ECLI:CZ:US:2020:3.US.71.19.1
sp. zn. III. ÚS 71/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené Mgr. Bc. Oldřichem Glötzerem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. října 2018 č. j. 14 To 273/2018-69 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. srpna 2018 č. j. 12 PP 40/2018-56, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jejího názoru jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a odst. 2 větě první, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 3. 2012 č. j. 43 T 2/2012-684 stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za uvedený zločin ji odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Městský soud dále rozhodl o zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a uložil stěžovatelce dle §228 odst. 1 tr. zákoníku povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným, každému ve výši 240 000 Kč.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 8 To 36/2012 podle §258 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), napadený rozsudek městského soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl o vině stěžovatelky tak, že jiného úmyslně usmrtila, čímž se dopustila zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let ve věznici s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zabrání věci a dle §228 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatelce uložil povinnost nahradit škodu poškozeným, každému ve výši 240 000 Kč.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1342/2012 dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") nadepsaným usnesením rozhodl, že podle §88 odst. 4 tr. zákoníku se žádost stěžovatelky o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého jí výše konkretizovanými rozsudky městského soudu a vrchního soudu zamítá.
6. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelčinu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odmítá jakýkoliv podíl na činu, za nějž byla odsouzena, neboť žádný podíl na smrti svého tehdejšího partnera nenese. Setrvává na svém tvrzení, že byla odsouzena za vraždu na svém tehdejším partnerovi, který však spáchal sebevraždu.
8. Obecné soudy uznaly všechna pozitiva, která lze k dosavadnímu výkonu trestu uvést, tedy jeho bezproblémový výkon, kázeňské odměny, účast na aktivitách pořádaných věznicí, zařazení do 1. diferenční skupiny, kladné hodnocení vychovatelkou i ředitelkou věznice a kladný postoj přizvaného soudního znalce k její žádosti. Všechny tyto skutečnosti však podle soudů nejsou způsobilé vést k jí příznivému rozhodnutí, protože se odmítla k trestnému činu, pro který byla odsouzena, doznat.
9. Stěžovatelka namítá, že proti ní tak paradoxně stojí pouze ona sama, neboť se odmítá přiznat k činu, který dle svého vědomí a svědomí nespáchala.
10. V příkrém rozporu s tímto vyjádřením soudního znalce PhDr. Jaroslava Veselého či vychovatelky, která se stěžovatelkou v průběhu výkonu trestu pracovala, jsou závěry obecných soudů, dle nichž lze účelu trestu dosáhnout pouze dalším výkonem trestu odnětí svobody. Ani jeden ze soudů však nevysvětluje, jak by prakticky k tomu mělo dojít. Mezi řádky odůvodnění rozhodnutí soudů lze vyčíst pouze tolik, že takovým naplněním předmětného účelu by mohlo být získání doznání stěžovatelky, což ona sama považuje za absurdní. Obecné soudy nenabízí stěžovatelce žádné rozumné východisko z nastalé situace, staví se proti věznici, vychovatelce i soudnímu znalci.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal procesní spis a v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval okresní soud a krajský soud, jako účastníky řízení, k podání vyjádření k obsahu ústavní stížnosti.
12. Krajský soud ve vyjádření odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která připouští, že akceptace viny odsouzeným může představovat jednu z okolností, která je v rámci těchto podmínek zvažována, a to dokonce i okolnost významnou. Podle krajského soudu v případě závažné násilné trestné činnosti je namístě očekávat jako výsledek resocializačního procesu přinejmenším určitou sebereflexi, alespoň explicitní vyjádření lítosti, což se v dané věci nestalo.
13. Okresní soud reagoval sdělením, že z provedeného dokazování či okolností dospěl k závěru, že stěžovatelka v dostatečné míře nenabyla kritický náhled na svou trestnou činnost.
14. Stěžovatelka v replice k ústavní stížnosti uvedla, že jí soudy neposkytly žádné vodítko - vyjma doznání - k tomu, co by ještě měla učinit, aby se jejich názor změnil. O to méně je jasné, jak by toho mělo být dosaženo dalším pobytem stěžovatelky ve výkonu trestu. Ve znaleckém posudku, který byl na stěžovatelku v řízení vypracován, je sice kladen určitý důraz na to, aby se po svém podmíněném propuštění vyvarovala nadměrného požívání alkoholu a problematických partnerských vztahů, stěžovatelka je však přesvědčena, že nezavdala sebemenší pochybnost o tom, že k vyvarování se těchto rizikových faktorů je připravena.
15. V průběhu řízení o ústavní stížnosti okresní soud usnesením ze dne 9. 10. 2019 č. j. 12 PP 134/2019-50 rozhodl, že podle §88 odst. 4 tr. zákoníku se stěžovatelka podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody uloženého jí výše uvedeným rozsudkem městského soudu ve spojení s rozsudkem vrchního soudu (výrok I.). Dále podle §89 odst. 2 tr. zákoníku soud stanovil zkušební dobu podmíněného propuštění v trvání šesti let za současného vyslovení dohledu a povinnosti podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákoníku, a zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek (výrok II.). Podle §136 odst. 3 tr. řádu soud vyhotovil pouze zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění, neboť po jeho vyhlášení se státní zástupce a stěžovatelka vzdali práva stížnosti a prohlásili, že netrvají na písemném odůvodnění.
16. Stěžovatelka k tomuto rozhodnutí uvedla, že zamítavá usnesení napadená ústavní stížností soudy odůvodnily chybějícím doznáním, nicméně toto doznání chybělo i v době, kdy okresní soud její žádosti vyhověl. Dovozuje, že i po podmíněném propuštění by meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti mělo význam, neboť by napomohlo zlepšit kulturu řízení o podmíněném propuštění, a to deklarováním, že usilovnost a bezproblémovost při výkonu trestu mají větší význam než pouhá slova, která jsou mnohdy pomíjivá a neupřímná.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.
19. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před porušením základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem. I přes odkaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.
20. Ústavní soud se použitím §88 tr. zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve [srov. například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit ("soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v použitém §88 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost velké riziko jeho recidivy.
21. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 a další]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto hodnocení, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.
22. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že se soudy při posuzování žádosti stěžovatelky o podmíněné propuštění na svobodu jednostranně soustředily na absenci jejího doznání a nedocenily ostatní skutečnosti, které jsou jí příznivé.
23. Je tedy nutné zabývat se tím, zda obecné soudy požadovaly po stěžovatelce nepřípustně doznání či zda se pohybovaly uvnitř mezí dovoleného posuzování jejího kritického náhledu na trestnou činnost, pro kterou jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, z nějž žádala o podmíněné propuštění.
24. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že ji trestní soudy nezákonně nutily k doznání spáchání trestného činu, pro který byla odsouzena, a že toto doznání vyžadovaly i přesto, že současná právní úprava takovou podmínku nezná. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že soudy při hodnocení splnění požadavku na polepšení obracely pozornost k vnitřnímu, ale i vnějšímu přijetí odpovědnosti, za trestný čin, pro nějž byla odsouzena. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je patrné, že trestní soudy hodnotily postoj stěžovatelky k její trestné činnosti, neboť jde o jeden z důležitých faktorů vypovídajících o polepšení odsouzeného, tedy o splnění jedné ze zákonných podmínek podmíněného propuštění (srov. §88 odst. 1 tr. zákoníku). V obecné rovině platí, že postoj odsouzeného ke spáchané trestné činnosti nelze ztotožňovat s doznáním, neboť prokázat polepšení je možné i bez něj, vyplývá-li z jiných důkazů či okolností, že v dostatečné míře nabyl kritický náhled na svou trestnou činnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 2204/17).
25. Není pochyb, že byla-li stěžovatelčina obhajoba založena na argumentaci, podle které poškozený spáchal sebevraždu, jsou tím omezeny možnosti vyjádření "kritického náhledu" na trestnou činnost v jiné formě než představované doznáním. Na druhé straně však není možné podcenit ani skutečnost, že podle závěrů soudů došlo v důsledku trestného činu ke smrti poškozeného, a proto není udržitelné tento stěžovatelčin "náhled" jako výsledek jejího resocializačního procesu opomenout. Nelze tudíž považovat za exces z ústavněprávně konformního výkladu §88 odst. 1 tr. zákoníku, podaného citovaným nálezem Ústavního soudu, omezila-li se stěžovatelka, jak sama připouští, na konstatování, že lituje toho, "co se stalo".
26. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávní roviny ani v konstatování krajského soudu, že znalec PhDr. Jaroslav Veselý shledal přetrvávající rizikové faktory na straně stěžovatelky, zejména nadměrnou konzumaci alkoholických nápojů. Okresní soud usnesením ze dne 9. 10. 2019 č. j. 12 PP 134/2019-50 očividně vzal tato hlediska v potaz, neboť stěžovatelce (kterou podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody) podle §89 odst. 2 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu podmíněného propuštění v trvání šesti let za současného vyslovení dohledu a povinnosti podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákoníku, a zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek. Ústavnímu soudu nepřísluší blíže posuzovat, nakolik došlo v období mezi vydáním obou rozhodnutí k vývoji skutkového stavu odůvodňujícímu rozdílný výrok obou usnesení okresního soudu.
27. Ke splnění podmínek pro předčasné ukončení výkonu trestu odnětí svobody je podle Ústavního soudu podstatné, aby odsouzený prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Dle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce "automatické" nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16 nebo ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 4006/17).
28. Aniž by Ústavní soud vstupoval do diskuze, nakolik je v rovině zákona hodnocení učiněné obecnými soudy výstižné, ústavněprávní význam má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Do nezávislého rozhodnutí soudů by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou nebo logickou oporu. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry soudů a posouzení, jaké skutečnosti k nim soudy vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti.
29. Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že k namítanému porušení stěžovatelčiných práv nedošlo, a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí.
30. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu