ECLI:CZ:US:2020:4.US.1266.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1266/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Tomáška, zastoupeného JUDr. Matoušem Blažkem, advokátem, sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2020 č. j. 12 Co 378/2019-70, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Intrum Czech, s. r. o., sídlem Prosecká 851/64, Praha 9 - Prosek, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že stěžovatel jako povinný dne 14. 10. 2019 navrhl zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 2011 č. j. 35 EXE 93/2011-20 k vymožení povinnosti zaplatit vedlejší účastnici částku 19 054,59 Kč s příslušenstvím, jejímž provedením byl pověřen JUDr. Alan Havlice, soudní exekutor Exekutorského úřadu Jeseník (dále jen "soudní exekutor"). Důvodem zastavení exekuce podle stěžovatele bylo vydání exekučního titulu na základě neplatné rozhodčí doložky. Výrokem I. usnesení soudního exekutora ze dne 30. 10. 2019 č. j. 197 EX 92046/11-64 byla exekuce zastavena. O nákladech exekuce bylo rozhodnuto výroky II. a III. tak, že soudní exekutor ani účastníci nemají právo na jejich náhradu. Soudní exekutor v odůvodnění mimo jiné uvedl, že exekuční řízení bylo vedeno od roku 2010, přičemž po celou dobu byl stěžovatel pasivní a sám přispěl k nařízení exekuce, a proto o nákladech řízení rozhodl podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Proti III. výroku usnesení soudního exekutora podal stěžovatel odvolání. V něm namítal, že náhrada nákladů řízení byla nesprávně posouzena. Zdůraznil, že exekuční návrh byl vedlejší účastnicí podán dne 2. 6. 2011, tedy až po vydání stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jímž byla sjednocena judikatura ke spotřebitelským rozhodčím doložkám. Tento den je tak podle jeho názoru rozhodným pro uložení náhrady nákladů exekuce, dojde-li k jejímu zastavení z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky vedoucí k vydání rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Stěžovatel dále uvedl, že pasivní naopak byla vedlejší účastnice, neboť si musela být vědoma nepřípustnosti nařízené exekuce. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 3. 2020 č. j. 12 Co 378/2019-70 bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Krajský soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že rozhodným okamžikem pro uvědomění si nemožnosti založení pravomoci rozhodce k vydání exekučního titulu na základě neplatné rozhodčí doložky je den 20. 10. 2011, k němuž bylo uvedené stanovisko Nejvyššího soudu zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Vedlejší účastnice proto v okamžiku zahájení exekučního řízení vycházela z předpokladu existence řádného exekučního titulu a nelze jí vytýkat, že nepředjímala uvedenou změnu rozhodovací praxe.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před soudním exekutorem a obecnými soudy zejména poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že je pochybením nepřiznání náhrady nákladů vynaložených povinným na zastavení exekuce, vedené proti němu z titulu rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky, vycházel-li obecný soud při určení rozhodného data nikoliv ze dne vydání uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, nýbrž ze dne jeho vyhlášení ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu [rozhodný okamžik pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek vyplývá rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 (N 114/85 SbNU 861)]. Míní-li se soudní exekutor nebo obecný soud od takto prezentovaných závěrů odchýlit, je jejich povinností tento svůj postup náležitě odůvodnit. Z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841), ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18 a ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 17/19] podle stěžovatele dále vyplývá, že oprávněný nese procesní zavinění na zastavení exekuce také při nezachování potřebné míry pečlivosti před podáním exekučního návrhu, resp. že neústavní postup v podobě zneužití práva lze přičítat pouze k tíži poskytovatelů úvěrů, kteří po rozhodném datu podávali rozhodčí žaloby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť zákon nedává stěžovateli jiné procesní prostředky k ochraně jeho práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
7. Důvodem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s nepřiznáním náhrady nákladů exekuce po jejím zastavení s poukazem na skutečnost, že vedlejší účastnice si v okamžiku podání exekučního návrhu musela být vědoma nezpůsobilosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení míry procesního zavinění zastavení exekuce je předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům a soudním exekutorům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Ústavní soud uvádí, že si je plně vědom závěrů obsažených ve stěžovatelem odkazovaném nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19, jímž bylo vyhověno ústavní stížnosti stěžovatele v jiné věci. Ústavní soud však v tomto nálezu rovněž zmínil potřebu přihlédnout ke skutečnosti, že to byl právě stěžovatel, kdo vyvolal vznik pohledávky vedlejší účastnice a nedostál povinnostem, k nimž se smluvně zavázal, resp. potřebu zohlednit časový odstup mezi vydáním stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a podáním exekučního návrhu. Tyto okolnosti, jak dříve uvedl Ústavní soud, nemohou znamenat odmítnutí práva povinného na náhradu nákladů exekuce, nýbrž mohou hrát roli při úvaze o aplikaci §150 o. s. ř.
9. V nyní posuzované věci je kromě zcela odlišných časových souvislostí, kdy exekuční návrh byl podán s výrazně kratším časovým odstupem, a bagatelní povahy nákladů vzniklých stěžovateli třeba rovněž zdůraznit, že podle §87 exekučního řádu se mezi náklady exekuce řadí mimo jiné náhrada účelně vynaložených hotových výdajů. Stěžovatel nijak nevysvětluje, proč navrhl zastavení exekuce až dne 14. 10. 2019, tedy více než osm let po vydání uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu. Právě z těchto důvodů, zejména pasivity stěžovatele, soudní exekutor za užití §150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů exekuce žádnému z účastníků, přičemž jeho rozhodnutí, byť s doplněním další argumentace, bylo krajským soudem potvrzeno. Takové rozhodnutí plně vyhovuje závěrům Ústavního soudu vysloveným v dříve posuzované věci stěžovatele a nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu.
10. Vzhledem k závěru, že napadeným usnesením nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu