ECLI:CZ:US:2020:4.US.1167.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1167/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace TENEZ a. s., sídlem Žižkova 990, Chotěboř, zastoupené JUDr. Václavem Bergerem, advokátem, sídlem Anglická 140/20, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2020 č. j. 7 Cmo 90/2019-785, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Miroslava Sabo, 2. obchodní korporace KORFIN s. r. o., sídlem Blumenstálská 2725/13, Bratislava, Slovenská republika, 3. obchodní korporace GRACE LMC, s. r. o., sídlem Jankovcova 43/35, Praha 7 - Holešovice, 4. Hany Pavelkové a 5. obchodní korporace RETRANA HOLDINGS LIMITED, sídlem Diagorou 4, KERMIA BUILDING, 6th floor, Flat/Office 601, Nikósie, Kyperská republika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení rubrikovaného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 10. 2018 č. j. 42 Cm 100/2009-639 přiznal znaleckému ústavu PRAGUE ACCOUNTING SERVICES, s. r. o., sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín (dále jen "znalecký ústav"), znalci v oboru ekonomika, znalečné za zpracování znaleckého posudku č. A 124/2015 ze dne 31. 8. 2015 za 27 hodin práce po 100 Kč, za 13 hodin práce po 200 Kč a za práce v trvání 475 hodin po 350 Kč v celkové výši 207 575,50 Kč včetně DPH, znalečné za doplnění znaleckého posudku při soudním jednání dne 17. 9. 2018 ve výši 1 694 Kč včetně DPH a náhradu hotových výdajů ve výši 1 406 Kč včetně DPH. V odůvodnění krajský soud uvedl, že usnesením ze dne 4. 6. 2014 č. j. 42 Cm 100/2009-179 nařídil znaleckému ústavu vypracování znaleckého posudku. Úkolem znalce bylo stanovit výši spravedlivé hodnoty ("fair value") přiměřeného protiplnění za akcie menšinových akcionářů stěžovatelky, a to za jeden kus kmenové akcie na majitele ve jmenovité hodnotě 1 300 Kč při výkupu účastnických cenných papírů podle §183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění ke dni 12. 9. 2009. Lhůtu k vypracování znaleckého posudku soud znaleckému ústavu určil tři měsíce. Znalecký ústav znalecký posudek vypracoval a předložil soudu dne 1. 9. 2015 společně s vyúčtováním, doplněným podáním ze dne 30. 9. 2015. Usnesením ze dne 6. 10. 2015 č. j. 42 Cm 100/2009-524 krajský soud vyúčtované znalečné znaleckému ústavu přiznal. K odvolání účastníků řízení vrchní soud usnesením ze dne 25. 4. 2016 č. j. 7 Cmo 488/2015-561 usnesení o znalečném zrušil s tím, že vyúčtování odměny znaleckého ústavu považuje i po jeho doplnění za neurčité a uložil soudu vyzvat znalecký ústav, aby předložil vyúčtování, které "bude srozumitelné a určité z hlediska jím požadovaných položek, z nichž se má sestávat jím požadovaná odměna". Podáním doručeným krajskému soudu dne 26. 6. 2018 doplnil znalecký ústav vyúčtování znalečného, jež krajský soud převzal do odůvodnění svého usnesení naskenované v "tabulkové podobě". Krajský soud přezkoumal uvedené vyúčtování a dospěl k těmto závěrům. Za detailní studium soudního spisu tehdy čítajícího 260 stran vyúčtoval znalec 48 hodin práce v horní sazbě 350 Kč. Soudní spis však neobsahuje žádné listiny, jež by mohly sloužit jako podklad pro zpracování znaleckého posudku. To mohl znalecký ústav snadno zjistit při zběžnějším pročtení spisu, jež by nezabralo déle než 2 hodiny; přitom k této činnosti nebyla třeba vyšší odborná kvalifikace. Za tuto činnost přiznal krajský soud znalečné ve výši 2 hodin po 100 Kč + DPH. Za vyžádání dodatečných podkladů, emailovou a telefonickou komunikaci se zástupci žalované strany a soudem vyúčtoval znalecký ústav 6 a 7 hodin práce s odměnou 350 Kč. Aniž by krajský soud zpochybňoval znaleckým ústavem vykázanou časovou dotaci za tuto činnost, nesdílí názor znaleckého ústavu, že by šlo o tak odborně náročnou činnost, za níž by měla příslušet odměna v sazbě 350 Kč/hod. Proto krajský soud přiznal znaleckému ústavu za tyto hodiny práce odměnu v sazbě 200 Kč + DPH. Za přípravu a tisk příloh posudku vyúčtoval znalecký ústav 6 hodin práce, za jazykovou korekci a tisk posudku 8 hodin práce, za administraci posudku a vytvoření předávacích protokolů 8 hodin práce, za expedici 2 hodiny práce a za předání posudku a spisu soudu 1 hodinu práce, vše v sazbě 350 Kč/hod. Krajský soud nesdílel názor znaleckého ústavu, že šlo o tak odborně náročnou činnost, za kterou by bylo možno účtovat znalečné v horní hranici. Šlo převážně o úkony administrativního charakteru, za něž bylo znaleckému ústavu možno přiznat odměnu v sazbě nejnižší, tedy 100 Kč/hod. + DPH. V ostatních položkách 475 hodin znalecké práce při odměně 350 č/hod. považoval krajský soud vyúčtování za věcně správné, a to jak z pohledu časové dotace pro jednotlivé fáze zpracování posudku (poměřeno jeho náročností), tak z pohledu použité horní sazby znalečného. Krajský soud tedy přiznal znaleckému ústavu znalečné za 27 hodin práce po 100 Kč, za 13 hodin práce po 200 Kč a za 475 hodin práce po 350 Kč, tedy znalečné v celkové výši 171 550 Kč navýšeno o 21 % DPH na celkovou částku 207 575,50 Kč. Podáním ze dne 19. 9. 2018 vyúčtoval znalecký ústav znalečné za doplnění znaleckého posudku a za reakci na námitky účastníků řízení při soudním jednání dne 17. 9. 2018 při účasti dvou zaměstnanců znaleckého ústavu ve výši 2 x 2 hodiny v sazbě 350 Kč + DPH. Zároveň vyúčtoval cestovné k soudnímu jednání za použití osobního vozidla. Krajský soud vyúčtování ze dne 19. 9. 2018 přezkoumal, shledal je věcně správným a znalci odměnu a náhradu hotových výdajů přiznal.
3. K odvolání stěžovatelky a 5. vedlejšího účastníka rozhodl vrchní soud napadeným usnesením tak, že se usnesení krajského soudu v části výroku ohledně přiznaného znalečného v celkové výši 207 575,50 Kč potvrzuje. Vrchní soud shledal, že znaleckým ústavem posledně předložené vyúčtování (na rozdíl od předchozího) je způsobilým podkladem pro rozhodnutí soudu o znalečném. K námitce týkající se počtu zpracovatelů posudku, je třeba uvést, že je čistě věcí znaleckého ústavu jak organizačně (personálně) zajistí splnění soudem zadaného znaleckého úkolu - kolika pracovníky apod. - a soudu ani nepřísluší tuto otázku hodnotit. Jediným limitem z tohoto pohledu, při stanovení odměny, je skutečnost, aby se zvýšený počet zpracovatelů posudku negativně nepromítl do nákladů na zpracování posudku, jež pak bude hrazen účastníky. Co se týká "korekce" jednotlivých položek z hlediska "časové dotace" krajským soudem, vrchní soud nemá v tomto směru pochybnosti o správnosti posouzení krajským soudem. Stejně tak ohledně "korekce" výše hodinových sazeb směrem dolů u předmětných položek, neboť šlo o úkony převážně administrativního charakteru. Co se týká ostatních položek - 475 hodin znalecké práce při odměně 350 Kč za hodinu, jak přiznal krajský soud, jde o samou horní hranici (z hlediska "časové dotace"), kterou lze znalci ještě přiznat bez "korekce" směrem dolů. Vrchní soud se tedy ohledně přiznané výše znalečného ztotožnil se závěry krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zejména uvádí, že v předmětném případě došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, když je patrné, že vrchní soud se předmětem odvolací námitky stěžovatelky, že vyúčtování "prací" znaleckého ústavu, který do zpracování znaleckého posudku zapojil hned 4 zpracovatele najednou, a ti pak dokázali vykázat neuvěřitelných 475 hodin práce, je zjevně přemrštěné, vůbec nezabýval, resp. se jí jako k hodnocení údajně nepříslušný zabývat odmítl. Stěžovatelka se domnívá, že je právě věcí hodnocení soudu způsob, jakým byl splněn soudem znalecký úkol, a že právě zvýšený, resp. zcela extrémní počet hned 4 zpracovatelů posudku najednou, měl za následek negativní promítnutí této skutečnosti do nákladů na zpracování posudku. Přemrštěnost nyní předkládaného vyúčtování prací hned 4 zpracovatelů znaleckého posudku najednou byla podle stěžovatelky naprosto zjevná. Je proto s podivem, že se vrchní soud hodnocením nepřiměřenosti počtu zpracovatelů a nepřiměřenosti objemu takto vykázané znalecké práce jako údajně "nepříslušný" výslovně odmítl zabývat, čímž zasáhl do jejích práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovatelce nebylo upřeno, neboť se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a její procesní práva byla adekvátně respektována. Z čl. 36 odst. 1 Listiny však neplyne garance rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
8. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
9. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, resp. do výše stanoveného znalečného. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu proto nemůže být ani námitka, že výpočet nákladů řízení (stanoveného znalečného) je podle názoru stěžovatelky nesprávný. Ani v takovém případě není úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoli další soudní instance, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (stanovení znalečného) z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, došlo-li by v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci však krajský soud a vrchní soud jasně a srozumitelně vyjádřily, o která relevantní ustanovení právních předpisů svá rozhodnutí opírají a na základě jakých skutečností dospěly ke svým právním závěrům, což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví jako dostačující. Jak již bylo řečeno výše, ani případná věcná nesprávnost zásadně nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Na závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
11. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu