ECLI:CZ:US:2020:3.US.619.20.1
sp. zn. III. ÚS 619/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Fleischmanové, zastoupené JUDr. Karlem Bockem, advokátem, sídlem Lidická 613, Frýdek Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020 č. j. 20 Cdo 3956/2019-967, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019 č. j. 70 Co 200/2019-897 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. května 2019 č. j. 34 EXE 594/2018-840, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, a RNDr. Bohumíra Lojkáska Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Dále navrhuje, aby jí byly přiznány náklady řízení podle §62 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že je vedeno exekuční řízení, ve kterém je exekučním titulem rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. MUFO 16634/2014 ve spojení s vykonatelným rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. MSK 125609/2014, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost odstranit stavby ,,oplocení, kotec pro psa", nacházející se na pozemcích parc. č. X1, X2 a X3, vše v katastrálním území O., obec O., zapsané na listu vlastnictví č. X4 v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek (dále též jen ,,odstraňovaná stavba"). Vedlejší účastník (oprávněný) je vlastníkem pozemků a domu, které sousedí s odstraňovanou stavbou, a vůči pozemku parc. č. X3 mu také svědčí věcné břemeno chůze a jízdy, když nemá ke svým pozemkům jinou přístupovou cestu.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") svým usnesením ze dne 15. 5. 2019 č. j. 34 EXE 594/2018-840 zamítl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekuce.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 29. 8. 2019 č. j. 70 Co 200/2019-897, potvrdil usnesení obvodního soudu.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 20 Cdo 3956/2019-967 bylo dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu zamítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že nedále nesouhlasí s tím, že by byl vedlejší účastník aktivně legitimován k zahájení daného exekučního řízení. Dochází k rozšíření okruhu subjektů, které jsou aktivně legitimovány k podání návrhu na zahájení exekuce, jejímž titulem je správní rozhodnutí, nad rámec zákonné úpravy. Dle §105 správního řádu exekuční titul u exekučního správního orgánu uplatňuje správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, nebo osoba oprávněná z exekučního titulu. Osobou oprávněnou z exekučního titulu právní teorie rozumí osobu, v jejíž prospěch je povinný zejména povinen něco dát, vykonat, něčeho se zdržet či něco strpět, tj. osobu, které exekuční titul konstituuje nebo deklaruje určitý právní nárok vůči povinnému, což není případ vedlejšího účastníka. Stěžovatelka podotýká, že Ústavní soud judikoval, že neexistuje žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby vůči jinému subjektu bylo zahájeno správní řízení, v němž by byl tento subjekt za porušení právních předpisů stíhán (např. usnesení ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. II. ÚS 345/01).
7. Vedlejší účastník proti ní navíc vede souběžně další exekuční řízení na výkon předběžného opatření, kterým jí byla uložena povinnost zdržet se jednání bránícímu vedlejšímu účastníkovi v přístupu k jeho nemovitostem. Jsou tak proti ní vedena dvě řízení vedoucí fakticky k vymožení téhož, čímž jsou však zdvojovány náklady exekuce a porušován zákaz litispendence.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by vedlejší účastník byl oprávněn k zahájení exekučního řízení k výkonu správního rozhodnutí. Tento její nesouhlas však představuje toliko odlišný právní názor na výklad procesních pravidel podústavního práva, ke kterému obecné soudy přistoupily jako orgány k tomu oprávněné. Stěžovatelčina argumentace se míjí se smyslem řízení o ústavní stížnosti, jenž má sloužit k ochraně před zásahy do základních práv a svobod dosahujících ústavněprávní roviny. Není úlohou Ústavního soudu, aby prováděl vlastní nový výklad procesních předpisů a nahrazoval jím interpretaci zastávanou obecnými soudy. To pak platí zejména, pokud v napadených rozhodnutích úvahy, na základě kterých vyslovily své závěry, řádně vyložily. To se v projednávané věci bezpochyby stalo, když kupříkladu Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl, že z §105 odst. 1 písm. b) správního řádu vyplývá, že kromě správního orgánu, který rozhodnutí vydal, může exekuční návrh podat i osoba oprávněná z exekučního titulu, přičemž vedlejší účastník byl správním orgánem zahrnut do okruhu účastníků řízení o vydání exekučního titulu a takto vydaný titul svědčí v jeho prospěch a má mimo jiné zabezpečit výkon jeho práv, když je vlastníkem sousedních pozemků, kterému je odstraňovanou stavbou zamezen výkon jeho subjektivního práva plynoucího z věcného břemene chůze a jízdy. Závěr obecných soudů, že aktivně legitimovanou k podání návrhu na výkon správního rozhodnutí může být i osoba, které sice rozhodnutí přímo nepřiznává vůči povinnému právo, ale tato osoba v řízení o výkon rozhodnutí své subjektivní právo chrání, představuje logickou úvahu obecných soudů při výkladu procesních norem, a Ústavní soud neshledává, že by vykazovala znaky protiústavní svévole. K judikatuře, na kterou stěžovatelka poukazuje, možno dodat, že se netýká shodné problematiky.
11. Obdobně Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že byl porušen zákaz litispendence. Jak rovněž již vyložil Nejvyšší soud, v obou exekučních řízeních jsou vykonávány odlišné exekuční tituly, přičemž každý z nich stanoví stěžovatelce jinou povinnost (v případě správního rozhodnutí povinnost odstranit stavbu, v případě předběžného opatření povinnost zdržet se jednání bránících vedlejšímu účastníkovi v přístupu k jeho nemovitostem). K tomu, aby byla dána překážka litispendence (potažmo překážka věci rozhodnuté), je v exekučních poměrech nezbytné, aby byla vykonávána znovu jedna a tatáž povinnost, uložená jedním exekučním titulem, což se nestalo.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
13. S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval uplatněným návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu