na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud dopustil závažného pochybení, když mu, jako plně procesně úspěšnému účastníkovi nepřiznal vůči vedlejší účastnici nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, které představují náklady právního zastoupení v dovolacím řízení, a to jeden úkon právní služby - sepsání vyjádření k dovolání spolu s režijním paušálem a částkou daně z přidané hodnoty.
4. Nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení stěžovatel považuje za odepření spravedlnosti, přičemž zdůrazňuje, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spotřebitelský spor trvající téměř 5 let, a navzdory jeho plnému úspěchu ve věci musí nést náklady svého právního zastoupení v dovolacím řízení. Právě spotřebitelská povaha sporu může podle stěžovatele dodat jeho ústavní stížnosti směřující toliko proti rozhodnutí o nákladech řízení ústavněprávní rozměr. Poukazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který právo na přiznání náhrady nákladů řízení podřadil pod právo na soudní ochranu a ústavněprávní význam dovozuje ze závažného pochybení rozhodujícího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť zákon další procesní prostředek k ochraně jeho práva neposkytuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutí dovolacího soudu o nákladech řízení. K přezkumu nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi obecně nepřistupuje, jelikož tato rozhodnutí jsou výlučně doménou těchto soudů, a i když se spor o náklady řízení může citelně dotknout některé ze stran řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod a sám o sobě nemůže být předmětem ochrany poskytované Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 133/10 a ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1958/19 nebo nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461).
9. Ve věci stěžovatele dovolací soud postupoval podle §243f odst. 3 občanského soudního řádu, který mu umožňuje své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neodůvodňovat. V tomto postupu Ústavní soud neshledává ústavní nesoulad (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/15, bod 22). Samotné rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žádnému z jeho účastníků je rozhodnutím v rovině podústavního práva, a i kdyby nebylo správné, vzhledem k absenci ústavněprávního významu by nešlo o pochybení, které by si vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Nikoli každé vadné použití běžného zákona má za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod. Nepřiznání náhrady nákladů řízení za jeden úkon právní služby v dovolacím řízení, kde dovolání bylo shledáno nepřípustným a nedošlo proto ani k jeho věcnému přezkumu, Ústavní soud nepovažuje za závažné pochybení, které by mělo za následek újmu na ústavně zaručených právech a svobodách a bylo tak důvodem pro vybočení z obecné praxe Ústavního soudu, podle které problematika rozhodování o nákladech řízení ústavněprávního významu nedosahuje.
10. Ústavní soud tak ve věci stěžovatele neshledal pochybení, které by zakládalo důvodnost ústavní stížnosti. Samotná nespokojenost stěžovatele s rozhodnutím o nákladech řízení, důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá, a to ani ve spojení s povahou původního sporu jako sporu spotřebitelského. Ústavní soud nepředstavuje další přezkumnou instanci v systému soudnictví a nepřísluší mu přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, nezpůsobují-li relevantní újmu na základních právech a svobodách stěžovatele.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu