ECLI:CZ:US:2020:3.US.72.20.1
sp. zn. III. ÚS 72/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Kosíkové, zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem, sídlem Eliášova 998, Česká Lípa, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 37 C 244/2019-29, za účasti Okresního soudu v České Lípě, jako účastníka řízení, a Milana Habenichta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 11. 2019 č. j. 37 C 244/2019-29 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky jako žalobkyně o zaplacení částky ve výši 7 633 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 8 624,11 Kč. Okresní soud konstatoval, že v daném případě nelze objektivně úkony advokáta, které stěžovatelka uplatnila, považovat za účelně vynaložené náklady právního zastoupení, neboť teprve poté co bylo stěžovatelce vyplaceno pojistné plnění dle jí zvoleného rozpočtu a za opravu brány vynaložila vyšší částku, než obdržela od pojišťovny, udělila stěžovatelka plnou moc advokátovi "ve věci náhrady škody v souvislosti s dopravní nehodou žalovaného" a následně za poskytnuté právní služby zaplatila advokátovi částku, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá. Okresní soud proto dovodil, že v soudním řízení nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou způsobenou vedlejším účastníkem a škodou vzniklou stěžovatelce vynaložením nákladů na právní služby advokáta, chybí tedy jeden z předpokladů odpovědnosti za vzniklou škodu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu. Vedlejší účastník způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k poškození oplocení nemovitosti stěžovatelky. Pojišťovna uhradila stěžovatelce škodu jen částečně. Stěžovatelka nemá právnické vzdělání, a proto požádala o právní pomoc advokáta. Pojišťovna plnila zbytek nároku až po urgenci ze strany advokáta. Stěžovatelka je přesvědčena, že náklady, které na služby advokáta vynaložila, jednoznačně vznikly v důsledku dopravní nehody, tedy z důvodu porušení povinnosti vedlejším účastníkem, který dopravní nehodu zavinil. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že vedlejší účastník porušil svoji povinnost vyplývající z dopravních předpisů a v důsledku toho vznikla stěžovatelce škoda, jednak v podobě poškozeného plotu a jednak v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení při vyřizování škodní události u pojišťovny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, jestliže ji představuje peněžitá částka jistiny 7 633 Kč.
9. Ústavní soud připomíná skutečnost, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem (předmětem sporu je částka ve výši 7 633 Kč s příslušenstvím), lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz)]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
10. Stěžovatelka namítá porušení svých procesních základních práv (v daném případě čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny). Tato práva však nejsou právy samoúčelnými, jejich uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
11. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
12. Ústavní soud konstatuje, že závěr okresního soudu, že v předmětném řízení nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou způsobenou vedlejším účastníkem a škodou vzniklou stěžovatelce vynaložením nákladů na právní služby advokáta, je řádně odůvodněn. Argumentaci okresního soudu rozvedenou v napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Okresní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu