ECLI:CZ:US:2020:4.US.1278.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1278/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace COSTRA Ltd., sídlem Bexley Square, Salford, Manchester, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Radimem Hanákem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 2 Afs 104/2018-93, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, 2. obchodní korporace BSB 1881, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1780/21, Praha 3 - Žižkov, a 3. obchodní korporace L.T.B.C. spol. s r. o., sídlem Limuzská 2110/8, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení rubrikovaného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a též že došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že dne 3. 8. 2015 provedl Celní úřad pro Pardubický kraj (dále jen "celní úřad") místní šetření v areálu na adrese Řídký 22, zaměřené na dodržování povinností při nakládání se surovým tabákem podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Kontrolovanými osobami byly tři obchodní společnosti včetně stěžovatelky. Celní úřad pojal při místním šetření skladování surového tabáku podezření, že se v areálu nachází tabák, který není skladován v souladu s §134zz odst. 1 zákona o spotřebních daních, neboť je skladován osobami (mj. stěžovatelkou), které nejsou osobami registrovanými podle zákona o spotřebních daních. Proto celní úřad surový tabák zajistil a následující den vydal rozhodnutí o zajištění surového tabáku podle §134zzc odst. 1 písm. a) a b) zákona o spotřebních daních, neboť se surovým tabákem bylo nakládáno v rozporu s §134zz zákona o spotřebních daních (byl skladován neregistrovanými osobami) a nebyla splněna oznamovací povinnost podle §134zza zákona o spotřebních daních.
3. Celní úřad rozhodnutím ze dne 10. 11. 2016 č. j. 60299-2/2016-590000-12 rozhodl podle §134zzc odst. 3 ve spojení s §42d odst. 1 písm. a) a b) zákona o spotřebních daních o propadnutí a zabrání surového tabáku v množství 638 334,40 kg, jelikož nebylo prokázáno, že byl skladován v souladu se zákonem o spotřebních daních.
4. Toto rozhodnutí potvrdilo Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 24. 5. 2017 č. j. 12290-3/2017-900000-302.
5. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 2. 2018 č. j. 52 Af 40/2017-153 zamítl. Základní otázkou bylo posouzení splnění podmínek právní fikce uvedené v článku III odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 157/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 157/2015 Sb."), který mj. novelizoval s účinností od 1. 7. 2015 zákon o spotřebních daních. Krajský soud na základě spisového materiálu dospěl k závěru, že v registračním řízení podle §134zi a násl. zákona o spotřebních daních nebylo úmyslem obchodní společnosti COBBA GROUP, s. r. o., která měla pro stěžovatelku na základě smlouvy zajistit skladování surového tabáku, dosáhnout na fikci registrace osoby skladující surový tabák, neboť v registračním řízení nedoložila evidenci surového tabáku uskladněného v daňovém skladu a určeného pro jiný účel, než je výroba tabákových výrobků. COBBA GROUP, s. r. o., nevyužila ani žádných řádných, mimořádných či dozorčích opravných prostředků proti výsledku registračního řízení. Až následné zpochybnění výsledku daňového řízení se tak jeví jako ryze účelové. Podle krajského soudu nesplnila COBBA GROUP, s. r. o. podmínky právní fikce uvedené v čl. III odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 157/2015 Sb. Bylo-li se surovým tabákem nalezeným v areálu Řídký 22 nakládáno v rozporu s §134zz odst. 1 zákona o spotřebních daních, došlo podle krajského soudu k jeho následnému zabrání a propadnutí v souladu s platnou právní úpravou.
6. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až VI). Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelka sama není registrovanou osobou skladující surový tabák, a ani o registraci neusilovala. Místo toho uzavřela soukromoprávní smlouvu o nájmu a skladování s jinou osobou - COBBA GROUP, s. r. o., která si měla oprávnění ke skladování surového tabáku obstarat. Otázkou, zda byla COBBA GROUP, s. r. o., v době provedení místního šetření osobou registrovanou podle §134zh zákona o spotřebních daních, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 6. 2018 č. j. 7 Afs 64/2018-72, a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť dostatečně a věrohodně nedoložila, že k 1. 7. 2015 skutečně nakládala se surovým tabákem k jinému účelu než výrobě tabákových výrobků. Zároveň Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že "stěžovatel [tj. COBBA GROUP, s. r. o. - pozn. Ústavního soudu] nedoložil, že se jednalo o surový tabák pro jiný účel než výrobu tabákových výrobků ve smyslu §131c písm. a) zákona o spotřebních daních". Nevztahovala se na něj tak fikce podle čl. III bod 3 zákona č. 157/2015 Sb. Nejvyšší správní soud neshledal důvod, proč by se měl odchýlit od předchozího rozhodnutí. Stěžovatelka se sama rozhodla, že využije smluvní svobodu a svěří svůj majetek jiné osobě. Bylo tedy na ní a v jejím zájmu, aby si ověřila a "pohlídala" výběr obchodního partnera. Vycházeje i ze zásady "řádného hospodáře", měla si stěžovatelka zajistit skladování svého tabáku osobou splňující zákonné požadavky a vyhnout se tak nepříznivým následkům spojených s porušením zákona. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že celní orgány v řízení o propadnutí vybraných výrobků, kam spadá i surový tabák, neprokázaly naplnění důvodů pro propadnutí výrobků. Jedním z důvodů pro zajištění a následné propadnutí je, že se surovým tabákem nakládá jiná než registrovaná osoba. Jelikož s dotčeným surovým tabákem v době místního šetření nakládala osoba neregistrovaná, tedy neoprávněná, bylo zabrání a následné propadnutí v souladu s platnou právní úpravou. Nic dalšího nad rámec výše uvedeného nebylo třeba prokazovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka zejména uvádí, že se ve své kasační stížnosti dovolávala řady argumentů, a současné poukazovala na řadu skutečností, které vyvstaly v daňovém řízení, ale i řízeních souvisejících. Stěžovatelka rovněž ve své kasační stížnosti poukazovala na principy řízení o zajištění vybraného výrobku podle §42a a násl. zákona o spotřebních daních, které se subsidiárně použijí i na řízení o zajištění surového tabáku (podle §134zzc odst. 3 zákona o spotřebních daních). Dále stěžovatelka namítá porušení zásady in dubio pro libertate v kontextu daňového práva, a především zásady ochrany legitimních očekávání. To vše v kontextu toho, že právní úprava regulace surového tabáku (provedena zákonem č. 157/2015 Sb.) byla přijata v nezvykle krátké legisvakanční lhůtě bez jakýchkoli metodických nebo výkladových pokynů, bez jakýchkoli vodítek, vyjma samotné důvodové zprávy. Přesto dochází k vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2018 č. j. 7 Afs 64/2018-72, v jehož právní větě Nejvyšší správní soud konstatuje, že "použitím surového tabáku pro jiný účel než výrobu tabákových výrobků je přitom nutné rozumět nakládání se surovým tabákem jako vykonávanou činnost, nikoliv jeho pouhé skladování v souvislosti s jinou, dříve povolenou činností". Tento rozsudek je následně (co do skutkových i právních zjištění) v plné podobě přebrán Nejvyšším správním soudem do napadeného rozsudku, kdy v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud neprovádí vlastní právní a skutkové hodnocení věci, ale (jak vyplývá z bodu 21 napadeného rozsudku) je v plné podobě odkázáno právě na rozsudek o přestupku, z nějž jsou převzaty závěry, že společnost COBBA GROUP, s. r. o., nebyla k 1. 7. 2015 osobou skladující surový tabák podle §134zh odst. 1 zákona o spotřebních daních, jelikož údajně nedoložila, že k tomuto datu skutečně nakládala se surovým tabákem k jinému účelu než výrobě tabákových výrobků. Stěžovatelka je přesvědčena, že tímto uvedeným postupem došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek, a to v důsledku nejasné a nedůsledné právní úpravy přechodu mezi situací do 30. 6. 2015 (kdy surový tabák nebyl nijak regulovanou komoditou), a po 1. 7. 2015, kdy surový tabák mohly držet či s ním nakládat pouze osoby, které byly registrovány ke skladování surového tabáku (podle §134zh odst. 1 zákona o spotřebních daních). V průběhu správních řízení došlo též k porušení procesních práv stěžovatelky při dokazování, kdy na jedné straně správce daně rozhodnou evidenci označil za neprůkaznou a dodatečně dotvořenou, na druhé straně odmítl veškeré důkazní návrhy, které mohly prokazovanou skutečnost (skladování surového tabáku k 1. 7. 2015) prokázat jinými způsoby (ohledání, výslechy zaměstnanců, výslechy jednatelů apod). Stěžovatelka též zdůrazňuje, že žádné povinnosti neporušila, a surový tabák, který propadl, byl vždy pod dohledem správce daně. V předmětném případě nejde o porušení předpisů a daňových povinností, ale pouze o nejasnost provázející novou právní úpravu. Stěžovatelka konečně uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jejího práva na soudní ochranu, když jako osoba, jíž podle zákona o spotřebních daních propadl majetek bez náhrady (jako specifická sankce daňového práva), má nárok na řádné odůvodnění rozsudku ve věci tohoto řízení. Je-li v napadeném rozsudku co do veškerých právních závěrů pouze odkázáno na jiný rozsudek, který byl vedený s jiným subjektem a který se týkal spáchání přestupku (byť vyplývající ze stejného skutkového stavu), jde o porušení jejích práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním či daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení, a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozsudku extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a jestli obecné soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
13. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci podústavního práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze totiž podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, jestliže je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud se řádně vypořádal se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelky. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury nemusí správní soudy nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti. Úkolem správních soudů je totiž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadeném rozhodnutí naplněna, když Nejvyšší správní soud korektně a přiléhavě odkázal na svůj rozsudek ze dne 14. 6. 2018 č. j. 7 Afs 64/2018-72, přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2850/18.
14. Stěžovatelka se od Ústavního soudu nadto domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se správní soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
15. Ústavní soud po přezkumu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelné, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud (i předtím krajský soud) v meritu předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadené rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu