ECLI:CZ:US:2020:4.US.1309.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1309/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti družstva Stavební bytové družstvo X, zastoupeného JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem, sídlem, náměstí Míru 140/1, Lišov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2020 č. j. 26 Cdo 4052/2019-245, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Miroslava Žilky a 2) Marie Žilkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž podle něj došlo k porušení čl. 4 Ústavy a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastníci jako členové stěžovatele jej v roce 2004 vyzvali k uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k bytové jednotce (dále jen "smlouva o převodu") podle §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"). Stěžovatel vedlejším účastníkům předložil návrh smlouvy o převodu, vedlejší účastníci však měli výhrady k jejímu obsahu a odmítli jej přijmout. Vedlejší účastníci se proto u obecného soudu domáhali nahrazení projevu vůle stěžovatele. Rozsudek ve věci, kterým obecný soud vyhověl vedlejším účastníkům, nabyl právní moci dne 29. 11. 2012.
3. Vedlejší účastníci se dne 13. 10. 2014 žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") domáhali po stěžovateli zaplacení 76 100 Kč jako pokuty za prodlení se splněním povinnosti uzavřít smlouvu o převodu podle §23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů za období od 1. 11. 2010 do 29. 11 2012. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2015 č. j 13 Cm 1040/2014-77 žalobě vyhověl. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2015 č. j. 7 Cmo 159/2015-107 uvedený rozsudek krajského soudu k odvolání stěžovatele změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud k dovolání vedlejších účastníků rozsudkem ze dne 6. 4. 2017 č. j. 26 Cdo 2972/2016-135 rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedl, že bytové družstvo se ocitne v prodlení podle §23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, nepředloží-li oprávněné osobě včas návrh na uzavření smlouvy o převodu, jehož přijetí vyústí objektivně vzato ke vzniku platné smlouvy.
4. Vrchní soud následně rozsudkem ze dne 12. 10. 2017 č. j. 7 Cmo 159/2015-141 zrušil naposledy uvedený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 13 Cm 1040/2014-165 žalobě vyhověl, vrchní soud uvedené rozhodnutí ve věci potvrdil rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 č. j. 4 Cmo 237/2018-196. Dovolání stěžovatele proti němu Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost. Z napadeného usnesení se podává, že podle ustálené soudní praxe musí být spolu s převáděnou jednotkou jejímu nabyvateli převeden spoluvlastnický podíl na pozemku, který bytové družstvo jako vlastník bytového domu anebo nepřevedených jednotek v domě nabylo bezplatně podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 229/2001 Sb., přičemž mezi podstatné náležitosti smlouvy o převodu patří mezi jiným označení pozemku, který je předmětem převodu vlastnického nebo jiného práva, jinak jde o právní jednání absolutně neplatné. Návrh smlouvy předložený stěžovatelem vedlejším účastníkům uvedené neobsahoval, jeho předložení nemohlo vést k uzavření platné smlouvy, přičemž smlouva by byla absolutně neplatná, neboť by svým obsahem odporovala zákonu ve smyslu §39 občanského zákoníku z r. 1964 (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 15. prosince 2004 sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněného pod č. 30/2005 Sb. rozh. obč.), a proto se stěžovatel ocitl v prodlení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů o tom, že jeho návrh smlouvy o převodu jednotek předložený vedlejším účastníkům by nevedl k uzavření platné smlouvy. Tvrdí, že splnil všechny povinnosti podle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů; vyhotovil prohlášení vlastníka, vložil jej do katastru nemovitostí, vyhotovil návrh smlouvy a předložil jej vedlejším účastníkům. Uvádí, že nikdy nerozporoval právo vedlejších účastníků na převod jednotky, sporný je toliko obsah smlouvy. Uvádí, že ve stejném domě, jakož i v domech sousedících, došlo k uzavření obdobných smluv stěžovatelem vypracovaných podle vzoru Svazu českých a moravských bytových družstev a na jejich základě došlo k zápisům práv do katastru nemovitostí. Nemůže proto obstát závěr obecných soudů, že na základě předloženého návrhu nemohlo dojít k uzavření platné smlouvy. Výklad obecných soudů nadto zasahuje do právní jistoty. Po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby vytvořil "dokonalý" návrh na uzavření smlouvy v době, kdy neexistovala rozhodovací praxe soudů o použité "legislativě". Výklad §23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, který prosazují obecné soudy, jde proti jeho účelu, má-li sankce podle uvedeného ustanovení postihovat pasivitu družstev, nikoli neschopnost vytvořit bezvadný návrh smlouvy. Stěžovatel tvrdí, že závěry napadeného usnesení ovlivní dalších několik desítek smluv již uzavřených, které je možné považovat za absolutně neplatné; to se dotýká majetkových práv dalších členů stěžovatele, mohou-li být "pokuty v řádu milionů" pro něj likvidační.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel už nemá žádné další zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Stěžovatelova argumentace je založena na nesouhlasu s výkladem §23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, který provedly obecné soudy v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí. Obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatel ocitl v prodlení s plněním povinností podle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, poskytl-li vedlejším účastníkům návrh smlouvy bez označení spoluvlastnických podílů na pozemcích, které měly být předmětem převodu společně s vlastnickým právem k bytovým jednotkám, neboť smlouva, která vznikla z uvedeného návrhu, nemá všechny předepsané obsahové náležitosti, a je proto absolutně neplatná. Stěžovatel naopak tvrdí, že se poskytnutím návrhu smlouvy nemohl ocitnout v prodlení, neboť všechny povinnosti z §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů splnil.
10. V prvé řadě Ústavní soud uvádí, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádně vedené soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno. Žádná ústavněprávně relevantní procesní pochybení v něm, ani v řízení jemu předcházejícím, Ústavní soud neshledal. Stěžovatel je ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí.
11. Je nutné odmítnout námitku stěžovatele, podle které po něm nelze spravedlivě požadovat, aby byl pokutou podle §23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů postihován za to, že nepředložil "dokonalý" návrh smlouvy o převodu jednotky. Ústavní soud nespatřuje důvod, proč by měla za každých okolností dostat přednost ochrana jednání stěžovatele odporující zákonu. Na obsahové nesrovnalosti návrhu smlouvy o převodu upozorňovali vedlejší účastníci již při jeho poskytnutí stěžovatelem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2972/2016 vydaný v řízení předcházejícím napadenému usnesení). Přitom v řízení nebylo zjištěno nic, co by stěžovateli bránilo změnit návrh smlouvy způsobem, aby došlo k uzavření smlouvy tak, aby obsahovala všechny podstatné náležitosti smlouvy o převodu, mezi jiným označení pozemku.
12. Namítá-li v tomto směru stěžovatel, že závěry obecných soudů zasahují do právní jistoty dalších osob v obdobném postavení, nutno uvést, že stěžovatel uvádí situace nepřiléhavé. Blíže neuvádí, proč by mělo dojít k vymáhání "pokut v řádu milionů" u jiných smluv. Z ničeho nevyplývá, že stěžovatel odmítal uzavřít smlouvu s jinými členy družstva a dostal se do prodlení i v jiných situacích, popř. jak k tvrzení o pokutách "v řádu milionů" dospěl.
13. Uvedená argumentace se nadto míjí s předmětem nyní posuzované věci, neboť míří ke zpochybnění závěru o absolutní neplatnosti smluv o převodu, které neobsahují údaje o pozemku, který je předmětem převodu vlastnictví nebo jiných práv (vč. označení spoluvlastnických podílů na pozemcích předváděných společně s vlastnickým právem k bytovým jednotkám). Sám Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvádí, že uvedený závěr je součástí jeho ustálené rozhodovací praxe, závěry Nejvyššího soudu v tomto směru přezkoumal i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3230/12 ze dne 9. 10. 2012 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a shledal je ústavně konformními. Sám stěžovatel však bližší argumentaci k možnému odklonu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nepředkládá a Ústavní soud neshledal důvody pro takový odklon.
14. Napadené rozhodnutí proto nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, obecné soudy rozhodovaly ve věci v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu