ECLI:CZ:US:2020:4.US.1031.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1031/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OZ Energie, s. r. o., sídlem Revoluční 36/2, Chomutov, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 1757/2018-218, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 17 Co 236/2016-205 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. září 2016 č. j. 18 C 1/2013-176, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 18 C 1/2013, se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se proti vedlejší účastnici jako žalované domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), zaplacení částky 61 650 000 Kč jako náhrady škody, představované znehodnocenou investicí do projektu solární elektrárny, ke které mělo dojít legislativní činností vedlejší účastnice, a to změnou cenového rozhodnutí o výši výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů s využitím solárního záření - cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů, jež vedlo ke snížení výkupních cen. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2016 č. j. 18 C 1/2013-176 žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 61 650 000 Kč zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 17 Co 236/2016-205 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že v projednávané věci nebyl pro vznik odpovědnosti státu za škodu naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že cenová rozhodnutí vydávaná ERÚ lze považovat za normativní právní akty. Nejedná se o akty individuálně právní, které by byly výsledkem rozhodovací činnosti ERÚ v konkrétních věcech, a je tedy nutno na ně nahlížet jako na výsledek tzv. odvozené normotvorby. Nemůže-li být normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze přisvědčit stěžovatelce a dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Vedlejší účastník proto neodpovídá za tvrzenou škodu, která stěžovatelce měla být způsobena vydáním cenového rozhodnutí ERÚ.
5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, ve kterém namítala, že se krajský soud při posouzení jejího nároku z titulu náhrady škody způsobené legislativní činností a nenaplněním legislativního očekávání odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či mezinárodního soudu, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2017 (správně 7. 11. 2017) sp. zn. IV. ÚS 2867/16 (N 204/87 SbNU 341).
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 1757/2018-218 dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že vycházel-li krajský soud ze závěru, že cenová rozhodnutí vydávaná ERÚ na základě jeho pravomoci vyplývající z §2c zákona č. 265/1991 Sb., §17 zákona č. 458/2000 Sb. a §6 zákona č. 180/2005 Sb. lze považovat za normativní právní akty a že se nejedná o akty individuálně právní, které by byly výsledkem rozhodovací činnosti ERÚ v konkrétních věcech, a proto je nutné na ně nahlížet jako na výsledek tzv. odvozené normotvorby, přičemž normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., pak jeho závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Námitka stěžovatelky, že se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ohledně posouzení jejího nároku vztahujícího se k legislativní činnosti a legitimnímu očekávání ve vazbě na porušení komunitárního práva, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., rovněž nezakládá. Nejvyšší soud poukázal na nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 (N 108/89 SbNU 593; dostupný na http://www.nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), ve kterém Ústavní soud mimo jiné vyslovil závěr, že "vnitrostátní právní úprava vztahující se k podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie má svůj původ v právu Evropské unie. Unijní předpisy stanovují společný rámec pro členské státy, jakož i závazné národní cíle, nezakládají však konkrétní a přímo vymahatelná práva jednotlivcům, a proto nemohou založit odpovědnost státu vůči konkrétním subjektům v případě nedosažení očekávaných výnosů z provozu fotovoltaických elektráren. Směrnice o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie jsou v první řadě adresovány členským státům, nikoli jednotlivcům." Podle Soudního dvora Evropské unie přitom z těchto směrnic jasně vyplývá, že si členské státy ohledně volby vnitrostátních režimů podpory zachovávají širokou posuzovací pravomoc (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 9. 2013 ve věci C-195/12 Industrie du bois, ECLI:EU:C:2013:598, bod 61). Soudní dvůr v tomto kontextu rovněž uvedl, že "přestože jsou členské státy nabádány k tomu, aby prováděním mechanismů podpory [...] na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie přispívaly k dosažení cílů sledovaných směrnicemi [...] a obecně unijních cílů v oblasti životního prostředí, unijní právo za současného stavu vyhrazuje členským státům velkou svobodu volby při provádění takových mechanismů (bod 66 cit. Rozsudku ve věci Industrie du bois)", přičemž "prostor pro uvážení je relevantní rovněž z hlediska ochrany legitimních očekávání". Soudní dvůr totiž ve své ustálené judikatuře uvádí, že ponechává-li směrnice členským státům široké pravomoci, nemůže být změna právních předpisů přijatá v souladu se směrnicí považována za nepředvídatelnou (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 4. 2004 ve spojených věcech C-487/01 a C-7/02 Gemeente Leusden, ECLI:EU:C:2004:263, bod 66; viz též rozsudek ve věci Plantanol, bod 54). Ústavní soud v citovaném nálezu dále uvedl, že Směrnice 2009/28 neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo individuálních stěžovatelů na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren. Přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 7 Afs 32/2013, který uzavřel, že evropské směrnice "žádným způsobem nepředepisují, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod." Podle Nejvyššího soudu je tak zřejmé, že se krajský soud podle §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu řešící předmětnou problematiku v kontextu komunitárního práva. Konkrétní rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu pak v této souvislosti stěžovatelka neoznačila.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud většinu otázek obsažených v dovolání při posouzení jejího nároku z titulu náhrady škody legislativní činností a legitimního očekávání vůbec neřešil, či je řešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či mezinárodního soudu. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2867/16. Stěžovatelka uvádí, že v posuzovaném případě "je zcela zřetelná souvislost mezi nepředvídatelným, překotně vydaným a ničím neodůvodnitelným rozhodnutím", kterým je cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, které s účinností od 1. 1. 2011 (tedy po celých 54 dnech platnosti) změnilo zelený bonus pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření o celých 59,7 %.
8. Stěžovatelka připouští, že podle zákona č. 82/1998 Sb., lze uplatnit pouze nárok na náhradu škody způsobené mocí výkonnou a soudní, nikoliv však mocí zákonodárnou. Česká republika jako členská země Evropských společenství je však zásadou odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením komunitárního práva vázána a v souladu s ní má vnitrostátní úprava umožňovat, aby poškozený subjekt mohl uplatňovat i nároky na nahrazení škody vzniklé postupem zákonodárce. Vzniká tak nepochybně potřeba takovéto úpravy nebo nového přístupu v interpretaci úpravy stávající. Stěžovatelka dovozuje, že při přijímání úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci zákonodárce zjevně nepočítal s pochybením a nutností nahradit škodu vzniklou v důsledku legislativní (ne)činnosti. Ovšem jako členská země Evropského společenství musí mít Česká republika takovou právní úpravu, která by umožňovala dosažení náhrady škody. Shodné legitimní očekávání se mělo dostat i stěžovatelce. Jednáním vedlejší účastnice spočívajícím v nepředvídatelné legislativní činnosti v oblasti cenotvorby a podmínek ohledně uvedení FTV do provozu, která nebyla předem signalizována, byla stěžovatelce způsobena škoda.
9. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nižších instancí se řádně nevypořádaly s její námitkou podjatosti soudce Mgr. Pavlačky. Věc sp. zn. 18 C 1/2013 byla podle rozvrhu práce přidělena senátu 18 C, první jednání ve věci se konalo dne 10. 9. 2015 s JUDr. Pipkovou. Proti správnosti protokolu z prvního jednání stěžovatelka vznesla námitky. Druhé jednání ve věci se konalo dne 8. 9. 2016 se soudcem Mgr. Pavlačkou, který rozhodoval o jejích námitkách, ačkoli nebyl při prvním jednání přítomen, a je tak zřejmé, že o nich rozhodl čistě formalisticky. I z tohoto důvodu vznesla stěžovatelka vůči soudci Mgr. Pavlačkovi námitku podjatosti s tím, že o námitkách do protokolu nemůže rozhodovat soudce, který nebyl přítomen řízení, při němž byl vadný protokol sepsán. Námitka podjatosti soudce ve spojení s námitkou odnětí svému zákonnému soudci byla dne 8. 9. 2016 na počátku jednání zaprotokolována, avšak soudce Mgr. Pavlačka v řízení pokračoval, byť z §15b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Tyto zákonné postupy však soudce Mgr. Pavlačka nerespektoval, a ačkoli byl stěžovatelkou označen za podjatého, v řízení nejen pokračoval a zamítl zásadní námitky vůči protokolu z jednání, ale zamítl i návrh stěžovatelky na předložení věci k vyřešení zásadní otázky Evropskému soudu pro lidská práva (krajský soud a Nejvyšší soud o námitce podjatosti nerozhodly vůbec).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
14. Ústavní soud shledal ústavně konformním závěr ve věci jednajících soudů, že cenová rozhodnutí vydávaná ERÚ na základě jeho pravomoci lze považovat za normativní právní akty, neboť jsou výsledkem tzv. odvozené normotvorby, a že normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, a proto nelze dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb.
15. Ústavní soud poukazuje na to, že již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 7 Afs 32/2013 konstatoval, že evropské směrnice "žádným způsobem nepředepisují, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod." Směrnice 2009/28 totiž neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo individuálních stěžovatelů na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren. Podle Nejvyššího správního soudu tato směrnice pouze "zdůrazňuje, že je důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady a náklady vnitrostátních režimů podpory" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1434/17).
16. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1534/17, ve kterém vyslovil, že z hlediska posouzení základního práva na náhradu škody vůči státu je nezbytné vycházet z čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Z tohoto hlediska ale nelze považovat Parlament za orgán veřejné správy, soud nebo jiný srovnatelný orgán státu. Nelze tak především učinit v případě, kdy Parlament vykonává svoji zákonodárnou pravomoc. Odpovědnost za výkon této pravomoci je v první řadě politická. Meze volnosti uvážení zákonodárce jsou sice stanoveny ústavním pořádkem, důsledkem jejich překročení je ale možnost zrušení zákona nebo vyslovení jeho protiústavnosti Ústavním soudem. Takovýto zásah Ústavního soudu sice může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci), nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody". Ústavní soud dodal, že na úrovni ústavních a zákonných úprav, jakož i v oblasti doktrinální, nelze v evropském rámci hovořit o existenci principu odpovědnosti státu za nečinnost zákonodárce, spočívající v povinnosti nahradit škodu. Důvodem této skutečnosti je odlišení politické a právní odpovědnosti. Uvedené lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, i když v ní nejde o činnost zákonodárnou, ale o tzv. odvozenou normotvorbu.
17. K namítané neústavnosti absence právní úpravy Ústavní soud dále uvádí, že může plnit pouze roli tzv. negativního zákonodárce, přičemž protiústavnost nečinnosti zákonodárce lze vyslovit pouze ve zcela výjimečných případech (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3602/18).
18. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelka brojí proti cenovému rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým se cítí být poškozena, jeho zrušení však nenavrhuje.
19. Namítá-li stěžovatelka, že soudy odmítly předložit věc k vyřešení zásadní otázky Evropskému soudu pro lidská práva, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém Nejvyšší soud dostatečným způsobem vysvětlil, proč by předložení otázky Evropskému soudu pro lidská práva bylo nadbytečné, když poukázal na unijní předpisy a judikaturu Evropského soudního dvora relevantní v posuzované věci.
20. K námitce stěžovatelky, že znění protokolu neobsahuje některá podstatná tvrzení, která byla v průběhu jednání vyslovena, Ústavní soud uvádí, že z vyžádaného spisu vedeného u okresního soudu zjistil, že stěžovatelka proti znění protokolu o jednání konaném dne 10. 9. 2015 uplatnila dne 21. 9. 2015 námitky, které dále rozšířila o návrh na provedení dalších důkazů. Ze spisu dále vyplývá, že okresní soud zaslal námitky stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi, který se k nim vyjádřil, přičemž první z nich shledal důvodnou. Z protokolu o jednání konaném dne 8. 9. 2016 pak vyplývá, že soud při jednání vyhlásil usnesení, kterým námitky stěžovatelky ze dne 14. 9. 2015 proti znění protokolu o jednání konaném dne 10. 9. 2015 podle §40 odst. 8 a contrario o. s. ř. zamítl. Proti postupu soudce při řešení námitky proti protokolaci stěžovatelka brojila i ve svém odvolání. Krajský soud se touto námitkou zabýval a ve svém rozsudku vysvětlil, že námitky stěžovatelky proti znění protokolu ze dne 10. 9. 2015 směřovaly pouze k obsahu přednesu stěžovatelky, která svoji právní argumentaci předložila okresnímu soudu ve svém písemném vyjádření.
21. Stěžovatelka dále namítá, že vznesla námitku podjatosti soudce Mgr. Pavlačky na počátku jednání, které se konalo dne 8. 9. 2016. Námitka byla zaprotokolována, avšak Mgr. Pavlačka v řízení pokračoval. Ústavní soud poukazuje na to, že podle §15b odst. 1 o. s. ř. k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle odst. 2 §15b o. s. ř. ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná. Uvedené se týká právě nyní posuzované věci, kdy námitku podjatosti soudce Mgr. Pavlačky vznesla stěžovatelka na počátku jednání konaného dne 8. 9. 2016, při kterém byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, a soudce tuto námitku neshledal důvodnou. Krajský soud k této námitce stěžovatelky vysvětlil, že vzhledem ke změně osoby soudce v průběhu řízení, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce z důvodu odchodu soudkyně na rodičovskou dovolenou, rozhodl o námitce stěžovatelky neprodleně a zcela správně u dalšího jednání před okresním soudem dne 8. 9. 2016.
22. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na §14 odst. 4 o. s. ř., podle kterého důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Uvedené lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, kdy stěžovatelka spatřuje důvody pro vyloučení soudce Mgr. Pavlačky v tom, že rozhodoval o námitkách do protokolu formalisticky, přestože nebyl u řízení, v němž byl vadný protokol sepsán, přítomen, jakož i ve skutečnosti, že soudce také zamítl její návrh na předložení věci k vyřešení zásadní otázky Evropskému soudu pro lidská práva.
23. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16 neshledal Ústavní soud případným, neboť v nálezu této spisové značky, který byl ovšem vydán dne 7. 11. 2017, se Ústavní soud vyjadřoval ke kritériím pro posouzení spravedlivosti řízení, v němž byla použita výpověď nepřítomného svědka.
24. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
25. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu