ECLI:CZ:US:2020:3.US.74.20.1
sp. zn. III. ÚS 74/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Ortho - Herbst s. r. o. a 2) MUDr. Jarmily Herbst, zastoupených Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou se sídlem Za Poříčskou bránou 375/22, Praha 8, směřující proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 51 Co 294/2019-430, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou dne 11. 2. 2020 a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelky proti nákladovému výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl rozsudkem ze dne 29. 4. 2019, č. j. 39 C 80/2016-283, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 5. 2019, č. j. 39 C 80/2016-388, žalobu žalobkyně V. Žilákové, jíž se domáhala z titulu náhrady škody vůči stěžovatelkám zaplacení částky ve výši 750 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud dále přiznal každé (ve věci zcela úspěšné) stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 305 500,80 Kč, tj. dohromady 611 001,60 Kč.
3. K odvolání žalobkyně ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné (výrok I.). Ústavní stížností napadeným výrokem II. městský soud snížil přiznanou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit stěžovatelkám dohromady toliko částku ve výši 100 079 Kč.
4. Odvolací soud odůvodnil snížení náhrady nákladů řízení tím, že "nelze přiznat takový počet úkonů právní pomoci, jak to učinil soud prvního stupně, neboť některé z těchto právních úkonů (většina) nevedla k účelnému bránění práva žalovaných." Následně pak v intencích ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") využil moderační právo a stěžovatelkám přiznal jen 50% účelně vynaložených nákladů, což odůvodnil nízkým věkem žalobkyně, společným právním zastoupením stěžovatelek a dále nevhodně zvoleným způsobem léčby žalobkyně.
5. Stěžovatelky s těmito právními závěry městského soudu nesouhlasí a napadají je ústavní stížností. Snížení náhrady nákladů řízení celkově o 511 000 Kč považují - zjednodušeně řečeno - za extrémní, radikální a excesivní. Stěžovatelky proto rozporují jednak snížení počtu uznaných úkonů právní pomoci, jednak využití moderačního práva dle ustanovení §150 o. s. ř.
6. Po zvážení argumentace stěžovatelek a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud - s ohledem na své kompetence orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a své postavení vůči obecným soudům - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
8. Princip minimalizace zásahů je tím patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další, vše dostupné z http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, například tehdy, když soud náhradu nákladů bezdůvodně nepřizná vůbec.
9. V nyní pojednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že městský soud podrobně odůvodnil, proč žalobkyni zavázal jen k dílčí náhradě nákladů řízení. Městský soud vysvětlil, proč většina úkonů právní pomoci nevedla k účelnému bránění práv stěžovatelek, resp. odůvodnil, proč přistoupil k moderaci účelně vynaložených nákladů (opodstatněnou se jeví zejména okolnost společného právního zastoupení obou stěžovatelek). Úvaha městského soudu tedy nevykazuje svévoli či exces, natožpak ústavněprávního charakteru. Dle Ústavního soudu tak posuzovanou situaci není možné označit za případ shora naznačené extrémní nespravedlnosti dosahující intenzity způsobilé porušit ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody, která teprve by mohla iniciovat přezkumnou pravomoc zdejšího soudu.
10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu