ECLI:CZ:US:2020:3.US.97.20.1
sp. zn. III. ÚS 97/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele T. C., zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2019 č. j. 101 Co 204/2019-663, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) M. C., 2) nezletilé S. C., a 3) nezletilého D. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 3. 2019 č. j. 30 Nc 202/2017-552 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci 2) a 3) - nezletilá dcera a nezletilý syn (dále jen "nezletilá", "nezletilý") se svěřují do péče stěžovatele jako otce (výrok I.), že vedlejší účastnice 1) jako matka je povinna přispívat na výživu nezletilé částkou 2 250 Kč měsíčně a na výživu nezletilého částkou 2 250 Kč měsíčně splatnými vždy do každého 15. dne příslušného kalendářního měsíce k rukám stěžovatele s účinností od právní moci rozsudku (výrok II.). Výrokem III. okresní soud upravil styk vedlejší účastnice 1) s nezletilou v každém kalendářním týdnu v úterý od 15,00 hodin do 19,00 hodin s tím, že nezletilou předá v místě bydliště stěžovatele v 19,00 hodin. Výrokem IV. okresní soud upravil styk vedlejší účastnice 1) s nezletilou a s nezletilým v každém lichém kalendářním týdnu od pátku od 14,00 hodin do neděle do 19,00 hodin s tím, že vedlejší účastnice 1) nezletilého převezme v místě školního zařízení, navštěvovaného nezletilým a po skončeném styku ho odevzdá tamtéž, nezletilou odevzdá v místě bydliště stěžovatele; v případě překážky na straně školského zařízení nebo nezletilých je místem převzetí a předání místo faktického bydliště stěžovatele. Dále byl vedlejší účastnici 1) styk s nezletilými upraven v každém sudém kalendářním týdnu od středy od 15,30 hodin do čtvrtka do 8,00 hodin s tím, že vedlejší účastnice 1) nezletilého převezme v místě bydliště stěžovatele a po skončení styku ho odevzdá v místě školního zařízení navštěvovaného nezletilým. Dále byl upraven styk o jarních, o velikonočních, o letních, o podzimních a o vánočních prázdninách. Ve V. výroku okresní soud uvedl, že tímto se mění rozsudek okresního soudu ze dne 18. 1. 2018 č. j. 30 Nc 202/2017-245 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 5. 2018 č. j. 101 Co 129/2018-297. Výrokem VI. okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice 1) odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 10. 2019 č. j. 101 Co 204/2019-663 byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až V. změněn tak, že návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilou dceru a nezletilého syna se zamítá (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a před krajským soudem. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu neshledal na straně účastníků podstatnou změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu původně vydaného rozhodnutí o střídavé péči. Krajský soud vyšel z §907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), stanovujícího rovnocenná kritéria při rozhodování o výchovném uspořádání dítěte - jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, ale i citovou orientaci a zázemí dítěte, s důrazem na rozumovou a mravní výchovu a dospěl k závěru, že kdyby bylo návrhu stěžovatele vyhověno, byl by výrazně omezen výchovný vliv vedlejší účastnice 1) na nezletilé, ačkoli na její straně nebyly zjištěny žádné nedostatky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud vůči němu postupoval předpojatě, nepřihlédl k důvodům prokazujícím změnu poměrů ve výchově dětí, osvědčující důvodnost navrhované změny péče; svým přístupem ke stěžovateli porušil jeho právo na rovné zacházení, když v řízení zcela očividně stranil vedlejší účastnici 1). Krajský soud zdůrazňoval ekonomicky výhodnější postavení stěžovatele, ačkoliv v řízení nebylo prokázáno, že by tohoto postavení stěžovatel zneužíval na úkor vedlejší účastnice 1) s cílem zajistit si náklonnost dětí. Dokazování před krajským soudem bylo vedeno s cílem postavit stěžovatele do nevýhodnějšího postavení oproti vedlejší účastnici 1).
5. Stěžovatel uvádí, že krajský soud nezohlednil nejlepší zájem dětí, když nepřihlédl k jejich názoru, který v řízení vyjádřily a který byl po celou dobu řízení konzistentní. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (N 137/86 SbNU 315), ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 1835/14 (N 165/74 SbNU 423). Stěžovatel dále namítá, že krajský soud dezinterpretoval výpověď nezletilého syna.
6. Stěžovatel též tvrdí, že v odvolacím řízení nedošlo ke změně skutkového stavu oproti stavu při projednání před okresním soudem. S ohledem na uvedenou skutečnost má stěžovatel za to, že změna právního názoru krajským soudem není dostatečně odůvodněna. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1654/17 (N 168/86 SbNU 729).
7. Podle stěžovatele krajský soud svým rozsudkem zasáhl rovněž do základních práv obou nezletilých dětí, aniž by zohlednil jejich přání, zejména do práv na rodinný život a na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad zákona a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy nebo přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
13. V posuzované věci krajský soud doplnil dokazování provedené okresním soudem. Při svém rozhodování přihlédl ke skutečnosti, že vztahy mezi rodiči jsou nadále vyhrocené, což především pro nezletilé děti znamená velkou emoční zátěž. Přestože rodiče bydlí ve společném rodinném domě, vedlejší účastnice 1) společnou péči odmítá. Krajský soud vyhodnotil, že ačkoliv nezletilí jsou sportovně nadaní a mají ve sportovních aktivitách výrazné úspěchy, neznamená to, že pouze ten rodič, který je v těchto aktivitách finančně podporuje, je jejich jediným vhodným vychovatelem. Krajský soud dále přihlédl k tomu, že nezletilý syn opakovaně potvrdil, že volný čas si přeje trávit s oběma rodiči rovnoměrně, že oba nezletilí shodně před krajským soudem uvedli, že si přejí méně stresu a že nezletilá dcera před okresním soudem uvedla, že než aby byli oba rodiče nadále v domě, raději by z domu odešla či v něm zůstala sama, což krajský soud vyhodnotil jako vizitku svědčící o tom, jaké prostředí rodiče pro děti svým nesmiřitelným postojem vytvořili. Krajský soud poukázal na přednostní zájem dětí a zdůraznil, že je především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi, děti netraumatizovali svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí umožňující zdravý vztah k oběma rodičům. Krajský soud dále přihlédl k tomu, že stěžovatel se snaží vedlejší účastnici 1) ve výkonu rodičovské odpovědnosti omezit tím způsobem, že jí neposkytuje informace, nežádá předem o její stanovisko a rozhoduje autoritativně sám; vedlejší účastnici 1) neposkytuje informace o nezletilých ani v případě, kdy s nimi odjíždí do zahraničí. Krajský soud dovodil, že za této situace by svěření nezletilých do výlučné péče stěžovatele bylo v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Krajský soud dodal, že si je vědom stanoviska nezletilých dětí prezentovaného před oběma soudy, nicméně z vyjádření nezletilé vyplývá, že je ve svém postoji výrazně ovlivněna stěžovatelem a jím poskytovaným hmotným zajištěním.
14. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud nepřihlédl k přání nezletilých, poukazuje Ústavní soud na výše uvedené závěry krajského soudu, ze kterých vyplývá, že krajský soud vzal v úvahu přání nezletilých, ale rovněž vyhodnotil, že názory dětí jsou stěžovatelem ovlivňovány a že svěření nezletilých do výlučné péče stěžovatele by bylo v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Krajský soud tedy měl při svém rozhodování na zřeteli především nejlepší zájem obou nezletilých. Pokud krajský soud návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilé zamítl, když dovodil, že v případě vyhovění návrhu stěžovatele by byl výrazně omezen výchovný vliv vedlejší účastnice 1) na nezletilé, ačkoli u ní nebyly zjištěny žádné nedostatky, nelze jeho závěru z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a citově vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57 -59]. Stejně tak není možné, aby přání dítěte bylo zjišťováno pouze otázkami typu "U koho bys chtěl(a) bydlet?"; přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), a ideálně v neformálním prostředí (tj. nikoliv v soudní síni, ale například v kanceláři soudce či jinde). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že čím starší dítě je, tím větší má zpravidla jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti [srov. nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), bod 54 odůvodnění].
16. Ústavní soud dále poukazuje na to, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
17. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud této své povinnosti dostál. V odůvodnění svého rozhodnutí se přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele a při svém rozhodování přihlédl především k nejlepšímu zájmu nezletilých. Jeho výše uvedené závěry považuje Ústavní soud rovněž za ústavně souladné.
18. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilé děti zamítl. Stěžovatel se se závěrem krajského soudu neztotožňuje, což ovšem bez dalšího nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž některý z účastníků řízení nesouhlasí, nelze považovat za zásah do jejich ústavně zaručených práv. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil.
19. Napadený rozsudek krajského soudu byl odůvodněn způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilých dětí. Svým rozhodnutím krajský soud upravil péči o nezletilé jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, podle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry krajského soudu a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů (§909 občanského zákoníku).
20. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu byl řádně odůvodněn a odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou i srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Ústavy, jeho rozsudek je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu