ECLI:CZ:US:2020:3.US.976.20.3
sp. zn. III. ÚS 976/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. L. Z., zastoupené JUDr. Michalem Ptáčkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1845/26, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2020 č. j. 20 Co 64/2020-300 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2020 č. j. 125 Nc 2506/2019-160, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nezletilých 1) N. N. Z., a 2) L. N. Z., zastoupených opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno, a 3) N. V. Z., zastoupeného JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou, sídlem Jezuitská 14/13, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka zároveň podala návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 125 Nc 2506/2019 se podává následující.
3. Napadeným rozsudkem městského soudu bylo nařízeno, aby stěžovatelka navrátila nezletilé vedlejší účastníky, své děti (dále také jen "nezletilí"), do místa jejich obvyklého bydliště v N., Ruská federace, a to do třiceti dnů ode dne doručení rozsudku. V případě, že by tak neučinila, byl třetí vedlejší účastník, otec nezletilých, oprávněn nezletilé za tímto účelem od stěžovatelky převzít. Předmětem posuzované věci bylo navrácení nezletilých dětí ve věcech mezinárodních únosů dětí. Podle čl. 12 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1998 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva"), jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Městský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelka ode dne 27. 7. 2019 dosud protiprávně, bez souhlasu třetího vedlejšího účastníka, zadržuje nezletilé vedlejší účastníky v České republice, neboť se dne 26. 7. 2019 nevrátila z dovolené v České republice v dohodnutém termínu domů. Klíčovým v dané věci bylo především posouzení, kde měli nezletilí vedlejší účastníci v rozhodné době (tedy bezprostředně před jejich protiprávním přemístěním) své obvyklé bydliště. K tomu městský soud uvedl, že tímto místem bylo město N. v Ruské federaci - pobyt nezletilých zde vykazoval známky trvalosti a dostatečnou míru stálosti, oba nezletilí se v Ruské federaci narodili a nepřetržitě žili, navštěvovali zde školská zařízení a kroužky, měli zde i svého pediatra. V řízení nebylo prokázáno, že by společným úmyslem rodičů bylo trvalé přestěhování nezletilých do České republiky, případně že by třetí vedlejší účastník s přestěhováním udělil souhlas. Třetí vedlejší účastník naopak s tím, aby nezletilí trvale odcestovali a žili v České republice, nikdy nesouhlasil; tento souhlas pak nebyl udělen ani příslušným soudem v Ruské federaci. Uvedený závěr dle městského soudu nemohla zvrátit ani stěžovatelčina tvrzení, že nezletilí vedlejší účastníci jsou v České republice spokojení a mají zde plnohodnotné zázemí, neboť nezletilí se zde usadili právě v důsledku protiprávního jednání stěžovatelky. Jejich současné bydliště v České republice proto nemohlo být kvalifikováno jako obvyklé. Městský soud se dále zabýval tím, zda ve věci nebyla dána některá z výjimek z povinnosti navrácení dítěte podle čl. 13 a 20 Haagské úmluvy; dospěl však k závěru, že nikoliv.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil. S ohledem na nově předložená skutková tvrzení a důkazy krajský soud doplnil dokazování především stěžovatelkou předloženou zprávou PhDr. Tomáše Nováka o psychologickém vyšetření stěžovatelky, jejího současného manžela a nezletilých. Vyplynulo z ní, že nezletilí jsou v České republice adaptováni a další změny by mohly způsobit nezvládnutou míru stresu; za předpokladu, že by stěžovatelka s nezletilými odjela zpět do Ruské federace, vyvolalo by to u nich výrazné pocity viny, neboť nezletilí jsou velice empatičtí. V případě přesunu lze dle předložené zprávy u nezletilých očekávat výskyt psychosomatických onemocnění, ale i dlouhodobou psychickou labilitu. K odstranění případného rizika uvedených následků krajský soud provedl rovněž slyšení nezletilé vedlejší účastnice. Ačkoliv nezletilá uvedla, že se cítí ohrožena rodičovskými konflikty, které ustaly v důsledku nepřítomnosti jednoho z rodičů, nemohlo to být dle krajského soudu považováno za podklad tvrzeného nebezpečí závažné újmy ve smyslu judikatury Haagské konference mezinárodního práva soukromého. Obecné obavy z návratu s tím, že "v P. je to o mnoho lepší" postrádaly z hlediska právní argumentace validitu již proto, že právě návrat do místa obvyklého bydliště je účelem Haagské úmluvy a pro dítě v jeho nejlepším zájmu. Oba rodiče nezletilých jsou ruské národnosti, mateřským jazykem nezletilých je ruština, mají v tomto prostředí své sociální zázemí, příbuzné, náboženské tradice i kulturní zvyklosti, přičemž nebylo možno dospět k názoru, že by šlo o prostředí nezletilým nepřátelské nebo jakýmkoliv způsobem pro ně nebezpečné. Úroveň zajištěného bydlení v místě jejich obvyklého bydliště i životní úroveň vyplývající ze sociálního statusu obou rodičů bylo možno dle krajského soudu označit dokonce za nadstandardní. Ve shodě s městským soudem proto uzavřel, že žádná z výjimek umožňující odmítnout návrh na navrácení nezletilých do místa jejich obvyklého bydliště ve věci nebyla dána.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že se krajský soud nevypořádal se závěry zprávy PhDr. Tomáše Nováka, a to ani v situaci, kdy vůči ní vedlejší účastník ve vyjádření k odvolání uplatnil řadu výhrad. Za takové situace měl krajský soud k vyloučení rizik, jež byla v předmětné zprávě zmiňována, PhDr. Nováka vyslechnout, případně nařídit další znalecké zkoumání, což ostatně sama stěžovatelka navrhovala. Uvedené však v rozsudku krajského soudu není nijak zachyceno. Napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých - v nalézacím řízení nebyl jejich názor vůbec zjišťován, přičemž ke slyšení nezletilé dcery došlo poprvé až v řízení před krajským soudem. Ten však její názor nerespektoval, ačkoliv nezletilá zcela zřetelně vyjádřila přání zůstat v České republice, kde je již zvyklá, a naopak zpět do Ruské federace se vrátit nechce. Závěrem stěžovatelka vyjmenovala další důkazy, jež měly být krajským soudem opomenuty.
6. K ústavní stížnosti přiložený návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila tím, že výkon rozhodnutí by vedl k situaci, kdy by řízení o ústavní stížnosti fakticky ztratilo svůj smysl, neboť i v případě vyhovění ústavní stížnosti by se nezletilí již nacházeli mimo území České republiky, tedy mimo pravomoc českých soudů. Stěžovatelka rovněž poukázala na současná zdravotní rizika a omezení pojící se s pandemií onemocnění COVID-19, v jejichž důsledku je přesun nezletilých zpět do Ruské federace značně ztížen.
III.
Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že byť vznesená námitka porušení zásady nejlepšího zájmu dítěte nesvědčí v této věci stěžovatelce, ale nezletilým vedlejším účastníkům, Ústavní soud již dříve formuloval stanovisko, že uplatní-li rodič takovou námitku ve vlastní ústavní stížnosti, pak, ukázala-li by se důvodnou, představovalo by porušení ústavně zaručených práv či svobod dítěte i porušení práva rodiče na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, byl-li by průběh či výsledek řízení při neporušení těchto práv či svobod dítěte odlišný i pro tohoto rodiče (srov. přiměřeně nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 či nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17). Jelikož je značná část stěžovatelčiny argumentace vystavěna na námitce, že kdyby obecné soudy náležitě zohlednily nejlepší zájem nezletilých vedlejších účastníků, nemohlo by dojít k nařízení jejich návratu zpět do Ruské federace, a stěžovatelce by tak nebyla způsobena jí tvrzená újma, Ústavní soud naznal, že jde právě o takovou situaci, a ústavní stížnost proto v rozsahu argumentace nejlepším zájmem nezletilých neodmítl jako návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným.
9. Usnesením ze dne 21. 4. 2020 č. j. III. ÚS 976/20-31 Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilých Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen "opatrovník"), neboť ústavní stížností byla napadena rozhodnutí obecných soudů, jejichž závěry se dotýkají konkrétních zájmů nezletilých, kteří mají v řízení postavení vedlejších účastníků.
10. Usnesením ze dne 21. 4. 2020 č. j. III. ÚS 976/20-34 Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozsudků městského soudu a krajského soudu, neboť jde o rozhodnutí ve věci navrácení nezletilých do místa jejich obvyklého pobytu, přičemž výkon práv z nich vyplývající by mohl mít pro stěžovatelku i pro nezletilé vedlejší účastníky neodstranitelné následky.
IV.
Vyjádření k věci
11. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od městského soudu spis sp. zn. 125 Nc 2506/2019 a dále vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
12. Městský soud poskytnuté možnosti k vyjádření se k ústavní stížnosti nevyužil.
13. Krajský soud v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku.
14. Opatrovník nezletilých vedlejších účastníků rekapituloval, že v řízení se objevily dva důkazy, jež soud mohly vést k úvaze o použití čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, a to zpráva z psychologického vyšetření a pohovor s nezletilou, která se k navrácení do M. vyjádřila negativně. Dle opatrovníka však předmětná zpráva trpí závažnými nedostatky, neboť některé psychologem použité metody jsou zastaralé, neprůkazné či pro posuzovanou věc nerelevantní. Řada závěrů, k nimž psycholog dospívá, je příliš obecných a neurčitých. Dle opatrovníka je každé přemístění dětí a jejich oddělení od jednoho z rodičů zátěží a je pro ně spojeno s určitou mírou stresu, jíž musí tyto děti čelit. Ze zkušeností z vlastní činnosti se však opatrovník nedomnívá, že by uvedené riziko bylo v případě nynějších nezletilých vedlejších účastníků zásadním způsobem vyšší než v jiných případech. Ke slyšení nezletilé v soudním řízení opatrovník uvedl, že hodnocení jejího názoru krajským soudem bylo v zásadě správné. Názor nezletilých je sice odmítavý, zakládá se však na skutečnosti, že v České republice se jim dle jejich hodnocení žije lépe. Dle zprávy psychologa by byl návrat pro nezletilé nesnesitelný v případě, že by tímto způsobem byli odloučeni od stěžovatelky. Její návrat je však záležitostí jejího vlastního rozhodnutí a největší riziko pro nezletilé spojené s návratem je tedy přímo závislé na její vůli. Opatrovník je přesvědčen, že míra rizika závažné újmy není v posuzovaném případě natolik intenzivní, že by bylo třeba dalšího znaleckého zkoumání. K zapojení nezletilých do řízení před obecnými soudy opatrovník uvedl, že městský soud vyšel při zjišťování jejich názoru ze zpráv Úřadu městské části Praha 13 jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který provedl pohovor s dětmi v rámci šetření poměrů rodiny. Vzhledem k jazykové bariéře pak bylo možno předpokládat, že další pohovory v řízení před soudem budou pro děti již spíše zatěžující. I pokud by však městský soud pochybil v tom, že přímý pohovor neprovedl, byl tento nedostatek zhojen v řízení před krajským soudem, který provedl slyšení nezletilé vedlejší účastnice. Opatrovník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítl.
15. Třetí vedlejší účastník ve svém vyjádření zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že současný faktický pobyt nezletilých na území České republiky je výsledkem svévolného a protiprávního jednání stěžovatelky, která nyní namítá porušení práva na rodinný život, kterého se však dopustily nikoliv obecné soudy, ale ona sama. Odkazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na zprávu psychologa, pak z ní účelově vybírá pouze určité pasáže a jiné naopak pomíjí či si je vykládá po svém. K této zprávě navíc třetí vedlejší účastník vyjádřil výhrady již ve svém vyjádření k odvolání stěžovatelky, na které teď znovu odkázal. K námitkám stěžovatelky, že by nezletilým v důsledku návratu mohla být způsobena újma, třetí vedlejší účastník uvádí, že není zřejmé, co konkrétně má stěžovatelka na mysli, neboť návratem domů dětem žádná újma nehrozí. Stěžovatelka svým jednáním necitelně zasáhla do poklidného dětství nezletilých i do životů ostatních členů rodiny. Závěrem svého vyjádření třetí vedlejší účastník upozorňuje na skutečnost, že stěžovatelka bez jeho vědomí a bez ohledu na probíhající řízení podala přihlášku k přijetí nezletilého vedlejšího účastníka ke školní docházce do základní školy v P., čímž stěžovatelka jen dále pokračuje v porušování jeho rodičovských práv. Třetí vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, případně zamítnuta. Následně třetí vedlejší účastník doplnil své vyjádření zasláním přílohové dokumentace, týkající se řízení o přijetí nezletilého vedlejšího účastníka k povinné školní docházce.
16. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka v ní opakuje a částečně dále rozvíjí argumentaci uplatněnou již v ústavní stížnosti. K vyjádření opatrovníka uvádí, že výhrady, které nyní vznáší vůči zprávě PhDr. Nováka, v odvolacím řízení nevznesl, ačkoliv měl příležitost tak učinit. Znovu pak obsáhle namítá, že se s touto zprávou krajský soud v řízení nijak nevypořádal a nepřípustným způsobem upřednostnil prvek vzájemnosti při dodržování Haagské úmluvy na úkor řádného ověření míry rizika vzniku duševní újmy nezletilých. Ke zjišťování názoru nezletilých v řízení pak znovu vyjadřuje přesvědčení, že nezletilá dcera měla být vyslechnuta již v nalézacím řízení a její jasně vyjádřený názor měl být respektován. K tvrzeným opomenutým důkazům pak stěžovatelka zopakovala, že nejednala protiprávně, neboť podle rozhodnutí příslušných orgánů Ruské federace bylo bydliště nezletilých závislé na bydlišti stěžovatelky, které si mohla dle jejího názoru libovolně zvolit. K vyjádření třetího vedlejšího účastníka uvedla, stručně řečeno, že se jedná o souhrn emotivních, velmi negativních a zavádějících hodnocení jednání stěžovatelky. Závěrem pak upřesnila informace týkající se přihlášky ke školní docházce nezletilého, přičemž odmítla, že by o uvedeném bylo rozhodováno bez vědomí třetího vedlejšího účastníka.
17. Následně Ústavní soud od stěžovatelky obdržel další vyjádření, kterým reagovala na třetím vedlejším účastníkem dodatečně zaslané dokumenty týkající se řízení o přijetí nezletilého vedlejšího účastníka k povinné školní docházce.V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. Takového pochybení se však soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedopustily.
20. V posuzované věci soudy rozhodovaly o návrhu třetího vedlejšího účastníka na navrácení nezletilých vedlejších účastníků do místa jejich obvyklého bydliště v N., Ruská federace. Jak soudy správně zhodnotily, základní pravidla pro neprodlené navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého, včetně možnosti odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jsou upravena především Haagskou úmluvou. Zvláštní procesní pravidla pro postup při vnitrostátním zajišťování této mezinárodní spolupráce příslušných státních orgánů jsou pak obsažena v §478 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
21. Předmětem Haagské úmluvy je podle jejího čl. 1 zajištění bezodkladného návratu dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě a dále zajištění účinného respektování práv týkajících se péče o dítě a styku s ním podle právního řádu jednoho smluvního státu v ostatních smluvních státech. Je však nutno připustit, že přemístění dítěte může být někdy odůvodněno objektivními důvody, které mají co dočinění jak s dítětem samotným, tak s prostředím, s nímž je dítě nejtěsněji spojeno. Proto Haagská úmluva uznává potřebu jistých výjimek z obecných závazků států při zajišťování návratu dětí, které byly protiprávně přemístěny nebo zadrženy, a v čl. 13 a čl. 20 obsahuje výjimky, kdy k mezinárodnímu únosu sice došlo, ale návrat dítěte by byl v rozporu s jeho zájmy. Uvedené výjimky však musejí být aplikovány vždy jen v tom v rozsahu, v jakém byly Haagskou úmluvou zformulovány, a je proto nutno vykládat je restriktivně. Nelze totiž zapomínat, že tato úmluva jako celek spočívá na jednomyslném odsouzení fenoménu neoprávněných přemístění a zadržování dětí a na přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak proti nim na mezinárodní úrovni bojovat, je odmítnout přiznat jim právní účinky, neboť systematické odvolávání se na uvedené výjimky zaměňující forum pobytu dítěte za forum zvolené únoscem by vedlo ke kolapsu celé struktury Haagské úmluvy tím, že by ohrozilo filosofii vzájemné důvěry, kterou je inspirována (viz důvodovou zprávu k Haagské úmluvě - PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory Report on the 1980 Hague Child Abduction Convention, příp. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2008 sp. zn. 30 Cdo 5473/2007).
22. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy (především v řízení před krajským soudem, v němž svou argumentaci rozšířila) dovolávala použití výjimky z povinnosti navrácení dítěte podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. K prokázání vážného nebezpečí vzniku fyzické či duševní újmy nezletilých, o níž uvedený článek hovoří, předložila zprávu PhDr. Tomáše Nováka o psychologickém vyšetření své osoby, svého současného manžela a nezletilých vedlejších účastníků. Z této zprávy se podává, že nezletilí působí vyrovnaně, ovšem jen proto, že dokázali dobře zvládnout stres vyplývající ze závažných předchozích změn. K nesnesitelnosti návratu pro nezletilé by dle zprávy přispěla kombinace změny - návratu do M. - a drtivě působícího odloučení od stěžovatelky; v případě, že by se stěžovatelka navrátila spolu s nimi, nezletilí by si tento její krok kladli za vinu. Dle psychologa lze tudíž u nezletilých očekávat subjektivní pocity viny a sebeobviňování, což může vést nejen k psychosomatickým onemocněním, ale i k dlouhodobé psychické labilitě. Dále zpráva vyjmenovává možné budoucí poruchy chování, jež mohou u nezletilých nastat, jako negativismus, záškoláctví atp. V nynějším řízení pak stěžovatelka namítá, že krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku se závěry rekapitulované zprávy nevypořádal a v ní uvedená rizika vzniku újmy u nezletilých dalším dokazováním nevyloučil.
23. Ústavní soud zvažoval, zda uvedená námitka nepředstavuje důvod pro vyhovění ústavní stížnosti, a to zejména s ohledem na pro posuzovanou věc relevantní nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 378/17, v němž bylo shledáno pochybení obecných soudů, v tomto ohledu především odvolacího soudu, který se odpovídajícím způsobem nevypořádal s otcem předloženými lékařskými zprávami a existenci v nich uvedených rizik naplňujících výjimku uvedenou v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy přesvědčivým způsobem nevyvrátil. Po přezkoumání konkrétních okolností posuzované věci a jejich porovnání s odkazovanou věcí však Ústavní soud dospěl k závěru, že takovýmito vadami nyní napadené rozhodnutí krajského soudu zatíženo není.
24. Předně nelze odhlížet od toho, že lékařské zprávy předložené obecným soudům ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 378/17 vyslovovaly zcela jednoznačné a konkrétní závěry o riziku těžké traumatizace dítěte vyvolané přímo osobou matky, kdy jakákoliv komunikace s ní či zmínka o ní u dítěte vyvolávaly masivní úzkost až paniku. Žádné natolik závažné skutečnosti se však navzdory stěžovatelčině přesvědčení z předložené zprávy PhDr. Tomáše Nováka nepodávají. Jistě lze souhlasit s tím, že předmětná zpráva varuje před možnými riziky vzniku újmy na straně nezletilých vedlejších účastníků, přičemž Ústavní soud tato rizika nemíní jakkoliv zlehčovat, nelze však přehlížet, že jde vesměs o obecná rizika způsobená návratem jako takovým, zejména v případě, že by jím došlo k odtržení nezletilých od stěžovatelky. Existence jakékoliv hrozby vyvolané osobou třetího vedlejšího účastníka či snad nepříznivou situací v zemi obvyklého bydliště nezletilých naopak v řízení prokázána nebyla. Ústavní soud proto znovu opakuje, že výjimka z povinnosti navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště zakotvená v čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy pamatuje skutečně jen na ty nejzávažnější situace a nelze pod ni podřazovat duševní újmu, kterou by pravděpodobně dočasně pociťovalo každé dítě srovnatelného věku při přesunu z místa, ve kterém si již zvyklo a cítilo se v něm spokojené, bez ohledu na důvod takového přesunu.
25. Ačkoliv lze souhlasit se stěžovatelkou, že odůvodnění rozsudku krajského soudu mohlo být v části týkající se (ne)naplnění podmínek pro použití výjimky z povinnosti navrácení nezletilých podrobnější, Ústavní soud již na rozdíl od ní není toho názoru, že by popsané nedostatky nutně představovaly důvod pro jeho kasační zásah. Z napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že krajský soud pochybnosti vyplývající z předložené zprávy psychologa neignoroval, nýbrž právě za účelem jejich vyvrácení přistoupil ke slyšení nezletilé vedlejší účastnice. Z tohoto slyšení pak dle krajského soudu vyplynulo, že její negativní stanovisko k návratu do Ruské federace je podloženo zejména tím, že nezletilá si v České republice již zvykla, má zde více kamarádů a cítí se zde spokojenější; uvedené skutečnosti však nemohly samy o sobě představovat dostatečný podklad pro rozhodnutí o použití výjimky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Takovýto způsob rozptýlení pochybností o riziku vzniku újmy na straně nezletilých vedlejších účastníků, o kterých se zpráva PhDr. Tomáše Nováka zmiňovala, lze přitom dle Ústavního soudu i s ohledem na obsah této zprávy a povahu v ní nastíněných rizik (viz předchozí bod usnesení) považovat z ústavněprávního hlediska za přijatelný. K tomu Ústavní soud podotýká, že nelze podceňovat nespornou výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami, kterou na rozdíl od něj obecné soudy disponují. Již jen z tohoto důvodu Ústavní soud nemůže nahrazovat obecné soudy ve výkonu pravomoci ve věcech týkajících se rozhodování o nařízení návratu dítěte, což stěžovatelka v ústavní stížnosti nikoli plně reflektuje.
26. Ze zřetele pak nelze ztrácet skutečnost, že to byla v prvé řadě stěžovatelka, která nezletilé protiprávně vytrhla z prostředí, v němž byli zvyklí, a již tímto jim způsobila určitou duševní újmu, což bylo ostatně potvrzeno i jí předloženou zprávou PhDr. Nováka. Musela si být přitom vědoma toho, že se třetí vedlejší účastník s nastalou situací nesmíří, že se bude nařízení návratu nezletilých domáhat a že je zde přinejmenším možnost, že návrat nezletilých bude v souladu s Haagskou úmluvou nařízen. Je tak nyní především na ní samotné, aby nezletilým návrat do místa jejich obvyklého bydliště co nejvíce usnadnila a riziko vzniku případné další újmy u nezletilých, pokud možno, eliminovala.
27. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyl názor nezletilých zjišťován, resp. byl zjištěn nedostatečně. Ústavní soud zde v souladu se svou rozhodovací praxí připomíná, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (viz nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. stížnosti 18249/02, body 57-59). V posuzované věci má přitom Ústavní soud i přes stěžovatelčin nesouhlas za to, že názor nezletilých byl v řízení s ohledem na jejich věk a rozumovou vyspělost zjištěn adekvátním způsobem.
28. Městský soud měl při svém rozhodování k dispozici zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí (viz bod 7 rozsudku městského soudu), z nichž vyplývá, že v rámci provedeného šetření bylo hovořeno s nezletilou vedlejší účastnicí (ve věku 10 let); nezletilý vedlejší účastník (ve věku 6 let) byl informován o povaze řízení, přičemž dle názoru orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebylo možno s ohledem na nízký věk nezletilého a jazykovou bariéru očekávat, že by byl schopen pochopit smysl jednání. V odvolacím řízení pak byla nezletilá vedlejší účastnice vyslechnuta přímo krajským soudem. Pro posuzovanou věc je podstatné, že ze slyšení nezletilé vedlejší účastnice vyplynulo, že upřednostňuje pobyt v České republice před návratem do místa obvyklého bydliště zejména z toho důvodu, že se zde již adaptovala. Uvedené je dle Ústavního soudu s ohledem na věk obou nezletilých naprosto přirozené, avšak tato skutečnost nemůže mít na posouzení věci vliv, neboť, jak správně uvedl krajský soud, obecné obavy z návratu s tím, že "v P. je to o mnoho lepší" nemohou být samy o sobě dostatečným důvodem pro nenavrácení nezletilých. V této souvislosti pak nebylo možno pominout, že učiněný závěr byl podpořen dalšími důležitými skutečnostmi, jež byly v řízení zjištěny - jak stěžovatelka, tak třetí vedlejší účastník jsou ruské národnosti, mateřským jazykem obou nezletilých je ruština, nezletilí mají v místě svého obvyklého bydliště své sociální zázemí a další příbuzné z obou stran, své kořeny, náboženské i kulturní tradice, přičemž nejde o prostředí nezletilým nepřátelské či jakýmkoliv způsobem pro ně nebezpečné. Zohledněna byla i nadstandardní úroveň zajištěného bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilých i životní úroveň vyplývající ze sociálního statusu obou rodičů (viz body 30 a 31 rozsudku krajského soudu).
29. Ke zbývajícím námitkám týkajícím se důkazů, jež měly prokazovat, že nezletilí nebyli přemístěni protiprávně, nýbrž v souladu s právními předpisy Ruské federace, a jež měly být soudy v řízení opomenuty, Ústavní soud odkazuje především na příslušné části odůvodnění rozsudku krajského soudu, z nichž jasně vyplývá, že soud tyto důkazy do svého rozhodování zahrnul, když stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu nemohly přinést výsledek řízení, jenž by byl pro ni příznivější (viz bod 25 rozsudku krajského soudu). Skutečnost, že krajský soud těmto důkazům nepřiznal stěžovatelkou požadovaný význam, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
30. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv či svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu