ECLI:CZ:US:2020:4.US.1284.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1284/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Kincla, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2020 č. j. 31 A 29/2020-16, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Brno, sídlem Jihlavská 340/20, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 17. 2. 2020 domáhal po vedlejší účastnici ochrany proti její nečinnosti týkající se poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, konkrétně poskytnutí kopie účtenky (daňového dokladu) vztahující se k platbě platební kartou. Vedlejší účastnice dne 27. 2. 2020 poskytla stěžovateli požadovanou kopii účtenky, proto stěžovatel vzal podáním ze dne 28. 2. 2020 žalobu zpět. Současně požádal podle §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), o náhradu nákladů soudního řízení.
3. Krajský soud usnesením ze dne 11. 3. 2020 č. j. 31 A 29/2020-16 řízení zastavil a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvody zvláštního zřetele hodné podle §60 odst. 7 s. ř. s. v dané věci spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatel má právní vzdělání, takže u něj lze předpokládat schopnost kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musel využít právní pomoci advokáta. Nadto krajský soud zjistil, že stěžovatel byl zapsaný v seznamu advokátních koncipientů od 4. 7. 2012 do 29. 2. 2016. Přitom přihlédl rovněž k obsahu a argumentům žaloby, kterou by stěžovatel jako osoba s právním vzděláním a praxí přesahující 3 roky měla být schopna učinit samostatně, bez využití služeb advokáta. Proto mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že i když má právní vzdělání, není advokátem a v řízení nebyl schopen sám hájit plně svá subjektivní práva. Je přesvědčen, že i kdyby byl advokátem, přesto by měl právo na náhradu nákladů řízení při zastoupení jiným advokátem. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501). Dodal, že jeho manželka se v době vedení řízení před krajským soudem nacházela ve vysokém stupni těhotenství a porodila týden po plánovaném termínu porodu dne 6. 3. 2020. Stěžovatel má za to, že i kdyby byl schopen plně hájit svá subjektivní práva samostatně, nebylo možno po něm spravedlivě požadovat, aby se této problematice věnoval ve svém volném čase v době, kdy řešil příchod potomka na svět. Využití služeb advokáta považuje v daném řízení za účelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Podle rozhodovací činnosti Ústavního soudu samotná pře o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61); veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, jakož i další rozhodnutí zde odkazovaná]. Ústavní soud ovšem také zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, byl-li by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
8. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady vynaložených nákladů, a to včetně zvážení jejich účelnosti. Jinak řečeno, vynaložil-li zvítězivší účastník skutečně nějaké náklady potřebné k uplatňování nebo bránění práva, pak je přisouzení náhrady vynaložených nákladů řízení ve sporném řízení pravidlem, z nějž však existují výjimky, které Ústavní soud ve své judikatuře již ustáleně akcentuje - např. moderační právo, právní zastoupení státních orgánů, statutárních měst, či hledisko "účelnosti" vynaložených nákladů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501)].
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501), který však na posuzovanou věc nedopadá, neboť se, na rozdíl od nyní souzené věci, týkal složité právní otázky, kde právní zastoupení stěžovatele coby osoby s právním vzděláním bylo namístě. Z citovaného rozhodnutí sice vyplývá, že ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým, a že právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Současně však v daném rozhodnutí Ústavní soud také zdůraznil, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.).
10. V nyní posuzované věci je z obsahu rozhodnutí krajského soudu zřejmé, že jmenovaný soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval a své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení s odkazem na §60 odst. 7 soudního řádu správního odůvodnil tím, že důvody zvláštního zřetele hodné v dané věci spatřuje jednak ve skutečnosti, že stěžovatel má právní vzdělání, takže u něj lze předpokládat schopnost kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využití právní pomoci advokáta, a jednak v obsahu a argumentech žaloby, ke kterým přihlédl a uzavřel, že takový právní úkon by stěžovatel jako osoba s právním vzděláním a praxí přesahující tři roky měla být schopna učinit samostatně, bez využití služeb advokáta.
11. Ústavní soud považuje úvahy krajského soudu za přesvědčivé, jasné a logické. Odůvodnění jeho rozhodnutí je v tomto smyslu přijatelné a v souladu se shora citovanou judikaturou Ústavního soudu.
12. Z důvodů výše uvedených Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu