ECLI:CZ:US:2020:4.US.1122.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1122/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Josefa Samka, DiS., a b) Josefa Samka, obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem, sídlem Štěpánská 644/35, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 32 Cdo 2278/2019-503 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2018 č. j. 53 Co 180/2018-465, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v řízení o zaplacení částky 511 173,80 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 2. 2018 č. j. 16 C 9/2017-430 uložil vedlejší účastnici jako žalované zaplatit stěžovateli a) jako prvnímu žalobci částku ve výši 356 564 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.), dále uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli b) jako druhému žalobci částku ve výši 154 609,80 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit na nákladech řízení stěžovateli a) částku 121 272 Kč a stěžovateli b) částku 76 883 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 8. 2018 č. j. 53 Co 180/2018-465 byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. a II. změněn tak, že žaloba, kterou se stěžovatel a) domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 356 564 Kč s příslušenstvím a stěžovatel b) částky 154 609,80 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to stěžovatel a) 86 247,98 Kč a stěžovatel b) 36 963,42 Kč. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu dovodil, že stěžovatelům právo na zvláštní odměnu v souladu s §2517 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), nevzniklo, protože vedlejší účastnice ukončila obchodní zastoupení pro takové porušení povinnosti stěžovatelů, které by ji opravňovalo k odstoupení od smluv o výhradním obchodním zastoupení.
4. Stěžovatelé napadli rozsudek městského soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelé argumentovali, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť postrádá jakékoliv zdůvodnění, proč městský soud "rozhodl o zániku" smluv o obchodním zastoupení uzavřených mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí zcela odlišně než obvodní soud. Městský soud podle jejich mínění uvedl, že smlouvy zanikly odstoupením ze strany vedlejší účastnice, ale neuvedl, v důsledku jakého odstoupení zanikly a k jakému dni. Nevypořádal se ani s argumentací stěžovatelů, proč smlouvy nezanikly dne 17. 2. 2016 na základě jejich výmazu z Registru pojišťovacích zprostředkovatelů a samostatných likvidátorů (dále jen "Registr"), což je závěr, k němuž dospěl obvodní soud, ve shodě s Okresním soudem v Děčíně (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelé dále namítali, že městský soud se v otázce zániku smluv o obchodním zastoupení odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771) z toho důvodu, že "řádně neaplikoval" §13 občanského zákoníku. Poukazovali na to, že podle rozsudku okresního soudu ze dne 5. 5. 2017 č. j. 27 C 190/2016-44 v řízení mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem a), došlo k zániku smlouvy podle ujednání dne 17. 2. 2016, kdy Česká národní banka provedla výmaz žalobkyně jako spolupracující pojišťovny žalovaného, proto nemohlo dojít k zániku smlouvy odstoupením doručeným žalovanému dne 1. 4. 2016. Dospěl-li tedy městský soud k závěru, že smlouvy o obchodním zastoupení zanikly odstoupením, měl tento svůj odlišný názor odůvodnit i proto, že se jím odchýlil od uvedeného rozsudku okresního soudu. Pro případ, že podle závěru městského soudu došlo k zániku smluv na základě odstoupení vedlejší účastnice ze dne 1. 2. 2016, stěžovatelé s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu tvrdili, že k tomuto odstoupení nedošlo bez zbytečného odkladu a toto odstoupení tedy nemůže být důvodem ukončení smluv vedlejší účastnicí, pro který by stěžovatelé neměli mít nárok na zvláštní odměnu podle §2517 písm. a) občanského zákoníku. Ve vztahu k odstoupení od smluv ze dne 30. 3. 2016, že smlouvy o obchodním zastoupení zanikly již dne 17. 2. 2016 v důsledku skutečnosti, jíž byl výmaz stěžovatelů z Registru, sjednaný ve smlouvách jako důvod jejich zániku. Citovali závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1586/2012, a argumentovali tím, že jelikož smlouvy zanikly na základě jiné právní skutečnosti, nemohly zaniknout znovu na základě odstoupení od smlouvy, k němuž došlo později.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 2. 2020 č. j. 32 Cdo 2278/2019-503 dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovateli předložená argumentace k závěru o přípustnosti dovolání nevede, neboť se upíná k otázkám, které městský soud neřešil a na jejichž řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Na závěru, že předmětné smlouvy zanikly odstoupením vedlejší účastnice od smlouvy, totiž napadené rozhodnutí založeno není. K napadenému výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud uvedl, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že městský soud změnil rozsudek obvodního soudu, aniž by své závěry řádně odůvodnil. Aby mohl městský soud dospět k závěru, že nárok na zvláštní odměnu stěžovatelům nevznikl, musel by se zabývat tím, k jakému okamžiku obchodní zastoupení zaniklo a z jakých důvodů. Z odůvodnění rozsudku však není zřejmé, kdy a jakým právním jednáním vedlejší účastnice obchodní zastoupení ukončila, resp. na základě jaké skutečnosti obchodní zastoupení zaniklo, a jaké porušení povinností bylo důvodem pro nepřiznání zvláštní odměny, zda šlo o snížení pojistného kmene ve druhém a třetím čtvrtletí roku 2015, jak bylo uvedeno v odstoupení od smlouvy ze dne 1. 2. 2016, nebo o snížení pojistného kmene ve třetím a čtvrtém čtvrtletí roku 2015, jak bylo uvedeno v odstoupení od smlouvy ze dne 30. 3. 2016. Vzhledem k tomu, že rozsudek městského soudu neobsahuje řádné odůvodnění, je nepřezkoumatelný.
7. Stěžovatelé dále namítají, že Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se dostatečným způsobem vypořádal se všemi jejich námitkami, například, že městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že obchodní zastoupení skončilo dne 17. 6. 2016, když vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila. Nejvyšší soud se navíc z čistě formalistických důvodů odmítl zabývat dalšími námitkami stěžovatelů, které se týkaly oprávněnosti odstoupení od smluv o obchodním zastoupení. Nejvyšší soud nereagoval na námitku stěžovatelů, že obchodní zastoupení neukončila vedlejší účastnice, ale skončilo tím, že došlo k naplnění jiné právní skutečnosti, se kterou smlouvy o obchodním zastoupení v čl. XI odst. 3 písm. a) a b) spojovaly svůj zánik. Z povahy věci je přitom zřejmé, že nebyla-li vedlejší účastnice od smluv o obchodním zastoupení oprávněna odstoupit, pak není možné §2517 písm. a) občanského zákoníku aplikovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); dostupný na http://www.nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
12. V posuzované věci vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy o výhradním obchodním zastoupení s tvrzením, že u stěžovatelů došlo mezi jiným k úbytku kmene ve dvou po sobě jdoucích čtvrtletích. Městský soud se neztotožnil se závěry obvodního soudu, který přisvědčil argumentaci stěžovatelů, podle které se tak stalo v důsledku objektivních příčin. Ujednání o úbytku kmene obsažené ve smlouvách obou stěžovatelů účastníci v této smlouvě označili shodně za porušení smlouvy podstatným způsobem. Došlo-li k předvídanému úbytku kmene, nelze podle městského soudu toto pochybení bagatelizovat odkazem na objektivní skutečnosti, protože již samotné zjištění faktu úbytku kmene ve dvou po sobě jdoucích čtvrtletích je zjištěním objektivním, založeným na odsouhlaseném propočtu podle dohody stran v čl. VII bodu 8. smlouvy, jelikož toto ujednání respektuje zájem vedlejší účastnice na řádném výkonu výhradního obchodního zastoupení.
13. Ústavní soud konstatuje, že závěru městského soudu, že stěžovatelům právo na zvláštní odměnu v souladu s §2517 písm. a) občanského zákoníku nevzniklo, protože vedlejší účastnice ukončila obchodní zastoupení pro takové porušení povinnosti stěžovatelů, které by jí opravňovalo k odstoupení od smluv o výhradním obchodním zastoupení, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl městský soud ohledně jejich nároku na vyplacení zvláštní odměny vedlejší účastnicí. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které městský soud rozhodl o věci samé rozhodnutím, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje. Městský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
15. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodů, které Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl (viz body 4 a 5 tohoto usnesení), nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu