ECLI:CZ:US:2020:3.US.87.20.1
sp. zn. III. ÚS 87/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace, PROREALM, s. r. o., sídlem Dolnocholupická 233/21, Praha 4, zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem kanceláře Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 32 Cdo 1854/2019-307, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2019 č. j. 58 Co 439/2018-275 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. září 2018 č. j. 41 C 45/2016-235, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace FARAON REALITY, s.r.o., sídlem Polská 1211/26, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a z ústavní stížností napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelka je povinna vedlejší účastnici zaplatit částku 1 052 000 Kč s úrokem z prodlení, a dále smluvní pokutu ve výši 1 052 000 Kč s úrokem z prodlení. Dále rozhodl o nákladech řízení.
4. V odůvodnění svého rozsudku obvodní soud uvedl, že vedlejší účastnice se domáhala zaplacení částky z titulu zprostředkovatelské smlouvy. Podle jeho zjištění stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely smlouvu o zprostředkování podle §642 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Touto smlouvou se vedlejší účastnice zavázala vyvíjet činnost směřující k tomu, aby měla stěžovatelka příležitost uzavřít s třetí osobou kupní smlouvu na nemovitost. Za tuto činnost se jí žalovaná zavázala zaplatit. Stěžovatelka a vedlejší účastnice se dohodly, že nárok na provizi vznikne, pokud stěžovatelka uskuteční převod vlastnictví k nemovitosti na osobu, se kterou byla seznámena za přičinění vedlejší účastnice v době trvání platnosti smlouvy nebo ve lhůtě 12 měsíců ode dne ukončení její platnosti. Dále městský soud uvedl, že má za prokázané, že kontakt stěžovatelky se zájemcem o koupi nemovitosti zprostředkovala vedlejší účastnice. V této souvislosti také uvedl, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že se seznámila se zájemcem o koupi nemovitosti, v souvislosti se zamýšlenou transakcí, ještě před uzavřením zprostředkovatelské smlouvy.
5. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud po doplněném dokazování konstatoval, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno v tom, že si zájemce o koupi nemovitosti našla sama ještě před uzavřením zprostředkovatelské smlouvy. Podle městského soudu dospěl obvodní soud ke správnému závěru, že kupní smlouva na nemovitost byla uzavřena přičiněním vedlejší účastnice, která pro stěžovatelku vyhledala kupujícího, a proto jí vznikl nárok na odměnu a na smluvní pokutu.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Nejvyšší soud v odvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatelka dovolací otázkou "zda lze považovat za platnou smlouvu o zprostředkování v případě, že mezi jejími účastníky není jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být zprostředkována" tedy tvrzením o nedostatečném určení kupní ceny, za niž měla být nemovitost prodána, uplatňuje v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu tuto skutečnost v řízení před obvodním soudem a městským soudem netvrdila, a proto z něj neplyne ani žádný závěr, který by Nejvyšší soud mohl přezkoumat. Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka ani v odvolacím řízení nezpochybnila závěr obvodního soudu, že zprostředkovatelská smlouva je platná. Dalšími otázkami, podle názoru Nejvyššího soudu, stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění městského soudu i obvodního soudu, případně se nejedná o otázku, která by dovolacím soudem doposud nebyla vyřešena.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly do jí ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
8. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud dovolací námitky, které byly výlučně právního charakteru, chybně posoudil jako nové skutečnosti ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř., resp. je chybně posoudil jako námitky zpochybňující skutkový stav věci, aniž by se jimi věcně zabýval. Stěžovatelka je také přesvědčena, že obecné soudy svými rozhodnutími založily extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což Nejvyšší soud svým rozhodnutím potvrdil.
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že smlouva o zprostředkování je neplatná, a to zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je přesvědčena, že se v případě tohoto argumentu nejedná o novou skutečnost podle §241a odst. 6 o. s. ř., jak ji měl podle jejího názoru nesprávně vyhodnotit Nejvyšší soud. Je naopak přesvědčena, že se jedná o námitku právního charakteru, a proto ji bylo možno použít v dovolání, aniž by bylo nezbytné jí argumentovat dříve. Nadto se domnívá, že smlouva je absolutně neplatná, k čemuž měl Nejvyšší soud přihlédnout i bez návrhu. Celkově považuje stěžovatelka napadené usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné, protože se s jejími námitkami vypořádává nedostatečně.
10. Stěžovatelka dále namítá, že i další dovolací námitky směřují k právním závěrům a nikoli k hodnocení skutkového stavu. Na základě toho vyjadřuje v ústavní stížnosti své přesvědčení, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval otázky formulované v dovolání a tím, že se jimi odmítl věcně zabývat, zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatelka také vytýká obecným soudům, že jejich skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
14. Argumentaci své ústavní stížnosti směřuje stěžovatelka především proti usnesení Nejvyššího soudu. Je na místě připomenout, že dovolací řízení není dvoustupňové a Ústavní soud nemá pravomoc působit jako další instance v tomto řízení, navzdory snaze stěžovatelky. Limity přezkumu Ústavního soudu jsou mimo jiné vyloženy ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz. Nejvyšší soud je v rámcích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu povinen postupovat dle podmínek stanovených zákonem a chránit základní práva a svobody účastníků řízení. Je to však také Nejvyšší soud, komu občanský soudní řád svěřil pravomoc posuzovat přípustnost dovolání (§239 o. s. ř.). To se týká i rozlišení otázek skutkových a otázek právních. Ústavní soud proto věcně nevstupuje do hodnocení prováděných obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, ale jeho přezkum je ústavně omezen pouze na zjištění, zda jeho postup odpovídá standardům daným ústavním pořádkem, včetně toho, že Ústavní soud nepřipouští, aby Nejvyšší soud přistupoval při posuzování přípustnosti dovolání příliš formálně (viz bod 15 citovaného stanoviska pléna).
15. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vystupuje zejména proti tomu, že Nejvyšší soud zhodnotil jednu z jí položených otázek jako tzv. novotu, včetně chybného posouzení neplatnosti smlouvy, případně měl nesprávně identifikovat její námitky jako námitky skutkového rázu. Dále namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a hodnocením skutkového stavu, kterého se měly obecné soudy dopustit, a nedostatečnost a nepřezkoumatelnost napadených soudních rozhodnutí.
16. Ústavní soud však nezjistil žádné vady takového rázu, které by jej vedly ke kasačnímu zásahu. Rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna a jsou z nich patrné úvahy, které obecné soudy ve věci učinily. Jejich postup je transparentní a nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit stěžovatelce v tom, že by došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a konstrukcí skutkového stavu. V tomto směru je nezbytné připomenout, že i v civilním řízení platí zásada volného hodnocení důkazů, která v žádném případě nepředstavuje svévoli, ale pravomoc hodnotit důkazy svěřuje soudu, který dokazování provádí. To je kompenzováno tím, že toto hodnocení musí vycházet z provedených důkazů a musí s ním být v logické, empirické a věcné souvislosti. Tak je tomu i v tomto případě. Obecné soudy provedené důkazy zhodnotily způsobem, který není mimo požadavky kladené ústavním pořádkem, a Ústavní soud proto nenachází prostor pro svůj zásah. Námitky o nedostatečnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů, i námitky o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a vytvořeným skutkovým stavem proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněné.
17. Stejný závěr učinil Ústavní soud i ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Otázka neplatnosti smlouvy o zprostředkování je sice právní, ale vyžaduje provedení důkazů a jejich zhodnocení - přičemž přečtení smlouvy o zprostředkování není dostatečným důkazem. Stěžovatelka pomíjí kroky skutkového rázu, které k tomuto právnímu závěru vedou, včetně nezbytných interpretačních kroků předvídaných obchodním zákoníkem.
18. V usnesení sp. zn. II. ÚS 3461/14 ze dne 3. 2. 2015 Ústavní soud vyložil, že jeho pravomoc při posuzování usnesení dovolacího soudu spočívá v tom, zda Nejvyšší soud objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn přípustný důvod dovolání. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud nezjistil žádnou vadu, která by odůvodňovala jeho zásah. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vyložil, proč dospěl k závěru, který stěžovatelka napadá (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2967/14 ze dne 30. 6. 2015) a jeho rozhodnutí není svévolné.
19. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu