ECLI:CZ:US:2020:3.US.621.20.1
sp. zn. III. ÚS 621/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Havengore s.r.o., se sídlem V Podbabě 36/11, Praha 6, zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem Vrázova 7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 23 Cdo 2764/2019-259, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se s tvrzeným porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
2. Stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší soud - zjednodušeně řečeno - řádně nevypořádal s dovolací otázkou, kterou mu v dovolání předložila. Konkrétně se jednalo o otázku, zda náklady na odstranění příčin vad díla (jí zhotovené stavby) je možno považovat za zachraňovací náklady. Podle stěžovatelky šlo ve svém důsledku o posouzení konkurence titulů v tom smyslu, kdy začíná prevence před škodou, kterou by porucha stavby mohla způsobit (tzn. kdy by odstranění této poruchy žalovaná pojišťovna měla hradit a žaloba by měla být posouzena jako důvodná), a kdy jde jen o odstranění vad díla, na kterou se pojištění nevztahuje.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť otázka, kterou stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání, podmínky přezkumu založit nemohla. Napadené rozhodnutí odvolacího Městského soudu v Praze na jejím řešení totiž nespočívalo a nebyla tak podle Nejvyššího soudu splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatelka nevynaložila žádné náklady na plnění její obecné prevenční povinnosti (leč pouze náklady vyvolané její odpovědností z vad díla), neboť bezpečnostní riziko vzniku škody způsobené vadou zhotoveného díla za daných okolností nevzniklo. Nelze proto podrobit dovolacímu přezkumu správnost neexistujícího právního názoru odvolacího soudu o vzájemné konkurenci titulů na straně jedné a povinnosti ze závazku na odstranění vad díla na straně druhé.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
5. Ústavní soud totiž po seznámení se s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu, napadeného petitem ústavní stížnosti, a též s odůvodněními rozhodnutí, jež usnesení Nejvyššího soudu předcházela, zjistil, že závěr Nejvyššího soudu je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný.
6. Rozsudek Městského soudu v Praze, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, totiž vychází mimo jiné ze znaleckého zkoumání, podle něhož stěžovatelkou prováděné práce neměly povahu prací zachraňovacích, neboť jimi stavba nebyla staticky zajišťována, jelikož bezprostřední ohrožení majetku či zdraví třetích osob nehrozilo [srov. k tomu zejm. odst. 27 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 6. 2018, č. j. 6 C 115/2016-206]. Na toto zjištění obvodního soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nereaguje, stejně jako nereaguje na rekapitulaci provedenou městským soudem, z níž plyne, že stěžovatelka přikročila k podepření konstrukce až měsíc a půl po poklesu sloupu.
7. Proto lze s obecnými soudy - nikoliv tedy jen se soudem Nejvyšším - souhlasit v tom, že v daném případě o konkurenci titulů, jak jsou vymezeny výše, nešlo, když nadto je vhodné doplnit, že žalovaná část nákladů, které stěžovatelka vynaložila na opravu vad díla, nakonec uhradila. Ústavně neakceptovatelný v daném případě není ani závěr Nejvyššího soudu ohledně tvrzení stěžovatelky, že v důsledku vady jí zhotoveného díla hrozil bezprostředně vznik škody, kterou odvrátily teprve vynaložené práce a náklady, jednalo se o zpochybnění správnosti skutkových zjištění o důsledcích předmětné vady díla, což ovšem nepodléhá dovolacímu přezkumu. Proto Nejvyšší soud z ústavněprávního hlediska nepochybil, odmítl-li dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost.
8. Ústavní soud má tedy za to, napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu