ECLI:CZ:US:2020:4.US.1092.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1092/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020 sp. zn. 61 To 89/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2020 sp. zn. 43 Nt 724/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy. Svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel spojil s žádostí o přednostní projednání této ústavní stížnosti.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a na užití mírnějších zajišťovacích institutů, neboť u stěžovatele nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Podle obvodního soudu stěžovateli především hrozí vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody s trestní sazbou 5 až 10 let, přičemž je současně stíhán pro další závažnou trestnou činnost. Útěk z České republiky by mu mohla umožnit jeho finanční situace. Tzv. předstižná vazba je dle soudu odůvodněna dlouhodobostí trestné činnosti, kterou navíc stěžovatel považuje za legální, čímž se dle soudu zvyšuje riziko jejího opakování. Užití mírnějších institutů považoval soud za vyloučené vzhledem k osobě stěžovatele, jeho zkušenostem, věku a charakteru trestné činnosti.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl. Proti usnesení obvodního soudu podaly stížnost rovněž matka a partnerka stěžovatele, přičemž jejich stížnosti odmítl městský soud pro opožděnost. Z jejich identických obsahů a formální úpravy je navíc zřejmé, že tyto stížnosti zpracoval obhájce stěžovatele. Důvody vazby se dle městského soudu nezměnily, pročež odkázal na odůvodnění předchozího rozhodnutí. Usnesení o zahájení trestního stíhání je dle soudu dostatečně určité a vyjmenovává všechny znaky popisované trestné činnosti. Rozdíly mezi stěžovatelem a druhým obviněným (údajným organizátorem, který byl již z vazby propuštěn) jsou dle městského soudu markantní, neboť druhý obviněný utlumil svou činnost ještě před zadržením a doložil jiné zdroje příjmů. Zahájení dalšího trestního stíhání s hrozbou vysokého trestu zvyšuje podle městského soudu riziko, že se stěžovatel bude trestnímu řízení vyhýbat nebo uprchne. Stěžovatelovy poměry (rodinné a majetkové) možnost útěku nikterak nevylučují. Důvody vazby ještě nejsou plynutím doby natolik oslabeny, aby šlo o rozhodující kritérium. Záruky poskytnuté za stěžovatele považoval městský soud za nedostatečné. Blízké osoby nedokázaly na stěžovatele dostatečně působit při páchání stíhaného jednání a další zaručující se osoby mají právnické vzdělání a byly se stěžovatelovým jednáním obeznámeny. Není tak dle městského soudu zřejmé, jak by mohly na stěžovatele působit. Užití mírnějších prostředků tedy u stěžovatele nepřipadá v současné fázi trestního řízení v úvahu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci rozhodly v rozporu s pravidly vyplývajícími ze zákona a judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. K porušení ústavních principů došlo dle stěžovatele zamítnutím stížnosti jeho partnerky a matky pro opožděnost. Přitom se soud řídil nepravdivou úvahou, že stížnosti byly "zcela zjevně" sepsány obhájcem stěžovatele. Stížnosti však ve skutečnosti zpracoval rodinný přítel a právník. Obě srovnávané stížnosti jsou dle stěžovatele zjevně odlišné. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vymezil proti odlišnému určování počátku běhu lhůt k podání stížnosti. Její počátek je třeba odvozovat až od možnosti seznámení se s písemným vyhotovením rozhodnutí. Stížnostní soud navíc stěžovateli odepřel právo osobního slyšení ve vazební věci. Napadená rozhodnutí nebyla doručena druhému ze stěžovatelových obhájců, v čemž stěžovatel spatřuje porušení jeho práva na obhajobu.
5. Dále stěžovatel namítá, že soudy dostatečně neodůvodnily nutnost prodloužení tzv. útěkové vazby. Zejména nerespektovaly tzv. doktrínu zesílených důvodů. Nová rozhodnutí neobsahují žádné nové poznatky o důvodnosti trestního stíhání. V rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu přičetly soudy stěžovateli k tíži, že jako místo trvalého pobytu využívá reprezentativní adresu na Malé Straně. Bez důkazů se ztotožnily s nepravdivým tvrzením státního zástupce, že vlastnictví tohoto bytu je převáděno. Soudy dle stěžovatele ignorovaly řadu námitek, poukazujících na zbytnost dalšího trvání vazby. Jde zejména o námitky o absolutní nečinnosti policejního orgánu, rozporu postupu orgánů činných v trestním řízení s judikaturou Ústavního soudu, povahy stěžovatelova bydliště, mírnosti charakteru trestné činnosti, kvality přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání, důvodů útěkové vazby s ohledem na dřívější trestní stíhání, rodinných a osobních poměrů stěžovatele, ukončení údajné trestné činnosti v roce 2018, nepřípustnosti řešení otázky legálnosti stěžovatelem poskytovaných služeb ve vazebním řízení, ochoty obviněného zavázat se k nepokračování v další činnosti, nevyslechnutí navržených svědků, nepřezkoumatelnost závěrů o nutnosti uvalení vazby, propuštění údajného organizátora trestné činnosti z vazby, otázky stěžovatelových příjmů a souvislosti vazebního řízení s předchozí trestní věcí stěžovatele. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na faktické chyby napadených rozhodnutí. Jednak jde o výše popsané nepravdy o autorství stížnosti partnerky a matky stěžovatele a dále smyšlenky o počtu obviněných osob. Nesprávně rovněž městský soud uvádí, že stěžovatel je v tzv. koluzní vazbě. Konečně stěžovatel uvádí, že soud bez důkazů dovozuje, že advokát Martin Soukup věděl o údajné trestné činnosti stěžovatele.
6. Stěžovatel odmítá závěry soudů o návrzích na možnost nahrazení vazby mírnějšími opatřeními. Obvodní soud přijal obecné a nepodložené spekulace o osobě stěžovatele. Naproti tomu vůbec nevyslechl osoby poskytující za stěžovatele záruky. Jde o osoby vysoce důvěryhodné. S touto novou skutečností ve prospěch stěžovatele se však soudy fakticky nevypořádaly. Ohledně možnosti "elektronického dohledu" nad stěžovatelovým pohybem poukázaly soudy zcela nepřípustně na "informace z médií" o nedostatku tzv. monitorovacích náramků. Při úvahách o výši případné kauce pak soudy nezohledňují majetkové poměry stěžovatele. Postup soudů je dle stěžovatele svévolnou snahou přimět jej k doznání. Soudy rovněž nedostatečně argumentují i druhým stěžovatelovým trestním stíháním, přičemž tak činí bez znalosti spisu a podrobností případu (v důsledku čehož operují pouze s obecnou představou o hrozícím trestu) a zejména nezohledňují, že stěžovatel je v dané věci stíhán na svobodě a plně spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Soudy dle stěžovatele selhaly jako orgány přezkoumávající zákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž chybí vymezení subjektivní stránky trestného činu a jeho důkazní opora.
7. Podle stěžovatele soudy dostatečně neodůvodnily nutnost tzv. útěkové vazby. Stěžovatel vždy spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a žádným úkonům se nevyhýbal (to platí i pro předchozí trestní řízení). Stěžovatel se zdržuje ve stálém bydlišti již více než 10 let a je v něm dosažitelný všem známým i obchodním partnerům. Pracovně i rodinně je zcela vázán k České republice. Jeho dvě děti jsou po smrti jejich matky zcela odkázány na jeho péči a stěžovatel je na ně silně fixován. Stěžovatelova partnerka je ve stavu rizikového těhotenství. Stěžovatel nemá žádný majetek ani příjmy v zahraničí. Obava z útěku je nepodložena jakýmikoliv konkrétními okolnostmi. Stěžovatel se v současné době léčí na onkologii a trpí i dalšími zdravotními problémy vyžadujícími každodenní léčbu. Soudy uváděný příjem je hrubě zkreslený, neboť jde o nezdaněné příjmy bez odečtení nákladů a spojené navíc i s příjmy jeho dětí (z dědického řízení po jejich matce). Se všemi těmito námitkami se soudy nevypořádaly. Úvahy soudů o hrozícím trestu jsou toliko obecné, odkazující navíc na jiné trestní řízení, s nímž nejsou soudy správně seznámeny. Zcela při nich přehlíží celou řadu polehčujících okolností, odůvodňujících dle stěžovatele mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Soudy navíc čtyřnásobně nadhodnocují údajně způsobenou škodu a s tím související prostředky stěžovatele. K dané věci stěžovatel poprvé vypovídal již v roce 2017 a ani přes vědomost o zájmu policie o celou záležitost neuprchl.
8. Za nedostatečně odůvodněnou pak stěžovatel považuje rovněž tzv. předstižnou vazbu. Soudy nevzaly v potaz, že se stěžovatel zavázal nepokračovat ve své podnikatelské činnosti, v níž je sledováno spáchání trestného činu. Tato činnost ostatně byla ukončena již v roce 2018 (dávno před vazebním stíháním). Stěžovatel již není ve styku se spoluobviněnými. Stěžovatelův názor na legálnost jím poskytovaných služeb je legitimním výkonem obhajoby a nemůže být důvodem pro trvání vazby. Uvedené služby jsou navíc zcela legálně poskytovány řadou dalších subjektů. V celé údajné organizaci obviněných je stěžovatelovo jednání třeba hodnotit jako spíše bagatelní. Jakákoliv výraznější účast na trestné činnosti z žádného důkazu nevyplývá. Ani tuto skutečnost soudy nevzaly v potaz. Ostatní obvinění nejsou ani vazebně stíháni a samotný organizátor trestné činnosti byl z vazby již propuštěn, ačkoli stejné důvody pro propuštění z vazby svědčí i ve prospěch stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. V první řadě je třeba konstatovat, že velká část ústavní stížnosti představuje doslovné opakování argumentace, kterou stěžovatel uplatnil již v předchozí ústavní stížnosti, napadající, stručně řečeno, rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. S touto argumentací se Ústavní soud dostatečně vypořádal v usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 245/20, které je stěžovateli známo.
12. V dané věci Ústavní soud neshledal důvod se od této argumentace odchýlit. Časový odstup mezi jednotlivými napadenými rozhodnutími obecných soudů je v řádu několika týdnů a nemůže hrát v tomto směru (zejména za použití doktríny tzv. zesílených důvodů) podstatnou roli. U všech znovu předestřených (a opakujících se) námitek lze tedy odkázat na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v odůvodnění uvedeného usnesení. V tomto ohledu to jsou zejména námitky týkající se oprávněnosti trestního stíhání a odůvodnění obou vazebních důvodů, což představuje i značnou část argumentace stěžovatele v nyní posuzované věci (viz sub II.).
13. Přisvědčit však Ústavní soud nemohl ani ostatním námitkám stěžovatele. Za ústavněprávně irelevantní lze považovat námitky směřující proti závěrům městského soudu o "autorství" odůvodnění jednotlivých podaných stížností. Podstatné totiž je, že stížnosti podané stěžovatelovou partnerkou a matkou byly podány zjevně opožděně, takže na tuto skutečnost nemohlo mít vliv hodnocení toho, kdo je skutečně sepsal.
14. Stěžovatelovy poukazy na judikaturu Ústavního soudu o běhu lhůt proti rozhodnutím, která se nejprve vyhlašují, přičemž následně se po delší dobu doručuje jejich písemné vyhotovení, je v posuzované věci nepřípadná. Trestní řád obsahuje speciální úpravu lhůt pro podání stížností tzv. osobami blízkými, kterou se městský soud řídil (§143 odst. 2 trestního řádu). Smysl této úpravy spočívá v tom, že těžiště obhajoby leží zásadně na obviněném a výjimečně (a zároveň bez nepřiměřené zátěže pro rychlý průběh řízení) může být obhajoba doplněna činností osob blízkých, zejména není-li (např. pro duševní poruchu) schopen sám účinně hájit svá práva. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala. Stížnosti tedy byly v souladu se zákonem odmítnuty pro opožděnost (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny).
15. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí nemůže pak být ani chybné označení aplikovaného ustanovení trestního řádu, neboť jde zjevně o písařskou chybu. Ačkoliv městský soud uvádí ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, které se vztahuje k tzv. koluzní vazbě, je nepochybné, že v odůvodnění vypořádává (ve shodě s rozhodnutím obvodního soudu) argumentaci hodnotící, zda jsou dány důvody pro uvalení tzv. předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Jde proto o zřejmou nesprávnost ve smyslu §131 odst. 1 trestního řádu, která nemá ústavní relevanci.
16. Obecné soudy rovněž dostatečně zdůvodnily, proč nebylo přistoupeno k provedení dalších důkazů. Konečně ani z ústavní stížnosti není zřejmé, co by výslech zaručujících se osob měl nad rámec podaných záruk přinést nového. Za dostatečný pak Ústavní soud považuje rovněž podrobný rozbor možného využití mírnějších zajišťovacích institutů.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na přednostní projednání již Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť návrhu stěžovatele bylo de facto vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu