ECLI:CZ:US:2020:3.US.69.19.1
sp. zn. III. ÚS 69/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Klárou Dvořákovou, sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018 č. j. 25 Cdo 1119/2018-693 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. října 2017 č. j. 60 Co 125/2017-645, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Krajská nemocnice T. Bati, a. s., sídlem Havlíčkovo nábřeží 600, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody za poškození svého zdraví (ztráty schopnosti vidění levého oka a následně ztráty celého levého oka v důsledku nesprávného lékařského postupu vedlejší účastnice řízení). Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu ve Zlíně příslušný spis (sp. zn. 28 C 57/2012).
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2017 č. j. 60 Co 125/2017-645 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 12. 2016 č. j. 28 C 57/2012-562, ve spojení s usnesením ze dne 27. 2. 2016 č. j. 28 C 57/2012-592, ve vyhovujícím výroku ohledně částky 745 188 Kč s příslušenstvím, která představovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 5. 11. 2009 do 14. 3. 2012, a v zamítavém výroku ohledně částky 252 038,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Rozsudek okresního soudu změnil v zamítavém výroku ohledně částky 1 574 112,70 Kč s příslušenstvím, který představoval další část náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 5. 11. 2009 do 14. 3. 2012, tak, že uložil vedlejší účastnici řízení povinnost tuto částku stěžovateli zaplatit (výrok II.). Krajský soud se rovněž zabýval v průběhu odvolacího řízení stěžovatelem uplatněným požadavkem ze dne 24. 10. 2017, jímž upřesňoval svůj nárok na peněžitou rentu do budoucna (náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tj. od 15. 3. 2012 do budoucna), o němž nebylo podle stěžovatele dosud rozhodnuto. Krajský soud tento požadavek posoudil jako změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o nový, dosud neuplatněný nárok, kterou nepřipustil s odkazem na §216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o soudním poplatku (výroky III., IV., V. a VI.).
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ze dne 10. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 1119/2018-693 podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Zčásti (v rozsahu, v němž byl napaden rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé, a ve výroku, jímž byl změněn rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalobě bylo vyhověno) proto, že k jeho podání nebyl stěžovatel oprávněn (subjektivně legitimován), neboť v tomto rozsahu bylo napadeným rozhodnutím stěžovateli vyhověno a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí krajského soudu. Ve zbytku (ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku o věci samé) nebylo dovolání rovněž přípustné, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále konstatoval, že založil-li stěžovatel svoji dovolací argumentaci na tom, že krajský soud nesprávně posoudil jeho doplnění žaloby jako uplatnění nového nároku a o této části předmětu řízení nerozhodl, šlo o procesní vadu, spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení, kterou však dovoláním uplatnit nelze. Neexistující výrok rozhodnutí krajského soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.); pojmově totiž nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Obdobně jako v dovolání krajskému soudu vytýká, že jeho požadavek upřesňující nárok na náhradu renty do budoucna (náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od dne 15. 3. 2012), který stěžovatel uplatnil dne 24. 10. 2017 při odvolacím jednání, zamítl, resp. nepřipustil, neboť jej považoval za nárok nový a posoudil jej jako změnu žaloby. V této souvislosti namítá, že o tom, že krajský soud bude jím uplatněný požadavek ze dne 24. 10. 2017 posuzovat jako nárok nový, nebyl vůbec poučen. Stěžovatel tento postup rozporuje s tím, že tento nárok uplatnil v obecné rovině již ve své žalobě ze dne 14. 3. 2012. Pakliže později svůj celkový nárok na náhradu škody omezil (podáním ze dne 24. 8. 2012 označeným jako "změna žaloby, doplnění žaloby, doložení listinných důkazů", na jehož základě došlo k částečnému zastavení řízení), nešlo podle přesvědčení stěžovatele o omezení týkající se nároku na náhradu renty do budoucna, nýbrž o částečné odstranění vad původní žaloby ze dne 14. 3. 2012. Podstatné podle stěžovatele je, že v žalobě ze dne 14. 3. 2012 vznesl vedle požadavku na zaplacení jiných nároků i požadavek na rentu do budoucna. Specifikace výše renty na jednání dne 24. 10. 2017 pak znamenala odstranění vad původního podání (ze dne 14. 3. 2012), a to právě ohledně renty do budoucna. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 3489/14 (N 71/77 SbNU 79; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který se týkal obdobné věci (posouzení řádného uplatnění nároku na rentu).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel sice brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto (zčásti pro subjektivní nepřípustnost, zčásti pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání a ve zbytku pro nezpůsobilost dovolacího přezkumu, tj. procesní vadu spočívající v nevyčerpání předmětu řízení), avšak žádnou argumentaci, natož argumentaci ústavněprávní, vůči němu nepředkládá. V podstatě se pouze soustřeďuje na popis pochybení, jehož se měl dopustit krajský soud, který stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu renty do budoucna neposoudil jako odstranění vady žaloby, nýbrž jako z pohledu §216 odst. 2 o. s. ř. nepřípustnou změnu žaloby, spočívající v uplatnění nového nároku.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval usnesením Nejvyššího soudu. Na tomto místě připomíná, že posouzení přípustnosti, popř. důvodnosti, dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. Napadené usnesení Nejvyššího soudu může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu upravil. To však nezbavuje Nejvyšší soud povinnosti vykládat a používat podmínky připuštění tohoto prostředku - pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil - tak, aby dodržel maximy práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dovolání dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí vymezených mu ústavním pořádkem. Ústavní soud si ověřil z obsahu dovolání obsaženého ve vyžádaném spise, že Nejvyšší soud skutečně nemohl postupovat jinak a musel dovolání stěžovatele z výše uvedených důvodů odmítnout. Za této situace tedy Ústavní soud neshledal odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem v předmětné věci protiústavním. V této části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
11. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele částečně jako subjektivně nepřípustné, částečně pro vady a částečně jako nezpůsobilé projednání, přičemž svůj postup řádně vysvětlil, má tento způsob odmítnutí své důsledky pro posouzení rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nyní posuzované věci tedy rozsudku krajského soudu. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) totiž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Výše uvedený závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti platí i pro situace, kdy je dovolání nepřípustné ze zákona (např. §238 odst. 1 o. s. ř.), nebo, jak tomu bylo ve stávající věci, je-li vyhodnoceno jako subjektivně nepřípustné, nebo vůbec nezpůsobilé projednání. Beneficium zakládající přípustnost ústavní stížnosti i proti rozhodnutím soudů nižších stupňů stanovené v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se neuplatní, je-li dovolání odmítnuto z jiných důvodů než z důvodů spočívajících na uvážení Nejvyššího soudu (což bylo i ve stávající věci). Proto byla ústavní stížnost vůči rozsudku krajského soudu odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná.
13. Mimo výše uvedené a pouze v rámci obiter dicti považuje Ústavní soud za potřebné vyjádřit se k situaci, kdy stěžovatelovo doplnění žalobních tvrzení bylo krajským soudem posouzeno jako změna žaloby, která nemohla být s ohledem na §216 odst. 2 o. s. ř. připuštěna, což mělo být v rozporu s výše uváděným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3489/14. I když z pohledu nálezem řešeného nároku i procesní problematiky oba případy vykazují podobnost, skutkově se od sebe odlišují. Předně nelze přehlédnout, že ve věci rozhodnuté uvedeným nálezem stěžovatelka, což vyplynulo z obsahu žaloby a následných podání stěžovatelky, rentu do budoucna (byť ji přímo nevyčíslila) požaduje. V nyní posuzované věci však stěžovatel, který byl vyzván k odstranění vad původní žaloby, v podání ze dne 24. 8. 2012 označeném jako "změna žaloby, doplnění žaloby, doložení listinných důkazů" kromě jiného vysloveně uplatnil nárok za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pouze za období od 5. 11. 2009 do 14. 3. 2012, přičemž svůj žalobní nárok v tomto směru i omezil (z původních 8 000 000 Kč na částku 5 557 568,50 Kč). Jakkoliv nebylo v usnesení o zastavení řízení uvedeno, jakých nároků a do jaké výše se zastavení řízení týkalo, v průběhu dalšího řízení se pracovalo už jen s nárokem na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu určitou (tedy od 5. 11. 2009 do 14. 3. 2012), přičemž pouze k tomuto období bylo prováděno dokazování. Stěžovatel tak měl během řízení i před okresním soudem dostatek příležitostí, aby svůj nárok na rentu do budoucna (i po 15. 3. 2012) uplatnil, když řízení se vrátilo před okresní soud. Učinil-li tak až v odvolacím řízení, mohl si být vědom, že jeho požadavku nemusí být vyhověno.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu