ECLI:CZ:US:2020:3.US.646.20.1
sp. zn. III. ÚS 646/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MONETA Leasing, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1442/1b, Praha 4, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem Klimentská 10, Praha 1, směřující proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 12. 2019, č. j. 2 KZN 1047/2018-105, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 10. 2019, č. j. 1 ZN 1843/2017-312, a sdělení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení ze dne 16. 9. 2019, č. j. KRPB-148206-380/TČ-2017-060082-HH, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti, napadeným sdělením Policie ČR byla stěžovatelka informována, že její žádosti o nahlédnutí do spisu vedeného v záhlaví uvedeným policejním orgánem v trestním řízení pod sp. zn. KRPB-148206 nemůže být vyhověno, neboť požadované dokumenty mají povahu tzv. pomocných materiálů, do kterých nemá právo nahlížet. Zmíněné trestní řízení, zahájené trestním oznámením stěžovatelky, jako poškozené, týkajícím se podezření ze spáchání trestné činnosti, jíž se měl dopustit bývalý jednatel stěžovatelky, bylo skončeno usnesením policejního orgánu o odložení věci dle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu ze dne 12. 4. 2019, které nabylo právní moci dne 30. 4. 2019, neboť se nejednalo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak.
3. S obsahem a odůvodněním uvedeného rozhodnutí Policie ČR o nevyhovění žádosti o nahlédnutí do spisu stěžovatelka nesouhlasila, a proto se obrátila na dozorové Městské státní zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") s žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu ve smyslu ustanovení §157a trestního řádu. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím městského státního zastupitelství byla stěžovatelka vyrozuměna, že dozorující státní zástupce neshledal v postupu policejního orgánu jakékoliv pochybení.
4. Stěžovatelka následně podala ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad postupem dozorového státního zástupce podle ustanovení §12d zákona o státním zastupitelství. Krajské státní zastupitelství na podkladě předloženého veškerého spisového materiálu přezkoumalo zákonnost postupu městského státního zastupitelství a dospělo k závěru, že stěžovatelčiny námitky nejsou důvodné. Dohledové státní zastupitelství zdůraznilo, že orgány činné v trestním řízení stěžovatelce nebránily v nahlédnutí do spisu, když odmítly pouze nahlédnutí do tzv. pomocných materiálů policejních orgánů, v nichž byly "uloženy doklady, které nebyly založeny ve vyšetřovacím spise a nebylo by možné je ani použít ve věci jako důkazy. Jde např. o materiály předložené podezřelým a jde o výhradně doklady osobního charakteru, které navíc požívají ochrany bankovního tajemství, neboť nebyly vyžadovány orgány činnými v trestním řízení dle §8 odst. 2 tr. řádu."
5. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá identické námitky jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž tvrdí, že z informací, které nabyla ze zpřístupněných částí spisu, je zřejmé, že jí požadované dokumenty (např. podklady poskytnuté znaleckému ústavu pro zpracování znaleckého posudku, dokumenty o majetkových poměrech bývalého jednatele a jeho výpisy z bankovních účtů) nemají povahu pomocných materiálů. Má za to, že policejní orgán svévolně označil požadované části spisu za pomocné materiály a tím značnou část spisového materiálu znepřístupnil. Namítá, že "orgány činné v trestním řízení jí tímto postupem znemožnily ověřit, jestli byly ve věci naplněny aspekty nezávislosti, nestrannosti, důkladnosti a dostatečnosti trestního řízení vymezené v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu."
6. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti souvisí s nahlížením do spisu po skončení trestního řízení. Stěžovatelka v podstatě namítá, že jí nebyl předložen kompletní spisový materiál v rozporu s ustanovením §65 trestního řádu. Nejednalo se však o odepření nahlédnutí do spisu ze závažných důvodů ve smyslu ustanovení §65 odst. 2 trestního řádu, nýbrž daný požadavek stěžovatelky nebyl akceptován s tím, že se na předmětné listinné materiály vůbec nevztahuje právo nahlížet do spisu podle ustanovení §65 trestního řádu. Ústavní soud se s tímto názorem orgánů činných v trestním řízení ztotožňuje.
8. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat jako výjimečnou. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
9. Otázkou nahlížení do spisu v průběhu přípravného řízení se Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že institut prostudování spisu slouží ke kontrole dodržování procesních předpisů v trestním řízení. K prostudování musí policejní orgán předložit obviněnému, poškozenému, zúčastněné osobě a jejich obhájci a zmocněnci celý spis včetně příloh (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 1426/09, usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3160/11, usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2322/14, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Příslušná zákonná úprava obsažená v ustanovení §65 trestního řádu ovšem blíže nespecifikuje, do jakých "spisů" má obviněný či jiná shora uváděná osoba právo nahlížet. Ústavní soud v tomto ohledu již dříve judikoval (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 54/05 ze dne 26. 7. 2005), že "dané právo se nevztahuje na nahlížení do materiálů, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení [...] Právo nahlížet do spisů podle ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu se vztahuje toliko na listinné materiály, které jsou nebo v dalších stadiích trestního řízení se stanou důkazy ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 trestního řádu a na něž se váže právo obviněného na přípravu obhajoby. Takový charakter však nemá písemné zdůvodnění policejního orgánu ve smyslu ustanovení §167 odst. 2 trestního řádu ("proč nebylo možno v zákonem stanovené lhůtě skončit vyšetřování, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude vyšetřování pokračovat") a rovněž tak důkazem nejsou a ani se stát nemohou pokyny státního zástupce." Citované závěry se přiměřeně použijí rovněž na nyní projednávaný případ (s přihlédnutím k postavení stěžovatelky jako osoby poškozené a rovněž s přihlédnutím k tomu, že přípravné řízení zde nedospělo do fáze vyšetřovací).
11. Pro Ústavní soud je zde především podstatné, že se stěžovatelka domáhala zpřístupnění dokumentů, které vůbec nebyly založeny ve spise, a tudíž ani nebyly použity jako důkazy (srov. vyrozumění krajského státního zastupitelství, s. 3), z čehož ovšem - s ohledem na shora citované závěry zdejšího soudu - vyplývá, že tyto dokumenty mají povahu pracovních materiálů, na něž nedopadá právo nahlížet do spisu. Na tomto závěru orgánů činných v trestním řízení zdejší soud nehodlá s ohledem na výše předestřenou zásadu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci cokoliv přehodnocovat.
12. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatelka ve své žádosti o nahlédnutí do spisu nikterak nezastírala, že požadované dokumenty mohou mít zásadní význam pro posouzení nároku na náhradu škody, který uplatnila u Krajského soudu v Brně (srov. řízení vedené pod sp. zn. 1 Cm 114/2018). Závěr krajského státního zastupitelství, že orgány činné v trestním řízení nejsou povolány k tomu, aby opatřovaly důkazy pro jiné stěžovatelkou vedené spory, kterýžto závěr stěžovatelka jakkoliv nerozporuje ani v nyní projednávané ústavní stížnosti, se proto jeví jako zcela příhodný.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo stěžovatelce odmítnuto zpřístupnění požadovaných listinných materiálů, jsou dostatečně odůvodněná a prosta jakékoliv svévole. Za této situace zdejší soud neshledal žádný důvod do trestního řízení zasahovat, a to tím spíše, že se jedná o řízení již skončené.
14. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu