ECLI:CZ:US:2020:3.US.634.20.1
sp. zn. III. ÚS 634/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2019, č. j. 14 Co 341/2019-421, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelka žalobou domáhala zaplacení náhrady za majetkovou i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání. Žalovaná částka sestává ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním ve výši 72 000 Kč, za nemajetkovou újmu způsobenou vykázáním z obydlí v lednu a únoru 2015 ve výši 20 000 Kč, z náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na náhradní bydlení v době vykázání z obydlí na konci ledna a na začátku února 2015 ve výši 12 556 Kč, odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonnou vazbou ve výši 63 700 Kč, odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou předběžným opatřením - zákazem styku s rodiči, zákazem vstupu do obydlí a dohledem probačního úředníka ve výši 140 000 Kč, úhrady nákladů za náhradní bydlení v době zákazu zdržování se v místě svého bydliště v době trestního stíhání ve výši 173 828 Kč, náhrady nákladů na obhajobu 16 088 Kč a úhrady nákladů za dosílku pošty ve výši 2 184 Kč.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2019, č. j. 29 C 169/2017-374, bylo připuštěno rozšíření žaloby o úrok z prodlení z částek a za období v tomto rozsudku definovaných (výrok I.). Výrokem II. soud uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovatelce částku 59 346 Kč s úrokem z prodlení. Výrokem III. zamítl žalobu o zaplacení 440 302 Kč s příslušenstvím a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 48 Kč (výrok IV.).
4. Nároky stěžovatelky posoudil soud I. stupně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Soud I. stupně dospěl k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Při stanovení formy a výše zadostiučinění soud vycházel z povahy trestní věci. Žalovaná vyslovila stěžovatelce omluvu a poskytla jí zadostiučinění ve výši 28 000 Kč. Soud považoval za adekvátní částku 20 000 Kč. Nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé vykázáním stěžovatelky z obydlí na základě rozhodnutí policie ze dne 30. 1. 2015 na dobu 10 dnů soud zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí bylo vydáno před zahájením trestního stíhání stěžovatelky, nebylo jako nezákonné zrušeno, nejednalo se ani o nesprávný úřední postup, a proto není dána odpovědnost státu. Nárok je navíc i promlčen a totéž platí o nároku na odškodnění majetkové újmy ve výši 12 556 Kč za náklady na hotel v době od 30. 1. 2015 do 9. 2. 2015 (tedy po dobu vykázání). Rovněž nárok na odškodnění nemajetkové újmy za vykonání vazby ve výši 63 700 Kč shledal soud I. stupně nedůvodným. Stěžovatelka požadovala částku 2 000 Kč za den vazby, žalovaná jí zaplatila 1 300 Kč za den vazby, což soud považoval za dostatečné.
5. K odvolání stěžovatelky a žalované městský soud prvostupňové rozhodnutí v napadených výrocích II. až IV. potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 192 Kč. Se závěry prvostupňového soudu se totiž v zásadě ztotožnil.
6. Stěžovatelka se závěry městského soudu nesouhlasí. Proto podala proti napadenému rozhodnutí souběžně s touto ústavní stížností dovolání [tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil rovněž z databáze Infosoud.justice.cz]. Obává se totiž, že Nejvyšší soud její nárok na náhradu škody a újmy způsobené vykázáním v celkové výši 32 556 Kč v této dílčí části odmítne s ohledem na majetkový cenzus 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Opatření spočívající ve vykázání z obydlí podle zákona o Policii České republiky je přitom podle stěžovatelky v její věcí neoddělitelně svázáno se samotným trestním řízením, což podle ní vede k závěru, že stát odpovídá za škodu a újmu způsobenou tímto opatřením, jako by bylo aplikováno ve stadiu trestního řízení po zahájení trestního stíhání. Důvody vykázání z obydlí soudu jsou totiž totožné s těmi, které policejní orgán uvedl v úředním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Na vykázání z obydlí, jako na úkon související s trestním stíháním, odkazuje také usnesení o zahájení trestního stíhání a odkazuje na ně také Obvodní soud pro Prahu 10 v rozhodnutí, jímž tento soud na stěžovatelku uvalil vazbu. Ke zproštění obžaloby stěžovatelky trestní soudy údajně uvedly, že původně poškozený otec stěžovatelky byl ve skutečnosti agresorem, který dlouhodobě terorizoval celou rodinu. Její jednání podle stěžovatelky nevykazovalo znaky přestupku ani trestného činu.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, resp. nevyčkala na skončení řízení o nich.
8. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
9. V nyní projednávané věci souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhá dovolací řízení, kdy stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu procesní opatrnosti též dovolání, o čemž byla odvolacím soudem ostatně i řádně poučena. Výsledek tohoto řízení zjevně může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu o této ústavní stížnosti, přičemž zdejšímu soudu nepřísluší jakkoliv předjímat jeho výsledek, a to ani ohledně splnění podmínek řízení před Nejvyšším soudem (viz obavy stěžovatelky vyjádřené v bodu 4. ústavní stížnosti).
10. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
11. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když stěžovatelka netvrdila (a ani zdejší soud sám neshledal) žádný důvod, který by mohl vést k závěru o přesahu jejích vlastních zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) cit. zákona, a tedy i k prominutí procesní podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj