ECLI:CZ:US:2020:4.US.103.20.1
sp. zn. IV. ÚS 103/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem, sídlem Milady Horákové 329/26, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2019 č. j. 3 To 11/2019-16247 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2018 č. j. 39 T 8/2017-15971, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 10. 2018 č. j. 39 T 8/2017-15971 bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu. Krajský soud po zhodnocení poměrů stěžovatele uzavřel, že pro přiznání bezplatné obhajoby v jeho případě nejsou splněny podmínky. Zároveň stěžovatele poučil, že proti jeho rozhodnutí může ve třídenní lhůtě podat stížnost podle §141 a násl. tr. ř.
3. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel stížností, v níž alternativně požádal pro případ, že by se soud neztotožnil s jeho názorem o počátku běhu lhůty k podání opravného prostředku, o navrácení lhůty. Ústavní stížností napadeným usnesením pak následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ke zmíněné stížnosti stěžovatele tak, že: "Podle §61 odst. 1 tr. ř. (a contrario) se nepovoluje navrácení lhůty k podání opravného prostředku. [...] Podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. se stížnost obžalovaného B. S. zamítá." Podle vrchního soudu totiž ani střevní chřipka, ani problémy, které právnímu zástupci stěžovatele způsoboval jím používaný software určený pro čtení a administraci datových zpráv doručených do jeho datové schránky, nepostačují k tomu, aby přistoupil k navrácení lhůty. Obhájce stěžovatele totiž podle vrchního soudu nepodnikl všechny kroky potřebné ke včasnému podání opravného prostředku. Nebylo například podle vrchního soudu známo, proč právní zástupce stěžovatele soud o opakované doručení usnesení nežádal bezprostředně poté, co zjistil problémy s otevřením přílohy, ale učinil tak poprvé až 5. 10. 2018. Přes objektivizované zdravotní potíže právního zástupce stěžovatele je rovněž obtížně představitelné, že by v poslední den lhůty určené zákonem pro podání stížnosti nemohl za svého klienta - nyní stěžovatele - podat alespoň blanketní stížnost, kterou by v závislosti na obsahu přílohy datové zprávy posléze vzal zpět nebo naopak odůvodnil a doplnil. Z uvedených důvodů vrchní soud uzavřel, že stížnost stěžovatele podaná jeho právním zástupcem byla podána opožděně a zároveň nebyly důvody k tomu, aby soud přistoupil k navrácení lhůty. Proto rozhodl o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti s odkazem na §148 odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poměrně obsáhle vysvětluje, proč právní zástupce nemohl podat stížnost dříve než 10. 10. 2018 a proč tedy jeho návrhu na navrácení lhůty mělo být vyhověno. Dále stěžovatel namítá, že soud podle jeho názoru nesprávně posoudil jeho sociální poměry, z čehož dovozuje, že mělo být vyhověno jeho žádosti o bezplatnou obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je zčásti přípustná.
IV.
Posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně nepřípustná a částečně zjevně neopodstatněná.
7. Vůči rozhodnutí o nepřiznání bezplatné obhajoby je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal právní procesní prostředky - v tomto případě stížnost podle §141 a násl. tr. ř. - které mu zákon k ochraně jeho práv podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytuje. Proto se Ústavní soud důvody, zdali stěžovateli měla či neměla být přiznána bezplatná obhajoba, věcně nemohl zabývat.
8. Ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud nejprve uvádí, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Rozhodnutí vrchního soudu o navrácení lhůty považuje Ústavní soud za věcně správné. Aniž by Ústavní soud polemizoval s tím, zda právní zástupce stěžovatele mohl či nemohl jít nahlížet do příslušného spisu (což ve svém rozhodnutí vrchní soud zmiňuje), je jisté, že viděl-li právní zástupce stěžovatele, že se patrně nedočká promptní odpovědi ze strany technické podpory jím používaného programu pro správu datových zpráv, mohl podat alespoň onu vrchním soudem zmiňovanou blanketní stížnost (stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětlil, že i v tak jednoduchém úkonu jako je podání blanketní stížnosti střevní chřipka jeho právnímu zástupci bránila; právní zástupce stěžovatele tak zcela - právě vzhledem ke krátkosti stížnostní lhůty - nevyužil její první dny, kdy střevní chřipku ještě neměl). Zde neobstojí ani argument stěžovatele, že jeho právní zástupce nevěděl, co je obsahem doručovaného usnesení. Právnímu zástupci stěžovatele bylo dostupné obecné označení písemnosti, včetně spisové značky a právní zástupce stěžovatele věděl, jaké návrhy a žádosti za stěžovatele podával, proto i při běžné opatrnosti mohl předpokládat, že obsahem usnesení může být nevyhovění jeho návrhu na přiznání bezplatné obhajoby spojené s krátkou stížnostní lhůtou.
11. Aniž by se Ústavní soud pokoušel o rozbor technického řešení používaného právním zástupcem stěžovatele pro správu datových zpráv, je rovněž otázkou, zda nemohl stěžovatelův právní zástupce pro čtení datové zprávy použít přímo příslušného portálu, pakliže jím běžně používaný program nefungoval správně.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu