ECLI:CZ:US:2020:3.US.898.20.1
sp. zn. III. ÚS 898/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti J. S., proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 3. 2020, č. j. X, za účasti České správy sociálního zabezpečení, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhá soudní ochrany proti "zlovůli státu", které se má dopouštět České správa sociálního zabezpečení. Ze značně nesrozumitelně formulované stížnosti se zejména podává, že stěžovatel má za to, že stát nadržuje cizincům a menšinám a nepomáhá vlastním občanům, a že na "ČSSZ mají ve spisech nepořádek, který už nikdo nedohledá. Byla pracovní povinnost v civilu i ve vězení."
2. K návrhu stěžovatel přiložil v záhlaví označené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o starobní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel prý totiž ke dni 1. 1. 2020 nezískal potřebnou dobu pojištění a nedosáhl ani věku potřebného pro nárok na starobní důchod. Současně byl stěžovatel informován o tom, že byl-li pojištěn (zaměstnán) i v dobách, které nejsou uvedeny na osobním listě důchodového pojištění, je třeba České správě sociálního zabezpečení zaslat příslušné doklady k novému posouzení. Podle poučení, kterého se stěžovateli dostalo, může proti tomuto rozhodnutí podat námitky do 30 dnů od oznámení tohoto rozhodnutí.
3. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní podmínky řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě však shledal, že tomu tak není.
4. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva.
5. Nepřípustnost v nyní projednávaném případě je nutno dovodit z toho, že stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nevyčerpal procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což jsou námitky (viz poučení, kterého se mu dostalo), a poté je možné případně podat i žalobu ve správním soudnictví za podmínek stanovených zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
6. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po marném vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných v systému orgánů ochrany práva (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
7. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, které jsou v jeho procesní dispozici, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k opodstatněnosti ústavní stížnosti, musel soudcem zpravodajem předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Učinil tak bez toho, že by stěžovatele vyzval k odstranění vad (především absence zastoupení advokátem - srov. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jednak proto, že důvod, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je zjevný a nic na tom nemůže změnit ani případný zvolený či určený právní zástupce, a současně neprodlené odmítnutí návrhu pro nesplnění podmínek řízení může snad vést k tomu, že stěžovatel využije výše naznačené řádné prostředky k ochraně svých práv, bude-li na nich trvat. Teprve po jejich marném vyčerpání se mu případně otevírá cesta k přezkumu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj