ECLI:CZ:US:2020:3.US.967.18.1
sp. zn. III. ÚS 967/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., sídlem náměstí Junkových 2808/2, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 4, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2017 č. j. 21 Cdo 4568/2017-519, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Kataríny Brončekové, zastoupené Mgr. Martinem Vališem, advokátem, sídlem Spálená 5, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro jeho rozpor s čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu sp. zn. 8 C 203/2015, který si Ústavní soud pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal, vyplynulo, že vedlejší účastnice se žalobou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, jež jí byla dne 12. 11. 2014 dána stěžovatelkou. Vzhledem k organizační změně, jež spočívala ve zrušení pracovního místa vedlejší účastnice, se tato měla stát pro stěžovatelku nadbytečnou ve smyslu §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce").
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2016 č. j. 8 C 203/2015-411 žalobě vedlejší účastnice vyhověl a rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí založil na zjištění, že mezi vedlejší účastnicí jako zaměstnancem a stěžovatelkou jako zaměstnavatelem byla dne 1. 9. 2007 uzavřena pracovní smlouva na dobu neurčitou na pracovní místo "Vicepresident oddělení lidí a komunikace" (později bylo toto místo změněno na "Viceprezident oddělení lidí"). Vedlejší účastnice dne 19. 9. 2011 nastoupila na mateřskou a následně na rodičovskou dovolenou, kterou čerpala do dne 8. 11. 2014. Dne 12. 11. 2014 jí byla stěžovatelkou doručena výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Obvodní soud zjistil, že pracovní místo vedlejší účastnice sice bylo s účinností ke dni 31. 1. 2012 zrušeno rozhodnutím stěžovatelky o organizační změně ze dne 16. 1. 2012, nicméně práce, které byly součástí pracovní náplně tohoto pracovního místa, byly pro stěžovatelku nadále potřebné v plném rozsahu a žádná část pracovní náplně spojené s původním druhem práce vedlejší účastnice neodpadla. Fakticky tak došlo pouze ke změně organizačního uspořádání stěžovatelky spočívajícího ve spojení oddělení lidí a oddělení majetku, v důsledku čehož bylo vytvořeno nové místo "Viceprezident oddělení lidí a majetku", které zahrnovalo druh práce "Viceprezident oddělení lidí" v plném rozsahu. O tom svědčí též skutečnost, že nové místo nadále zastávala stejná zaměstnankyně, která původně vykonávala práci na místě "Viceprezident oddělení lidí" po odchodu vedlejší účastnice na mateřskou dovolenou. Dle obvodního soudu proto na základě předmětné organizační změny nedošlo k situaci, že by druh práce vedlejší účastnice nebyl pro stěžovatelku vůbec nebo v původním rozsahu potřebný a že by stěžovatelka neměla možnost přidělovat vedlejší účastnici práci podle pracovní smlouvy. K naplnění podmínek podle §52 písm. c) zákoníku práce proto nedošlo a výpověď daná vedlejší účastnici stěžovatelkou tak byla neplatná.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2016 č. j. 30 Co 482/2016-470, opraveným usnesením ze dne 30. 8. 2017 č. j. 30 Co 482/2016-515, rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice k náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od obvodního soudu městský soud dospěl k názoru, že vedlejší účastnice se pro stěžovatelku nadbytečnou stala, neboť nově vytvořené pracovní místo mělo podstatně širší náplň, byly na ně kladeny vyšší nároky, a šlo proto o odlišné pracovní místo. Dodal zároveň, že nesdílí názor, že by předmětné rozhodnutí o organizační změně ve skutečnosti směřovalo k jinému než k některému z cílů vymezených v §52 písm. c) zákoníku práce.
5. Proti rozhodnutí městského soudu podala vedlejší účastnice dovolání. Namítala v něm, že městský soud se při posouzení otázky, zda se zaměstnanec stává nadbytečným v případě, rozhodne-li zaměstnavatel o zrušení pracovního místa zaměstnance a současně vytvoří pracovní místo, které v plném rozsahu zahrnuje pracovní náplň zrušeného pracovního místa a vedle toho nové činnosti a které obsadí nově přijatým zaměstnancem, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dle vedlejší účastnice je nadbytečnost druhu práce spojena vždy s tím, že práce zaměstnance alespoň zčásti přestane být pro zaměstnavatele potřebná. Tak tomu ale v dané věci nebylo. Od stěžovatelky navíc šlo o účelové jednání, jež mělo řešit situaci, kdy po návratu vedlejší účastnice z rodičovské dovolené bylo předmětné pracovní místo obsazeno jinou zaměstnankyní taktéž v pracovním poměru na dobu neurčitou.
6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu změnil tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud se při posuzování otázky hmotného práva, za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru dle §52 písm. c) zákoníku práce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že za situace, kdy činnosti vykonávané vedlejší účastnicí zůstaly po předmětné organizační změně i nadále pro stěžovatelku potřebné a kdy tyto činnosti měly být nadále zajišťovány jinou zaměstnankyní, zjevně nešlo o případ, kdy by rozhodnutí o organizační změně reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost (vůbec nebo v původním rozsahu) plnit povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným. Důvodem toho, že stěžovatelka pozbyla možnost přidělovat vedlejší účastnici práci podle pracovní smlouvy tak dle Nejvyššího soudu nebylo předmětné organizační opatření spočívající v rozšíření oddělení lidí o útvar majetku, nýbrž skutečnost, že stěžovatelka přijala do pracovního poměru na pracovní místo původně zastávané vedlejší účastnicí po jejím odchodu na mateřskou dovolenou jinou zaměstnankyni, a to na dobu neurčitou, která na pracovním místě vedlejší účastnice vykonávala činnosti odpovídající původnímu místu "Viceprezident oddělení lidí" rozšířenému od 1. 2. 2012 o další řídící činnosti vztahující se k útvaru majetku a firemní komunikace. Vedlejší účastnice se proto za těchto okolností nestala z hlediska druhu jí vykonávané práce nadbytečnou, a zmiňovaná organizační změna proto nemohla být podkladem pro skončení jejího pracovního poměru výpovědí dle §52 písm. c) zákoníku práce.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje celou řadu námitek. Předně tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu, který rozhodl rozsudkem bez toho, aby ve věci nařídil jednání, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na veřejné a ústní projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Použitím pravidla zakotveného v §243a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle kterého Nejvyšší soud rozhoduje "zpravidla bez jednání", došlo dle stěžovatelky k vydání překvapivého a nepředvídatelného rozhodnutí. S ohledem na procesní návrh vedlejší účastnice, která navrhovala rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, stěžovatelka nemohla očekávat, že by Nejvyšší soud v meritu věci sám rozhodl, a nemohla proto tomuto postupu v dovolacím řízení přizpůsobit svou argumentaci. Nejvyšší soud dále pochybil tím, že svůj rozsudek v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy veřejně nevyhlásil a stěžovatelku o jeho plánovaném vyhlášení předem nijak nevyrozuměl. Další část ústavní stížnosti je věnována důvodům výše zmíněné překvapivosti napadeného rozsudku. Nejvyšší soud dle stěžovatelky rozhodl v meritu věci z jiných důvodů, než o které se opírala dřívější rozhodnutí nižších soudů. Základní otázkou od počátku řízení bylo, zda, stručně řečeno, částečná změna náplně pracovního místa dává zaměstnavateli právo dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce. Nejvyšší soud však předmětem přezkumu učinil otázku, jaké důsledky má z pohledu organizačních změn skutečnost, že pracovní místo původně zastávané vedlejší účastnicí zastával po jejím návratu jiný zaměstnanec; v důsledku toho Nejvyšší soud považoval provedenou organizační změnu za účelovou. V napadeném rozhodnutí konečně stěžovatelka spatřuje též porušení práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud v posuzované věci učinil závěry, jež neodpovídají skutkovému stavu zjištěnému nižšími soudy, přičemž z nich (byť mlčky) dovodil, že výpovědní důvod podle §52 písm. c) zákoníku práce nemůže spočívat ve sloučení více pracovních míst, čímž de facto zabránil stěžovatelce zefektivňovat svoji činnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
9. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud předně k namítanému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny zdůraznil, že v řízení o dovolání není konání veřejného ústního jednání pravidlem, a to zejména s ohledem na povahu dovolacího řízení, v němž Nejvyšší soud neprovádí dokazování a vychází ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, případně soudem odvolacím. Rozhodl-li tedy Nejvyšší soud v posuzované věci bez jednání, přičemž vycházel ze skutečností zjištěných nižšími soudy, v jejichž rámci bylo účastníkům řízení veřejné projednání věci umožněno a v nichž měli prostor k vyjádření, k tvrzení rozhodných skutečností i k navržení důkazů k prokázání těchto tvrzení, postupoval v souladu s §243a odst. 1 občanského soudního řádu, jakož i s čl. 96 odst. 2 Ústavy, když s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení již nepovažoval nařízení jednání za potřebné. K námitce nevyhlášení rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že podle protokolu, jenž je založen ve spisu vedeném obvodním soudem, došlo k vyhlášení napadeného rozsudku dne 19. 12. 2017 v době od 15:30 do 15:45 hodin. Znění rozsudku bylo navíc zveřejněno na internetových stránkách Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odmítl námitku překvapivosti rozhodnutí, neboť napadený rozsudek nebyl založen na ničem, co by nebylo předmětem projednávání před nižšími soudy. Jeho postup byl naopak s ohledem na dosavadní průběh řízení předvídatelný, účastníkům bylo zřejmé, které otázky jsou pro posouzení věci relevantní, přičemž jim bylo v průběhu řízení umožněno své argumenty účinně uplatnit. Rovněž nebylo pravdou, že by vedlejší účastnice omezila dovolací důvod pouze na otázku vymezenou stěžovatelkou v ústavní stížnosti; dovolání bylo naopak koncipováno šířeji a vedlejší účastnice se v něm podrobně věnovala též tomu, že předmětné pracovní místo bylo obsazeno jinou zaměstnankyní. Nejvyšší soud odmítl též stěžovatelčina tvrzení o porušení práva podnikat, neboť jí předestřený skutkový závěr, že by došlo ke sloučení dvou či více dosavadních pracovních míst, na které měli dva či více zaměstnanců sjednanou pracovní smlouvu, ve věci učiněn vůbec nebyl. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
11. Vedlejší účastnice odmítla, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení stěžovatelčina práva na veřejné a ústní projednání věci. Napadeným rozsudkem bylo potvrzeno právní posouzení věci obvodním soudem, které bylo stěžovatelce známé a proti němuž mohla po celou dobu řízení vznášet argumenty, čehož také využila. K námitce nevyhlášení rozsudku vedlejší účastnice odkázala na v mezidobí vyhlášený nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18. K dalším stěžovatelčiným námitkám pak uvedla, že jsou založeny toliko na vlastních skutkových závěrech stěžovatelky, jež však neodpovídají zjištěním učiněným obecnými soudy. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tak nedošlo, a proto by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta.
12. Ústavní soud zaslal postupně obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice.
13. Stěžovatelka v ní částečně zopakovala argumentaci obsaženou ve své ústavní stížnosti, přičemž nad její rámec doplnila, že zásada hospodárnosti řízení, kterou ve svém vyjádření zmínil Nejvyšší soud, nemůže mít přednost před právem účastníků řízení na veřejné ústní projednání věci. Rovněž zdůraznila přesvědčení, že pokud Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu nezruší a věc mu nevrátí k dalšímu řízení, nýbrž jeho rozhodnutí změní, má být ústní jednání nařízeno vždy. Nejvyšší soud rovněž nerozhodoval na základě skutkových závěrů přijatých nižšími soudy, nýbrž tyto závěry nepřípustně přehodnocoval. K námitce týkající se nevyhlášení rozsudku Nejvyšším soudem pak stěžovatelka svou argumentaci doplnila odkazy na dřívější nálezy Ústavního soudu, v nichž měla být daná problematika řešena.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Po prostudování vyžádaného spisu obvodního soudu a po posouzení vznesených námitek stěžovatelky i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatelčiny námitky lze rozdělit do několika okruhů. Část ústavní stížnosti se zabývá meritem věci spočívajícím v posouzení (ne)platnosti výpovědi z pracovního poměru dané vedlejší účastnici stěžovatelkou. Další část stížnostní argumentace pak tvoří námitka porušení práva na veřejné a ústní projednání věci Nejvyšším soudem, který změnil rozsudek městského soudu, aniž by ve věci nařídil jednání. Její součástí je i tvrzení, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu nebyl veřejně vyhlášen. Tato dílčí námitka bude posouzena jako první. Vzhledem k tomu, že námitka porušení práva na veřejné a ústní projednání věci nenařízením jednání úzce souvisí s námitkami směřujícími do merita věci (neboť tvrzené porušení uvedeného práva je stěžovatelkou spatřováno právě v tom, že Nejvyšší soud nenařídil jednání, ačkoliv své rozhodnutí založil v meritu věci na jiných důvodech než nižší soudy), budou tyto námitky posouzeny společně v další části tohoto usnesení.
V./A
Veřejné vyhlášení rozsudku
16. Povinnost soudu veřejně vyhlašovat rozsudky je stanovena v čl. 96 odst. 2 Ústavy, dle nějž "[j]ednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně." Z citovaného textu je přitom zřejmé, že na rozdíl od principu garance veřejného ústního jednání zakotveného v první větě citovaného článku (jehož namítanému porušení bude pozornost věnována níže) nejsou v případě povinnosti veřejného vyhlášení rozsudku připuštěny žádné výjimky. Pravidlo veřejného vyhlášení rozsudku je bezvýjimečné a bezpodmínečné [viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 (N 56/88 SbNU 793) nebo nález ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3046/14 (N 49/76 SbNU 669)].
17. Výkladem čl. 96 odst. 2 věty druhé Ústavy se Ústavní soud zabýval v plenárním nálezu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18 (veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz). Věnoval se v něm předně posouzení, co přesně je obsahem předmětného článku, tedy co je třeba chápat pod pojmem "rozsudek" a co lze považovat za jeho veřejné vyhlášení. V další své části se pak zabýval důsledky porušení takto stanovené povinnosti soudem ve vztahu k možnému porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody účastníka řízení. Ačkoliv se uvedený nález týká primárně vyhlášení rozsudku Nejvyšším správním soudem, jsou v něm obsažené závěry použitelné i na nyní posuzovanou věc, v níž je napadán rozsudek Nejvyššího soudu.
18. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím změnil rozsudek městského soudu, přičemž v souladu s §243f odst. 4 občanského soudního řádu tak rozhodl rozsudkem. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 přitom již samotné označení soudního rozhodnutí jako "rozsudek" povyšuje význam takového rozhodnutí a dává mu určitou kvalitu, kterou je nutno promítnout v jeho veřejném vyhlášení (viz body 30 a 31 jeho odůvodnění). Je proto třeba učinit dílčí závěr, že v souladu s čl. 96 odst. 2 větou druhou Ústavy mělo být napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rozsudek veřejně vyhlášeno.
19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadený rozsudek veřejně vyhlášen nebyl, resp. že o jeho plánovaném vyhlášení nebyla předem vyrozuměna. Nejvyšší soud naproti tomu ve svém vyjádření odkázal na protokol o vyhlášení rozsudku dovolacím soudem, dle kterého došlo k jeho vyhlášení dne 19. 12. 2017 v době od 15:30 do 15:45 hodin. Rozsudek byl dle Nejvyššího soudu stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) též doručen a následně komukoliv zpřístupněn na internetových stránkách Nejvyššího soudu.
20. Jak uvedeno výše, Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 v rámci rozboru čl. 96 odst. 2 věty druhé Ústavy zabýval též tím, co je třeba rozumět "veřejným vyhlášením" a zda je možné je nahradit případným zveřejněním rozsudku ve vyhledávacím systému soudu na jeho internetových stránkách. V souladu s taktéž již zmíněným nálezem sp. zn. III. ÚS 2551/16 přitom uzavřel, že pouhé zveřejnění rozsudku požadavkům čl. 96 odst. 2 věty druhé Ústavy neodpovídá. Je tomu tak zejména proto, že zveřejnění (zpřístupnění) rozsudku na internetu postrádá prvek bezprostřednosti a často i aktuálnosti. Řádné vyhlášení rozsudku má navíc určité právní účinky (viz kupř. §154 a §156 odst. 2 občanského soudního řádu), a proto je třeba, aby účastníci řízení, stejně jako veřejnost, byli o vyhlášení rozsudku vyrozuměni předem (viz nález sp. zn. III. ÚS 2551/16, bod 24, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 38/18, body 35 až 37 odůvodnění). Ke způsobu vyhlášení rozsudku pak Ústavní soud dovodil, že z čl. 96 odst. 2 věty druhé Ústavy nevyplývá povinnost soudu vyhlásit rozsudek ústně, a lze ho tudíž vyhlásit i jinou formou, kupř. prostřednictvím úředních desek soudu (včetně elektronických) s uvedením minimálně jeho nosných důvodů. V takovém případě pak není (na rozdíl od ústního vyhlášení) předběžné informování o vyhlášení rozsudku nezbytné (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/18, body 38 a násl.).
21. Nejvyšší soud v posuzované věci napadený rozsudek vyhlásil ústně (a to dne 19. 12. 2017 v době od 15:30 do 15:45 hodin) v nepřítomnosti účastníků řízení a veřejnosti. Z vyjádření účastníků nynějšího řízení přitom nevyplynulo, že by účastníci dovolacího řízení (tedy stěžovatelka a vedlejší účastnice) byli o plánovaném vyhlášení rozsudku předem informováni. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že o vyhlašování vyrozuměna nebyla. Z vyjádření Nejvyššího soudu, vedlejší účastnice ani z obsahu spisu obvodního soudu nevyplynul opak. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poskytl též informace o obsahu svého spisu sp. zn. 21 Cdo 4568/2017, v němž sice uvedl, že uvedený sběrný (pomocný) spis obsahuje "koncept protokolu o vyhlášení rozsudku dovolacím soudem (originál tohoto protokolu je založen v procesním spise)", jinak z nich však plyne, že účastníky o vyhlášení rozsudku nevyrozuměl. Ústavní soud proto shrnuje, že vyhlásil-li Nejvyšší soud napadený rozsudek ústně v nepřítomnosti účastníků řízení a veřejnosti, přičemž je o vyhlášení předem nevyrozuměl, postupoval v rozporu s požadavky čl. 96 odst. 2 věty druhé Ústavy, jak byly rozebrány výše.
22. Učiněný závěr o porušení uvedeného článku však sám o sobě ke zrušení napadeného rozhodnutí nepostačuje, neboť Ústavní soud může ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit toliko pro porušení subjektivního základního práva nebo svobody stěžovatele, nikoliv pro jakékoliv porušení právních předpisů, byť třeba i předpisů ústavních. Při absenci porušení základního práva nebo svobody stěžovatele Ústavní soud nemůže ústavní stížnosti vyhovět, přičemž zároveň platí, že nikoli každé porušení právních předpisů (a to opět ani předpisů ústavních) automaticky představuje porušení některého základního práva nebo svobody (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/18, bod 57 odůvodnění).
23. Odkazuje-li stěžovatelka ve svých podáních na dřívější nálezy Ústavního soudu, v nichž bylo v souvislosti s porušením čl. 96 odst. 2 věty druhé Ústavy porušení některého z ústavně zaručených práv konstatováno, lze pro stručnost odkázat na body 59 a 60 opakovaně citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18, v nichž jsou závěry vyplývající z těchto nálezů rekapitulovány a zároveň do budoucna korigovány. K již zmíněnému nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16, jenž se stejně jako nyní posuzovaná věc týkal rozsudku Nejvyššího soudu, který ho bez předchozího upozornění vyhlásil ústně v nepřítomnosti účastníků řízení a veřejnosti, lze doplnit, že ačkoliv bylo výrokem I. uvedeného nálezu konstatováno porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 2 Ústavy, z odůvodnění nálezu zcela zřetelně vyplývá, že otázkou, zda postup soudu v rozporu s čl. 96 odst. 2 větou druhou Ústavy "(vůbec) mohl vést k porušení nějakého subjektivního ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatelky (pro kterou rozsudek utajen nebyl,... naopak se proti němu mohla účinně bránit)" se Ústavní soud s ohledem na existenci jiných důvodů kasace napadeného rozsudku vůbec nezabýval, a porušení subjektivního základního práva v důsledku takového postupu soudu tak nedovodil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2551/16, bod 24 odůvodnění). Ani na základě tohoto nálezu by proto nebylo možno dospět k závěru, že by porušení povinnosti soudu rozsudek vyhlásit veřejně mohlo bez dalšího představovat porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody účastníka řízení.
24. Posuzovaná otázka byla nicméně s konečnou platností vyřešena uvedeným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/18, v němž plénum Ústavního soudu zaujalo právní názor, že Ústava ani Listina právo účastníka na bezpodmínečné veřejné vyhlášení rozsudku neobsahuje.
25. Namítá-li stěžovatelka, že v důsledku porušení čl. 96 odst. 2 věty druhé Ústavy mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy práva na veřejné projednání věci, Ústavní soud musí naznačenou argumentaci odmítnout. Součástí uvedeného práva totiž není právo na veřejné vyhlášení rozsudku, nýbrž toliko právo na zveřejnění soudního rozhodnutí (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/18, bod 67). Z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny je tak podstatné, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu byl stěžovatelce (resp. jejímu právnímu zástupci) doručen, stěžovatelka měla možnost se s jeho obsahem seznámit a brojit proti němu ústavní stížností. Požadavku na zajištění veřejné kontroly soudní moci bylo následně učiněno zadost alespoň potud, že anonymizovaná verze napadeného rozsudku byla zpřístupněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu. Za uvedených okolností proto nebylo možno dospět k závěru, že by vyhlášením rozsudku způsobem rozporným s čl. 96 odst. 2 větou druhou Ústavy došlo k porušení stěžovatelčina práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.
26. Ústavní soud tedy shrnuje, že Nejvyšší soud vyhlásil ústavní stížností napadený rozsudek v rozporu s čl. 96 odst. 2 větou druhou Ústavy; uvedená skutečnost však nevedla k porušení žádného stěžovatelčina subjektivního práva zaručeného Listinou či Ústavou. Posouzením, zda absence veřejného vyhlášení rozsudku mohla zapříčinit porušení práv plynoucích z mezinárodních smluv o lidských právech, jež jsou v souladu s čl. 10 Ústavy součástí právního řádu České republiky, se Ústavní soud zabýval v odkazovaném plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Po provedeném rozboru čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech však uzavřel, že nikoliv (viz body jeho 71 až 80).
V./B
Zbývající námitky
27. Ústavní soud se dále zabýval tvrzeným porušením stěžovatelčina práva na veřejné a ústní projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny v důsledku postupu Nejvyššího soudu, který o dovolání vedlejší účastnice rozhodl rozsudkem, aniž by ve věci nařídil jednání, čímž mělo zároveň dojít v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny k vydání pro stěžovatelku překvapivého rozhodnutí.
28. Jak naznačeno již výše v bodě 16 odůvodnění tohoto usnesení, zásada veřejnosti a ústnosti jednání není absolutní. Mezi výjimky, jež jsou z ní připuštěny, spadají jednak situace, kdy není rozhodováno meritorně pro nesplnění podmínek řízení před soudem, či situace, kdy účastníci řízení s takovým postupem projevili souhlas (viz kupř. §115a občanského soudního řádu), spadají sem i vybrané typy řízení (např. řízení ve věcech volebního soudnictví, viz nález ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. I. ÚS 508/98 (N 13/13 SbNU 87). Koná-li se řízení na více stupních soudní soustavy, veřejnost a ústnost jednání je třeba zaručit alespoň na jednom stupni (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Exel proti České republice ze dne 5. 7. 2005, stížnost č. 48962/99). Není proto v rozporu s touto zásadou, když v řízení o dovolání (jakkoliv jde o mimořádný opravný prostředek), tedy při soudním přezkumu na třetím stupni soustavy soudů, není konání veřejného ústního jednání pravidlem (viz §243a odst. 1 občanského soudního řádu). S ohledem na povahu dovolacího řízení, jehož účelem je zejména posouzení sporných právních otázek, při němž se vychází ze skutečností zjištěných v předcházejících řízeních, tedy u soudu prvního stupně a soudu odvolacího, v nichž by měli mít účastníci řízení prostor, aby se k posuzované věci (zvláště ke skutkovému stavu) efektivně vyjádřili, bude potřeba nařídit jednání k projednání dovolání spíše výjimečná.
29. V posuzované věci Nejvyšší soud o dovolání vedlejší účastnice rozhodl bez nařízení jednání, když rozsudek městského soudu změnil tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu. Takový postup je v souladu s §243d odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, a nelze jej sám o sobě nelze označit za neústavní [k tomu viz nález ze dne 9. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 216/16 (N 24/84 SbNU 293)]. Jak z právě uvedeného nálezu vyplývá, k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, by mohlo dojít, pakliže by Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru než obvodní soud a městský soud, aniž by příslušné otázky učinil předmětem kontradiktorní diskuze stran. Tak tomu však v posuzované věci nebylo.
30. Vedlejší účastnice ve svém dovolání namítala nesprávné právní posouzení věci městským soudem, konkrétně nesprávné použití §52 písm. c) zákoníku práce, a nesprávné posouzení právní otázky vzniku nadbytečnosti vedlejší účastnice a naplnění předpokladů pro ukončení pracovního poměru výpovědí z organizačních důvodů. Závěry městského soudu jsou podle ní v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž lze dovodit, že z okolnosti, že pracovní náplň původně zrušeného pracovního místa zůstala v plném rozsahu zachována v rámci "nového" pracovního místa, lze usuzovat na závěr, že se druh práce propouštěného zaměstnance pro zaměstnavatele nadbytečným nestal, a to zejména s ohledem na skutečnost, že na místo propouštěného zaměstnance byl přijat nový zaměstnanec, jak tomu bylo i v nynější věci. Uvedené tvrzení je následně poměrně rozsáhle rozvedeno v další části dovolací argumentace, v níž se vedlejší účastnice mimo jiné podrobně zaměřuje na okolnosti organizační změny stěžovatelky a opakovaně zdůrazňuje přesvědčení, že přezkoumávané rozhodnutí o organizační změně bylo de facto pouhou reakcí na skutečnost, která měla nastat po jejím návratu z rodičovské dovolené, a která měla spočívat v tom, že jedno pracovní místo bylo najednou obsazeno dvěma zaměstnankyněmi v pracovním poměru na dobu neurčitou.
31. Z právě uvedeného jasně vyplývá, že dovolání vedlejší účastnice bylo koncipováno značně šířeji, než jak ve svých podáních tvrdí stěžovatelka. Z obsahu rozsudku obvodního soudu i městského soudu je navíc zřejmé, že vedlejší účastnice obdobnou argumentaci týkající se účelovosti předmětné organizační změny uplatňovala již od počátku soudního řízení (byť městský soud se s ní neztotožnil). Není tedy pravdou, že by napadené rozhodnutí bylo založeno na jiných skutečnostech, než které byly předmětem řízení před nižšími soudy, resp. že by předmětná námitka vedlejší účastnice, příp. její hodnocení Nejvyšším soudem, který k ní v rámci svého rozhodování přihlédl, mohla být pro stěžovatelku jakkoliv překvapivá či nepředvídatelná. Předestřená námitka naopak musela být stěžovatelce známá po celou dobu řízení, a nic jí tak nebránilo ve včasném uplatnění případných protiargumentů.
32. Ústavní soud rekapituluje, že napadeným usnesením byl potvrzen názor obvodního soudu, že vedlejší účastnice se pro stěžovatelku nadbytečnou nestala. Zabýval-li se pak Nejvyšší soud podrobněji námitkou vedlejší účastnice o účelovosti udělené výpovědi, činil tak pouze na podporu závěrů přijatých již obvodním soudem o nenaplnění výpovědního důvodu podle §52 písm. c) zákoníku práce, když nad rámec již dříve řečeného konstatoval, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa některým ze stávajících zaměstnanců), je dle dřívější judikatury zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu. Svou argumentaci pak Nejvyšší soud uzavřel tím, že nestala-li se vedlejší účastnice nadbytečnou z hlediska druhu jí vykonávané práce, nemohlo být jiné organizační uspořádání, v tomto případě spojené s nahrazením činnosti vedlejší účastnice činností jiné zaměstnankyně, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle §52 písm. c) zákoníku práce. Totožný závěr vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu přitom zdůraznil v odůvodnění svého rozhodnutí již obvodní soud (viz str. 12 jeho rozsudku). Nelze proto souhlasit se stěžovatelkou, že by Nejvyšší soud rozhodl v meritu věci z jiných důvodů než nižší soudy, nebo že by snad nepřípustným způsobem přehodnocoval jimi zjištěný skutkový stav, jak stěžovatelka ve svých podáních namítá; nic takového v posuzované věci zjištěno nebylo. Z rekapitulovaného odůvodnění usnesení je naopak zcela zřejmé, že jím došlo k potvrzení závěrů, k nimž dospěl již obvodní soud, přičemž toto rozhodnutí není založeno na ničem, co by nebylo předmětem diskuze stran, resp. co by jim nebylo předloženo k diskuzi v předchozím řízení. Samotná skutečnost, že Nejvyšší soud námitce účelovosti předmětné výpovědi, která navíc byla vedlejší účastnicí uplatňována od samého počátku soudního řízení, věnoval větší pozornost než nižší soudy, k závěru o překvapivosti napadeného usnesení nepostačuje.
33. Přestože tedy v posuzované věci nebylo v řízení o dovolání konáno veřejné ústní jednání, za situace, kdy Nejvyšší soud potvrdil rozsudek obvodního soudu, před nímž (stejně jako následně před městským soudem) měly strany příležitost vznášet vlastní argumenty a reagovat na tvrzení a důkazy protistrany, a kdy stěžovatelka dostala rovněž prostor písemně se vyjádřit k dovolání vedlejší účastnice, nebylo možno námitce porušení práva na veřejné a ústní projednání věci ve spojení s porušením zásady zákazu překvapivých rozhodnutí přisvědčit.
34. Spatřuje-li stěžovatelka překvapivost napadeného usnesení též v tom, že Nejvyšší soud změnil rozsudek městského soudu, ačkoliv vedlejší účastnice v dovolání navrhovala zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, Ústavní soud již jen ve stručnosti uvádí, že způsoby, jakými může Nejvyšší soud o dovolání rozhodnout, jsou vymezeny v §243c a násl. občanského soudního řádu, přičemž návrhem dovolatele v tomto ohledu (na rozdíl od vymezení důvodu a rozsahu dovolání podle §241a odst. 1 a §242 občanského soudního řádu) není vázán.
35. Přisvědčit konečně Ústavní soud nemohl ani námitce porušení stěžovatelčina práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud měl podle stěžovatelky dospět (byť nepřímo) k závěru, že organizační změna umožňující využít výpovědní důvod podle §52 písm. c) zákoníku práce nemůže spočívat ve sloučení dvou nebo více pracovních míst, z čehož má nutně plynout obecný závěr, že zaměstnavatel nemůže regulovat počty potřebných zaměstnanců kumulací pracovních míst. Stěžovatelka však ve své argumentaci soustavně pomíjí, že jí předkládaný skutkový stav, dle nějž v důsledku organizační změny došlo ke sloučení dvou řídících pracovních míst do jednoho, a kdy tak bylo nutno přikročit k dání výpovědi jednomu ze zaměstnanců pro nadbytečnost, nebyl v posuzované věci vůbec zjištěn (stejný názor ostatně zaujímá i Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti). Na základě předmětné organizační změny totiž nedošlo k tomu, že by stěžovatelka již neměla možnost přidělovat vedlejší účastnici práci podle pracovní smlouvy v důsledku stěžovatelkou naznačovaného slučování více pracovních míst; došlo pouze k organizačnímu přeuspořádání stěžovatelky, kdy k původnímu druhu práce vykonávané vedlejší účastnicí měly přibýt některé další činnosti (str. 13 rozsudku obvodního soudu). Již jen pro úplnost lze dodat, že dovolává-li se stěžovatelka správnosti hodnocení této otázky městským soudem, pak ani z jeho rozsudku nevyplývá stěžovatelkou předkládaný závěr o kumulaci pracovních míst; dle městského soudu totiž předmětná organizační změna spočívala ve zrušení původního pracovního místa a následném vytvoření pracovního místa nového, nikoliv v jejich sloučení (např. str. 8 rozsudku městského soudu).
VI.
Závěr
36. Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu