ECLI:CZ:US:2020:4.US.1097.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1097/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti TM - TRUCK, s. r. o., sídlem Julia Fučíka 53, Vysoká Pec, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2020 č. j. 5 Afs 344/2019-30 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. září 2019 č. j. 15 Af 13/2014-113, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle ní došlo k porušení čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka se od listopadu 2009 do ledna 2010 účastnila několika tzv. řetězových obchodů s pohonnými hmotami jako odběratel a následně jako dodavatel dalším svým odběratelům v tuzemsku. Stěžovatelka měla za to, že plnění přijaté od jejích dodavatelů mělo charakter s místem plnění v tuzemsku, podléhá dani z přidané hodnoty, a proto uplatnila za uvedená období odpočet daně z přidané hodnoty. Finanční úřad v Chomutově (dále jen "správce daně") doměřil stěžovatelce za uvedená období daň z přidané hodnoty včetně penále třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 5. 10. 2012. Stěžovatelka proti nim podala odvolání k vedlejšímu účastníkovi, který je třemi rozhodnutími ze dne 18. 12. 2013 zamítl.
3. Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka tři samostatné žaloby ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), které krajský soud spojil ke společnému projednání a na základě kterých uvedená rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 31. 8. 2016 č. j. 15 Af 13/2014-73. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka uvedený rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil svým rozsudkem ze dne 24. 8. 2017 č. j. 5 Afs 221/2016-25 pro nepřezkoumatelnost, neboť krajský soud pouze v obecné rovině dospěl k závěru o důvodnosti žalob a bez uvedení svých konkrétních úvah převzal argumenty stěžovatelky.
4. Krajský soud nově žaloby stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem. Uvedl, že z rozsudku Soudního dvora ze dne 19. 12. 2018 ve věci C-414/17 AREX CZ vyplývá, že pro určení toho, která z dodávek z tzv. řetězového obchodu je intrakomunitárním pořízením, není podstatné, kdo zaplatil spotřební daň, ani skutečnost, že přeprava pohonných hmot probíhala v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Je proto třeba odmítnout žalobní tvrzení stěžovatelky, že byly-li přepravovány pohonné hmoty z jiného členského státu do České republiky v režimu osvobození od spotřební daně, má tato skutečnost vliv na určení toho, zda v nyní posuzované věci jde o plnění obdržené stěžovatelkou. Podle krajského soudu je pro posouzení, zda podléhá, či nepodléhá dani z přidané hodnoty (zda jde o pořízení s místem plnění v tuzemsku, či intrakomunitární pořízení) věci rozhodné, kdy, kde a kým došlo k plnění stěžovatelce v tzv. řetězovém obchodu. Krajský soud soustředil svoje úvahy na zjištění, který subjekt organizoval přepravu pohonných hmot a zda tento záměr skutečně realizoval. Uzavřel, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat skutečně provedenou organizaci dopravy jejím přímým dodavatelem. Stěžovatelka pouze odkazovala na záměr dodavatele v jednom z řetězců dopravu organizovat, což není dostačující. Jde-li o další řetězce, krajský soud uvedl, že se jimi nezabýval, neboť v žalobách stěžovatelka toliko v obecné rovině poukázala na nezákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka bez uvedení konkrétních okolností, na rozdíl od jednoho z řetězců, o kterém uvedla konkrétní tvrzení.
5. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala zejména nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu, neboť nelze zjistit, jaká kritéria vzal krajský soud v úvahu při hodnocení, která plnění v tzv. řetězových obchodech, kterých se stěžovatelka účastnila, představují intrakomunitární dodávky, a jak je hodnotil. Krajský soud pouze změnil oproti původnímu zrušenému rozsudku svůj právní názor, avšak k nápravě nezákonnosti nedošlo; svoje úvahy znovu nedostatečně odůvodnil. Nejvyšší správní soud uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelností netrpí, lze z něj seznat, podle jakých kritérií ve věci rozhodl a tvrzení stěžovatelky uplatněné v žalobních bodech náležitě vypořádal. Svůj právní názor krajský soud nezměnil, vyšel-li ze stejných východisek, náležitě zjistil skutkový stav a svoje závěry náležitě odůvodnil. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl svým napadeným rozsudkem.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že posoudil shodnou věc odlišně bez doplnění dokazování a řádného odůvodnění svého rozsudku. Tvrdí, že se krajský soud nevypořádal se závěry prvního zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozhodnutí pouze změnil. Nadto upozorňuje, že správce daně doměřoval v dotčeném období daně plošně těm subjektům, které měly majetek. V tomto směru se krajský soud odchyluje od ustálené rozhodovací praxe správních soudů, přičemž stěžovatelka poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 5 Afs 77/2015-43, ze dne 22. 12. 2016 č. j. 2 Afs 155/2016-70, ze dne 19. 1. 2017 č. j. 1 Afs 87/2016-45, ze dne 8. 8. 2018 č. j. 10 Afs 40/2018-48, ze dne 8. 11. 2018 č. j. 1 Afs 43/2018-49, ze dne 25. 4. 2019 č. j. 10 Afs 41/2018-56, Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2019 č. j. 22 Af 115/2017-166, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2019 č. j. 51 Af 7/2018-74, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2020 č. j. 31 Af 68/2016-111, ze dne 31. 1. 2020 č. j. 31 Af 13/2018-73 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 2. 2020 č. j. 52 Af 23/2019-127.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě vytýká krajskému soudu, že svůj napadený rozsudek nedostatečně odůvodnil a namísto řádného odůvodnění toliko změnil svůj právní názor a rozhodl opačně než svým prvním rozhodnutím ve věci. Krajský soud a Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích zabývají tzv. řetězovými obchody, tj. transakcemi při předávání zboží několika subjekty mezi sebou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 5 Afs 77/2015-43 či ze dne 22. 12. 2016 č. j. 2 Afs 155/2016-70, bod 52), kterých se účastnila stěžovatelka. Konkrétně posuzovaly, zda došlo k dodání zboží (pohonných hmot) s místem plnění v tuzemsku, z nějž mohla stěžovatelka uplatnit odpočet daně z přidané hodnoty (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017 č. j. 1 Afs 87/2016-45, bod 50).
11. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že právu na soudní ochranu (a principu vyloučení libovůle) odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2468/11 ze dne 21. 1. 2014 (N 6/72 SbNU 83), nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález sp. zn. II. ÚS 4927/12 ze dne 26. 11. 2013 (N 199/71 SbNU 361); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další zde odkazovaná]. Požadavkem na řádné odůvodnění se rozumí jeho přiměřená míra (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3411/19 ze dne 2. 6. 2020, bod 19). Nezbytný rozsah odůvodnění se mění podle povahy rozhodnutí a posuzuje se ve světle okolností každé věci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363) či nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61 či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, §29; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int]. Neznamená to, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením, argumentem či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 13).
12. Nutno uvést, že nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu stěžovatelka namítala již v řízení o kasační stížnosti předcházejícím napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se v něm s těmito námitkami náležitě vypořádal (v podrobnostech viz bod 20 a 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Z napadeného rozsudku krajského soudu dostatečně srozumitelně a logicky vyplývá, proč krajský soud dospěl k závěru o plnění mezi stěžovatelkou a jejím dodavatelem v tzv. řetězovém obchodě jako o intrakomunitárním plnění. Zásadní je závěr krajského soudu o 1) neprokázání skutečně provedené přepravy stěžovatelčina dodavatele (bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu), 2) nabytí vlastnického práva kupujícími, nezabýval-li se touto skutečností, neboť stěžovatelka nesprávné určení okamžiku převodu vlastnického práva v žalobách nenamítala (bod 32 téhož odůvodnění), a 3) chybějící argumentaci stěžovatelky k jiným tzv. řetězovým obchodům, kterých se účastnila (bod 36 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Z uvedeného plyne, že rozhodující pro krajský soud bylo zjištění, kdo skutečně organizoval přepravu v daném tzv. řetězovém obchodu. Nelze proto se stěžovatelkou souhlasit v tom směru, že z napadeného rozsudku krajského soudu nelze vyčíst, jakými úvahami se řídil; proto nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Nezabýval-li se krajský soud jinými skutečnostmi, není tomu proto, že krajský soud tyto úvahy pominul, avšak je-li krajský soud oprávněn přezkoumat žalobami napadená rozhodnutí vedlejšího účastníka toliko v mezích žalobních bodů, krajskému soudu nezbylo než se soustředit jen na tvrzení v žalobních bodech stěžovatelky uplatněná.
13. Není porušením práva na soudní ochranu, rozhodl-li krajský soud po zrušení svého původního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost opačně než v tomto původním zrušeném rozhodnutí. Podstatné je, zda je závěr soudu náležitě odůvodněn (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. II. ÚS 2520/18 ze dne 20. 11. 2018, bod 7), což podle shora uvedeného je splněno. Nejvyšší správní soud nadto správně uvedl, že krajský soud po zrušení svého rozsudku ve věci nezměnil svůj právní názor, dospěl-li k opačnému hodnocení skutkového stavu a vycházel-li ze stejných obecných východisek.
14. Ke stěžovatelčině námitce, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe správních soudů, s poukazem na shora uvedené rozsudky správních soudů (srov. sub 6 shora), Ústavní soud zdůrazňuje, že zaprvé, stěžovatelka uvedenou argumentaci uplatňuje až v ústavní stížnosti, a proto za daných okolností je námitka nepřípustná. Zadruhé, stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí toliko v obecné rovině, že uvedená rozhodovací praxe existuje a "nedává správci daně za pravdu." Ze stěžovatelčiny argumentace proto není seznatelné, jak konkrétně se napadený rozsudek krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe správních soudů odchyluje. Zatřetí, z rozhodnutí uvedených stěžovatelkou zejména vyplývá, že při hodnocení výše uvedeného je nutné vycházet z posouzení všech okolností dané věci, nikoli jen například z tzv. kritéria organizace přepravy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 5 Afs 77/2015-43, ze dne 8. 11. 2018 č. j. 1 Afs 43/2018-49, bod 26 či ze dne 25. 4. 2019 č. j. 10 Afs 41/2018-56, bod 21). Jak je uvedeno shora, v nyní posuzované věci považoval krajský soud za zásadní posouzení kritéria přepravy. Nezabýval-li se však výslovně dalšími okolnostmi, neznamená to bez dalšího, že se od uvedené rozhodovací praxe odchýlil. Naopak, výslovně přiznává, že existují i další rozhodná kritéria (viz bod 30 napadeného rozsudku krajského soudu), avšak nezabýval se jimi, neboť stěžovatelka jejich chybné posouzení nenamítala (viz bod 32 napadeného rozsudku krajského soudu). V tomto směru stěžovatelka nesplnila jednu ze svých základních procesních povinností tvrdit a prokazovat skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, což jde k její tíži a nepředstavuje porušení jejích ústavně zaručených práv. Za daných okolností nelze přisvědčit stěžovatelčině námitce o rozporu závěrů krajského soudu s ustálenou rozhodovací praxí správních soudů.
15. Napadená rozhodnutí proto nepředstavují zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, správní soudy rozhodovaly ve věci v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu