ECLI:CZ:US:2020:4.US.1153.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1153/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Green Village Development s. r. o., sídlem Jungmannovo náměstí 765/5, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2020 č. j. 91 Co 44/2020-504, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Hany Kovářové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva na "spravedlivý proces" a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásada pacta sunt servanda vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy, a také že byl porušen čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 15 odst. 1 a čl. 81 Ústavy.
2. Usnesením ze dne 18. 12. 2019 č. j. 0 Nc 39018/2019-452 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení o předběžném opatření, kterým měla být vedlejší účastnici (jako žalované) stanovena povinnost zdržet se veškerého nakládání s konkrétními pozemky v katastrálním území Troja. Uvedený soud dospěl k závěru, že jde o věc rozsouzenou [§159a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], neboť stěžovatelčin návrh se týká stejné věci i stejného okruhu účastníků jako návrh, jemuž Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 9. 7. 2019 č. j. 10 Nc 1033/2019-23 vyhověl, avšak k odvolání vedlejší účastnice jej Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 22. 8. 2019 č. j. 10 Nc 1033/2019-23 zamítl. K tomu obvodní soud uvedl, že stěžovatelkou nyní podaný návrh je pouze pečlivěji odůvodněný a obsahuje celou řadu důkazů, jejichž nedostatek byl stěžovatelce vytknut městským soudem v citovaném usnesení, a že stěžovatelka tímto svým návrhem obchází rozhodování v předchozí věci, což ani nepopírá.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud usnesení obvodního soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Neztotožnil se totiž se stěžovatelčinou námitkou, že dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k otázce věci rozhodnuté v řízení o předběžném opatření (např. usnesení ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 29 Odo 762/2004 nebo ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 29 Cdo 841/2007) nelze použít, a to v důsledku změny §75b odst. 1 věty druhé o. s. ř. novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. Současně ve shodě s názorem obvodního soudu konstatoval, že návrh na nařízení předběžného opatření se opírá o tentýž právní důvod, týká se stejných osob a pozemků, a nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, která byla doplněna o nové důkazní návrhy, resp. stěžovatelka ani netvrdí, že by skutkový základ jejího návrhu byl odlišný, kdy jedinou, avšak nepodstatnou odlišností (kromě doplnění důkazních návrhů) je to, že v prvním návrhu vedle ohrožení výkonu rozhodnutí ve věci samé uvedla i potřebu zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Změna v žalobním tvrzení však nemá za následek změnu skutkového stavu. V daném případě jde nadále o totožný skutek a o stejnou věc ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká městskému soudu, že svým usnesením ze dne 13. 12. 2019 č. j. 72 Co 453/2019-450 zrušil (předchozí) usnesení obvodního soudu ze dne 4. 10. 2019 č. j. 0 Nc 39018/2019-366 o nařízení předběžného opatření pro nepřezkoumatelnost, resp. absenci odůvodnění, ačkoliv takový postup předpokládá §169 odst. 2 o. s. ř. Obvodní soud pak zatížil dané řízení vadou, když do spisu nezařadil její vyjádření k odvolání vedlejší účastnice ze dne 25. 11. 2019, k jehož podání byla obvodním soudem vyzvána a v němž se k otázce odůvodnění usnesení o nařízení předběžného opatření vyjadřovala. Tím porušil zásadu kontradiktornosti řízení.
5. Dále stěžovatelka tvrdí, že se městský soud nevypořádal s jejími odvolacími námitkami. K tomu uvádí, že se v předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 Nc 1033/2019 domáhala vydání předběžného opatření zakazujícího vedlejší účastnici nakládat s konkrétními nemovitými věcmi z důvodu ohrožení výkonu rozhodnutí spočívajícího v nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření "Kupní smlouvy č. 2" (dále jen "KS 2") podle Smlouvy o budoucí smlouvě kupní, kterou s vedlejší účastnicí uzavřela. Věc tak byla vymezena otázkou, zda je vedlejší účastnice povinna zdržet se nakládání s konkrétními pozemky (to stěžovatelka označuje jako nárok) z důvodu obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí, spočívajícího v nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření "KS 2" (to stěžovatelka označuje jako předmět řízení). Otázka, že má nárok na uzavření "KS 2", podle stěžovatelky netvořila předmět řízení, ale předběžnou otázku, kterou je každý další soud povinen zkoumat samostatně. V případě, že by k osvědčení nároku na uzavření smlouvy uváděla stejná tvrzení, měl by soud v rámci zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí rozhodnout tuto otázku stejně (taková situace však prý nenastala, neboť soudy uzavřely, že nároky osvědčila) a v případě odlišného rozhodnutí tento odklon náležitě odůvodnit.
6. Domáhá-li se nyní vydání předběžného opatření zakazujícího nakládání se stejnými nemovitostmi z důvodu zatímní úpravy poměrů účastnic a obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí spočívajícího v nahrazení projevu vůle k uzavření mj. "KS 1" a "KS 3", je dle stěžovatelčina názoru předmět řízení "zjevně odlišný". V nyní vedeném řízení mohl a měl soud posuzovat, zda osvědčila nárok na uzavření "KS 2" jako podklad pro řešení otázky, zda osvědčila nárok na uzavření "KS 1" a "KS 3". Jde o otázky předběžné a soud není řešením jiného soudu vázán, neboť tato otázka meritum věci netvořila.
A osvědčila-li tyto předběžné otázky jinak, není odlišné rozhodnutí v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí. Především pak zde není překážka věci pravomocně rozsouzené, protože nejde o tutéž věc.
7. Judikaturu Nejvyššího soudu k věci rozhodnuté v případě předběžných opatření pak stěžovatelka považuje "do jisté míry" za překonanou, neboť se nevztahuje ke znění občanského soudního řádu po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., jímž byl změněn §75b odst. 1 věta druhá o. s. ř. Odvolává se přitom na důvodovou zprávu k tomuto zákonu s tím, že uvedené ustanovení podání stejného návrhu na nařízení předběžného opatření předpokládá a ztěžuje takové jednání. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principem dělby moci, neboť uvedené soudy dotvářejí právo do podoby, která nebyla cílem zákonodárce.
8. Dále stěžovatelka tvrdí, že navrhovatelům nic nebrání v případě neúspěchu navrhovat vydání předběžných opatření jinak, resp. lépe. Kvůli absenci ochranných mechanizmů v těchto řízeních nelze předepsat, co vše nutno tvrdit a prokázat, a jakým způsobem tak musí učinit, aby byli úspěšní. Nadto právě vydání předběžného opatření může být jediným nástrojem, který by umožnil, aby ve věci samé mohlo být vůbec rozhodováno. Konečně stěžovatelka s poukazem na princip pacta sunt servanda namítá, že jí obecné soudy znemožnily úspěšně domoci se vydání předběžného opatření, kterýžto postup vedl k faktické nemožnosti pokračovat v řízení o nahrazení projevu vůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá procesní pochybení, jichž se obvodní soud a městský soud měly v průběhu daného řízení dopustit. Nevysvětluje však již, z jakého důvodu by tvrzené vady (tj. požadavek městského soudu na odůvodnění "prvního" usnesení obvodního soudu o nařízení předběžného opatření a nezařazení stěžovatelčina podání do spisu osahující právní argumentaci k této otázce) mohly mít dopad na ústavnost napadeného rozhodnutí, a ani Ústavní soud žádnou takovou souvislost nezjistil.
13. Další část argumentace ústavní stížnosti spočívá v polemice s interpretací a aplikací podústavního práva obecnými soudy, konkrétně §75b odst. 1 věty druhé a §159a odst. 4 o. s. ř., která nikterak nepřesahuje meze možné věcné nesprávnosti (nezákonnosti) napadeného usnesení. Ústavní soud v tomto ohledu nevidí důvod, proč by v řízení o nařízení předběžného opatření nebylo možné použití §159a odst. 4 o. s. ř. akceptovat. Je zcela v kompetenci obecných soudů, jaký procesní postup zvolí (viz výše), samozřejmě za předpokladu, že tím nedojde ke zkrácení účastníka na jeho procesních základních právech, zde pak konkrétně na právu na přístup k soudu.
14. V poměrech posuzovaného případu to znamená, že bylo-li v téže věci již rozhodnuto, a tudíž stěžovatelka již možnost domáhat se ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu měla (a také ji využila), bylo by zcela nežádoucí, aby další řízení skončilo s jiným výsledkem. Odporovalo by to totiž očividně - a to v závislosti na přístupu - buď principu právní jistoty (ten prosazují svým výkladem obecné soudy), anebo předvídatelnosti soudních rozhodnutí (jehož dopad připouští samotná stěžovatelka).
15. Postup podle §159a odst. 4 o. s. ř. se přitom jeví přinejmenším jako
"vhodný" - jednak vylučuje možnost vydání rozdílného rozhodnutí v téže věci, jednak koresponduje se zásadou hospodárnosti řízení, neboť rozhodování obecných soudů činí jednodušší, a tudíž i rychlejší, a je také procesně "šetrnější" ve vztahu k protistraně. Zastává-li stěžovatelka stanovisko, že může podávat své návrhy opakovaně, a to "znovu a lépe", pomíjí, že to představuje zbytečnou zátěž jak pro obecné soudy, tak žalované, kdy naopak bylo namístě po ní požadovat, aby postupovala procesně odpovědně (obezřetně) již v původním řízení. Právo na soudní ochranu stěžovatelky proto porušeno nebylo. Ústavní soud tak nemůže v nynější věci odpovídat na otázku, jak by mohlo, či mělo z hlediska ústavnosti skončit řízení, kdyby stěžovatelka své návrhy podala "dříve lépe", jak jí o tom poučilo usnesení městského soudu č. j. 10 Nc 1033/2019-23 (viz sub 2).
16. V návaznosti na tyto závěry nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že obecné soudy znemožnily pokračovat v řízení ve věci samé, čímž popřely zásadu pacta sunt servanda. Důvodem je, že si v daném soudním řízení o nahrazení projevu vůle dostatečně nestřežila svá práva, když původně podala nedostatečný návrh na nařízení předběžného opatření, když nový návrh jen pečlivěji zdůvodnila a předložila důkazy, jejichž nepředložení jí bylo v předchozím řízení vytýkáno (viz k tomu s. 4 až 5 usnesení obvodního soudu
č. j. 0 Nc 39018/2019-452).
17. Dovolává-li se stěžovatelka §75b odst. 1 věty druhé o. s. ř., zabýval se tím městský soud, avšak stěžovatelčině argumentaci nepřisvědčil. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud by do procesu intepretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy mohl zasáhnout za předpokladu, že by trpěl tzv. kvalifikovanou vadou (viz sub 10). Žádnou takovou stěžovatelka výslovně neuvádí, a ani se z ústavní stížnosti nijak nepodává.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v daném případě totožnost věci nebyla dána, a argumentuje tím, že otázka, zda má nárok na uzavření "KS 2", nebyla předmětem řízení, ale představovala tzv. předběžnou otázku, kterou bylo možné zkoumat samostatně, a dále že se domáhala vydání předběžného opatření i z důvodu nutnosti zatímní úpravy poměrů účastníků řízení.
19. Dle právní teorie i praxe o stejný předmět řízení jde tehdy, vyplývá-li tentýž nárok, vymezený žalobním petitem, ze stejných skutkových tvrzení (stejného
skutku - "totožnost skutku", totožnost účastníků řízení není namítána). K tomu možno dodat, že to, jak byl skutek právně kvalifikován (resp. že byl kvalifikován nesprávně), pro určení jejich totožnosti není podstatné. Přes určité zvláštnosti řízení o vydání předběžného opatření lze přiměřeně vycházet z uvedené definice i v těchto případech (srov. přehled judikatury v bodech 22 až 24 usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1601/19 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
20. Není sporu o to, že stěžovatelka uplatnila v obou řízeních stejný nárok (nárokové žádání), přičemž s jejími námitkami v tomto směru se městský soud dostatečně vypořádal (viz bod 15 napadeného usnesení městského soudu). Lze jen dodat, že jde-li o spornou otázku totožnosti skutku, argumentace v ústavní stížnosti obsažená není v prvé řadě přiléhavá. Předně možno podotknout, že otázka, kterou stěžovatelka označuje za "předběžnou", představuje jednu z podmínek nařízení předběžného opatření podle §75c odst. 1 o. s. ř.
21. Dále (a především) pak stěžovatelka patrně nebere v úvahu, že jí formulovaná právní otázka by mohla být posouzena v případě, že budou splněny procesní podmínky projednání návrhu na nařízení předběžného opatření, tedy i (kromě dalších) to, že nejde o totožnou věc, kdy řešení této otázky pak závisí na porovnání skutkového základu původního a nového návrhu. Touto otázkou se již zabýval městský soud, a to s negativním výsledkem, když posuzoval, zda v uvedeném ohledu může být za relevantní "posun" (tj. ten, který již vylučuje, aby věc mohla být považována za stejnou) považována změna v uplatněných zákonných důvodech pro nařízení předběžného opatření.
22. Jde-li pak o samotné posouzení rozhodné otázky obecnými soudy, tj. zda (i třeba v souvislosti s uvedenou změnou v uplatněných zákonných důvodech) jsou posuzované návrhy založeny na stejných skutkových tvrzeních (podmínka zachování "totožnosti skutku či předmětu řízení"), pak z ústavní stížnosti dostatečně neplyne, proč by příslušné závěry obecných soudů nemohly z hlediska ústavnosti obstát.
23. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu