ECLI:CZ:US:2020:4.US.1128.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1128/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Zemanové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2020 č. j. 20 Cdo 2929/2019-715, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2019 č. j. 17 Co 198/2018-663 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. března 2018 č. j. 21 E 5/2012-302, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným usnesením Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení o výkon rozhodnutí odstraněním stavby (výrok I), stěžovatelce (jako oprávněné) uložil vrátit vedlejší účastnici (jako povinné) zálohu na náklady potřebné pro provedení práce - odstranění stavby ve výši 10 000 000 Kč (výrok II), a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Svůj postup odůvodnil tím, že po nařízení výkonu rozhodnutí došlo ke zřízení věcného břemene k pozemkům ve vlastnictví stěžovatelky podle §30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 301/2009 Sb., ve prospěch obchodní společnosti Letiště Příbram, s. r. o., jako provozovatelky letiště (dále jen "provozovatelka letiště").
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu ve výroku III změnil tak, že se vedlejší účastnici náhrada nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí nepřiznává, jinak je jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že se vedlejší účastnici nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
4. Proti usnesení krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá, že v dané věci neexistuje žádný důvod, proč by výkon rozhodnutí nemohl proběhnout. K tomu uvádí, že exekuční titul již nemůže být nijak zpochybněn, že si je vědoma existence věcného břemene zřízeného ve prospěch provozovatelky letiště, ale že toto břemeno bylo zřízeno až ve chvíli, kdy probíhal mezi ní a vedlejší účastnicí spor o výkon rozhodnutí, přičemž oprávněná z věcného břemena si musela být této skutečnosti vědoma, takže jde jen k její tíži, zda se rozhodla provozovat letiště na pozemcích, u nichž bylo sporné, zda na nich provozovat letiště lze. Proto by neměla být provozovatelce letiště poskytnuta ochrana. Současně s poukazem na §159a odst. 3 o. s. ř. argumentuje, že respektovat výrok pravomocného rozsudku při své činnosti musí každý orgán, aniž by výsledek předchozího procesu byl oprávněn "v mezích vázanosti" jakkoli revidovat.
6. K tomu stěžovatelka doplňuje, že věcné břemeno bylo zřízeno ve prospěch provozovatelky letiště, která nebyla účastnicí tohoto řízení, a tudíž k jejím procesním aktivitám nelze přihlížet. Navíc této obchodní společnosti svědčí pouze věcné břemeno k pozemkům, takže bude-li odstraněna stavba betonové dráhy, nic jí nebrání užívat tyto pozemky jako letištní, přičemž není doloženo, jaké parametry by pozemky měly mít. Není ani doloženo právo provozovatelky letiště užívat tyto pozemky za účelem umístění stavby třetí osoby. Shrnuje, že bylo-li věcné břemeno zřízeno k jejím pozemků, kdežto výkon rozhodnutí směřuje k odstranění staveb nacházejících se na těchto pozemcích, nemůže to mít vliv na povinnost vedlejší účastnice odstranit stavbu na nich, a tudíž věcné břemeno danému výkonu rozhodnutí není na překážku. Závěrem upozorňuje, že se jí od roku 2012 nepodařilo v soudním systému vykonat pravomocný rozsudek, potvrzený všemi instancemi, s tím, že by v právním státě měla existovat vymahatelnost práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že vadně interpretovaly a aplikovaly §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Argumentuje tím, že zřízení věcného břemene třetí osobě k pozemkům v jejím vlastnictví nepředstavuje pro výkon rozhodnutí žádnou překážku, a to jak obecně, když se dovolává závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí (§159a odst. 3 o. s. ř.), tak v závislosti na konkrétních okolnostech posuzované věci, když poukazuje na to, že v době zřízení věcného břemene provozovatelka letiště, o sporu o výkon rozhodnutí věděla, a proto (zřejmě) nemůže požívat větší právní ochrany než ona (tj. stěžovatelka), a že zmíněné břemeno bylo zřízeno k jejím pozemkům, nikoliv ke stavbám ve vlastnictví vedlejší účastnice, které se na nich nacházejí, takže výkonu rozhodnutí nic nebrání.
11. Tutéž argumentaci však stěžovatelka uplatnila již v odvolacím a posléze znovu v dovolacím řízení. Krajský soud se jí velmi podrobně zabýval a stěžovatelce řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) vysvětlil, proč ji nebylo možné akceptovat. Jeho závěry pak na základě stěžovatelkou podaného dovolání přezkoumal Nejvyšší soud a žádné pochybení nezjistil, přičemž i tento soud svůj postup řádně odůvodnil. Není proto třeba na tomto místě znovu opakovat úvahy obecných soudů, a proto na ně Ústavní soud odkazuje.
12. Tvrdí-li stěžovatelka za této situace, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu, není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by mělo toto porušení spočívat. Z hlediska zmíněného práva je podstatné, že se stěžovatelka se svou věcí mohla obrátit na nezávislé a nestranné soudy, což také učinila, ty pak její věc "stanoveným postupem" projednaly, rozhodly o ní a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily. Samotná skutečnost, že stěžovatelka nepovažuje jejich závěry za správné, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, protože věcná správnost (nezákonnost) soudních rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
13. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že došlo k porušení jejího vlastnického práva, a to patrně z toho důvodu, že nemůže dle svého užívat pozemky, na nichž jsou umístěny stavby vedlejší účastnice. Ani v tomto ohledu nebylo možné stěžovatelce přisvědčit, neboť do tohoto jejího základního práva bylo zasaženo (primárně) soudním rozhodnutím podle §30a zákona č. 49/1997 Sb., kterým bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch provozovatelky letiště. Ostatně, jak již upozornil Nejvyšší soud, odstranění staveb (které zmíněnému užívání pozemků brání) se stěžovatelka může domoci po zániku věcného břemene.
14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu