ECLI:CZ:US:2020:4.US.1566.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1566/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Hynkem Švarcem, advokátem, sídlem Kolbenova 609/38, Praha 9 - Vysočany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 20 Co 29/2020-1432 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. října 2019 č. j. 50 P 314/2013-1390, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého A. K., 2. nezletilé A. K. a 3. R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 1 a 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 50 P 314/2013-1390 svěřil 1. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý A.") a 2. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá A." či dohromady "nezletilí") pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů do výchovy 3. vedlejší účastnice (dále též "matka") (výroky I a IV). Dále rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého A. částkou 1 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 7. 2012 a počínaje dnem 1. 9. 2014 částkou 1 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A. částkou 1 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 7. 2012 a počínaje dnem 1. 9. 2017 částkou 1 500 Kč měsíčně (výrok II). Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 7. 2012 do 30. 10. 2019 pro nezletilého A. ve výši 77 167 Kč a za stejné období pro nezletilou A. ve výši 76 271 Kč je otec povinen splácet v pravidelných měsíčních splátkách 1 500 Kč měsíčně pro každé z dětí spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek až do zaplacení počínaje 1. 12. 2019 (výrok III). Dále obvodní soud rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VII).
3. Obvodní soud měl za prokázané, že oba nezletilí jsou od ukončení společné domácnosti rodičů v roce 2013 ve faktické péči matky. S výjimkou období, kdy byl na základě předběžného opatření zdejšího soudu praktikován rozšířený styk otce s nezletilými dětmi od středy do následujícího pondělí jednou za 14 dnů, který však byl postupně zužován, nejdříve u nezletilého A., posléze i u nezletilé A. na víkendový styk jednou za 14 dnů od soboty do neděle, se nezletilí s otcem stýkají omezeně. Oba nezletilí i přes vydaná předběžná opatření odmítají k otci chodit, v době, kdy měli být u otce, utíkali od něj nebo alespoň svůj útěk plánovali. Nezletilý A. absolvoval i terapeutická sezení s oběma rodiči, nebo jen s otcem, která se dle zprávy zajišťující organizace projevila na jeho vztahu s otcem mírně pozitivně, přesto však negativní vztah obou nezletilých ke kontaktům s otcem přetrvává. Uvádí-li otec, že změna vztahu nezletilých k otci byla zapříčiněna postojem matky, pak soud uvádí, že znaleckými zkoumáními nebylo prokázáno, že by kterýkoli rodič nezletilé záměrně ovlivňoval vůči druhému rodiči, byť znalci samozřejmě nevyloučili, že nezletilí vnímají celou situaci a postoj matky, která stále ještě nezpracovala své zklamání z otcova selhání, v přístupu nezletilých může určitou roli hrát. Především ze znaleckých posudků měl obvodní soud dále za prokázané, že vztah nezletilých k otci se od roku 2016 změnil, nezletilí sami formulují výhrady k otci, k času strávenému s otcem i k jeho chování vůči babičce. Komunikace rodičů je stále na velmi špatné úrovni, otec dle provedeného dokazování nemá sám dostatečné zázemí pro dlouhodobější péči o oba nezletilé, a to ani po materiální stránce, kdy otec opakovaně uvádí svůj naprosto minimální příjem, ani po stránce osobní, kdy z lékařských zpráv a ze zprávy Psychiatrické nemocnice Bohnice plyne, že otec byl opakovaně po dobu několika týdnů hospitalizován kvůli nepříznivému psychickému stavu a depresím. Otec sám rovněž opakovaně žádal soud o odročení jednání ve věci péče o nezletilé s tím, že se zdravotně necítí na to jednání absolvovat, případně absolvovat dvě soudní jednání v jeden den. Za situace, kdy otec není schopen podle svých sdělení vykonávat téměř žádnou práci, potýká se se špatným psychickým stavem a není schopen absolvovat zatěžkávací situace v podobě soudních jednání a patrně ani jiné zátěžové situace běžného života, lze mít pochybnosti o tom, do jaké míry by otec byl schopen pečovat o nezletilé, kteří se dostávají do pubertálního věku a jsou proti otci v současné době negativně vymezeni, v režimu střídavé nebo výlučné péče otce. Za těchto okolností tak obvodní soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilých, aby byli svěřeni do péče matky, kterou jako vychovatele uznávají a u níž cítí stabilní zázemí, když vzhledem k vyznění závěrů znaleckých posudků i vzhledem ke zdravotním problémům otce, a v neposlední řadě s přihlédnutím k postojům samotných nezletilých, pak nebylo možno v současné době uvažovat o jiném modelu péče o nezletilé, a to ani o péči střídavé a již vůbec ne o výlučné péči otce. Jakkoli otec namítal opak, v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by matka byla špatný vychovatel a že by tedy bylo v zájmu nezletilých změnit dosavadní výchovné prostředí.
4. K odvolání otce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 20 Co 29/2020-1432 rozsudek obvodního soudu ve výrocích o výchově nezletilých i pro dobu po rozvodu manželství rodičů a o běžném výživném za dobu od 1. 7. 2012 do 30. 10. 2018 potvrdil (výrok I). Dále rozsudek obvodního soudu ve výroku o běžném výživném změnil tak, že počínaje 1. 11. 2018 se vyživovací povinnost otce pro každého z nezletilých snížila na částku 1 000 Kč měsíčně (výrok II). Ve výroku o nedoplatku na výživném městský soud rozsudek obvodního soudu změnil tak, že nedoplatek za dobu od 1. 7. 2012 do 29. 2. 2020 ve výši 75 167 Kč pro nezletilého A. a ve výši 74 271 Kč pro nezletilou A. je otec povinen zaplatit do 31. 12. 2020 (výrok III).
5. Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obvodního soudu o výchově nezletilých je zcela správné a odpovídá aktuální situaci, kdy vztah mezi otcem a dětmi je narušený tak, že i realizace styku mezi nimi je obtížná. Otec nemůže obviňovat ze vzniklé situace výhradně matku, neboť jakkoliv matka v minulosti styk dětí s otcem výrazně nepodporovala, ani znalci nezjistili, že by děti cíleně, tím méně "programově a systematicky" proti otci popouzela. Je nepochybné, že děti jsou do jisté míry ovlivněny názory matky jako své primární vychovatelky, která má s ohledem na životní a partnerské selhání otce na jeho osobu celkem pochopitelně kritický náhled. Ze závěrů posledního znaleckého zkoumání (posudek znalce MUDr. et Mgr. Viktora Hartoše z oboru dětské psychiatrie ze dne 26. 10. 2018) však vyplynulo, že děti hodnotí negativně samotné prostředí u otce a jeho vlastní chování jako málo empatické a podnětné a ke střídání rodičovské péče se vyjádřili negativně. Nezletilý A. se vyjádřil tak, že otec se o jeho názory nezajímá, nerespektuje je, chtěl být s ním a on na něj neměl čas ("furt je na počítači a hraje onlajnovky"), křičí na babičku a je na ni zlý, nedodržuje sliby, což nezletilého mrzí, už s ním být nechce. Nezletilá A. uváděla, že otec jim sní drobné pochutiny, pořád se s babičkou hádají. Znalec na základě vyšetření rodičů a dětí uzavřel k osobě matky, že v jejím psychopatologickém obraze nebyly zjištěny žádné nápadnosti, žije ve stabilním partnerském vztahu, s rozpadem manželství s otcem se již vyrovnala, má však stále pochybnosti o jeho spolehlivosti a morálce a nepřeje si, aby se ve větší míře podílel na výchově dětí. K osobě otce uzavřel, že do popředí nápadněji vystupují kverulantské rysy jeho osobnosti, zdůrazňuje a upřednostňuje svá práva nad potřebami dětí a nejedná v jejich nejlepším zájmu. Z výpovědi dětí vyplynulo, že otec nereflektuje poměrně jasně formulované proklamace svých dětí a jedná, jako by si neuvědomoval, že je svým chováním poškozuje. Prostředí u matky vnímají děti jako stabilnější a více podpůrné a střídavou péči rodičů hodnotí negativně. Cílené negativní ovlivňování dětí některým z rodičů proti druhému znalec nezjistil. Děti hodnotí čas strávený u otce na základě své osobní zkušenosti, negativně popisují své vnímání postoje otce k nim, velmi negativně vnímají způsob komunikace otce s jeho matkou. Znalec uzavřel, že jestliže budou obě děti nuceny k pravidelnému styku s otcem, resp. ke střídavé péči, je vysoce pravděpodobné, že se jejich vztah k otci bude dále zhoršovat. S ohledem na uvedené znalecké závěry a vlastní postoj dětí, zejména nezletilého A., k výchovnému přístupu otce, je požadavek otce na svěření dětí do jeho péče či do péče střídavé zcela odtržený od reality, neboť takové rozhodnutí by dětem v aktuální rodinné situaci neprospělo. Stranou již zůstává okolnost, že otec s minimálním příjmem ze sociální dávky tvrdící absolutní nemajetnost, by se stěží mohl o děti po materiální stránce postarat. Konečně také zdravotní stav otce, trpícího podle rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 3. 2019 vážnou duševní poruchou, vyvolává nejméně důvodné pochybnosti o tom, zda je aktuálně způsobilý k výchově dětí. Městský soud též shledal, že i o vyživovací povinnosti otce rozhodl obvodní soud rovněž v zásadě správně a konstatoval, že výživné je stanoveno ve výši, jež je s ohledem na v mezidobí výrazně zvýšené potřeby dětí (nyní ve věku 12 a 9 let), spíše symbolická a má vést otce k tomu, aby zcela nerezignoval na svou vyživovací povinnost k nezletilým dětem, jakkoliv je jeho pracovní schopnost v současnosti značně omezena, není však zcela (v rozsahu 30 %) ztracena.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyl proveden jeho účastnický výslech v návaznosti na (opakovaný) účastnický výslech matky. Přestože stěžovatel soud žádal, aby se mohl vyjádřit ke skutečnostem, které uvedla matka při (opakovaném) účastnickém výslechu, nebylo to stěžovateli soudem umožněno. V řízení nebyl též řádně vyslechnut znalec MUDr. et Mgr. Viktor Hartoš. Před obecnými soudy nebyl nezletilým dětem dán prostor zúčastnit se řízení a sdělit své stanovisko. Přestože soud v řízení z provedeného dokazování opakovaně zjistil, že nezletilé děti jsou schopny soudu sdělit svůj názor na řízení a ve věci výchovného prostředí sdělit své preference a svá přání, žádný ze soudů si uvedené stanovisko nezletilých dětí nevyžádal.
7. Stěžovatel též připomíná, že střídavá péče je podle judikatury Ústavního soudu východiskem, od kterého se má soud odchýlit pouze ve výjimečných případech, což není případ nynější věci. Závěrem připomíná, že rozhodnutí obecného soudu, kterým nevyhoví rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno a musí být náležitě vyloženo, na základě jakých skutečností nebylo v konkrétním případě rodiči vyhověno a jaké kroky byly podniknuty k případnému odstranění daných překážek. To se ale nestalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech svěření dětí do péče a stanovení styku s nimi. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
13. K procesním námitkám stěžovatele (viz podrobně sub 6) Ústavní soud konstatuje, že názor nezletilých skutečně nebyl zjištěn přímo u soudu, nicméně jejich názor byl zjištěn opakovaně prostřednictvím jejich opatrovníka, a to i před vydáním napadených rozhodnutí (viz č. l. 1344 soudního spisu), a též na základě znaleckého posudku MUDr. et Mgr. Viktora Hartoše). Ústavní soud pak vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem v posuzované věci [a při respektu např. k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)] nepovažuje tento postup za neústavní.
14. Ústavní soud totiž předně konstatuje, že požadavek na výslech nezletilých přímo u soudu stěžovatel uplatnil teprve v ústavní stížnosti. Nadto je z obsahu celého soudního spisu zřejmé, že názor nezletilých byl zjištěn dostatečně. Navíc je i mezi účastníky řízení nesporný, když sám stěžovatel ve svých podáních vychází z premisy, že děti mají vůči němu negativně vyhraněný stav, což dává za vinu matce. S ohledem na konkrétní okolnosti případu (sub 3 a 5) a v zájmu neprohlubování další traumatizace se nejeví jejich soudní výslech přímo u soudu jako nutný, neboť jejich stanovisko bylo věrohodně zjištěno na základě zprávy kolizního opatrovníka a ze znaleckého zkoumání [srov. např. nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)]. Vzhledem k vyhraněnému vztahu nezletilých k otci (zejména nezletilého A.) a s přihlédnutím k faktu, že verbálně sdělovaná stanoviska obou nezletilých jsou obecným soudům zprostředkovaně (viz výše) známa, by výslech nezletilých u soudu jistě nebyl v souladu s jejich nejlepším zájmem. Lze shrnout, že obecné soudy v posuzovaném případě dostatečně zjistily, co je přáním nezletilých, pročež v tomto aspektu k porušení práv chráněných čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny nedošlo.
15. K námitce stěžovatele, že mu nebyla dána možnost sdělit své stanovisko k věci soudu, lze jen uvést, že tato námitka při konfrontaci s obsahem soudního spisu neobstojí. Jednak stěžovatel byl v průběhu soudních řízení vyslechnut (srov. bod 3 napadeného rozsudku obvodního soudu), a jednak to, že nebyl přítomen na jednání dne 24. 10. 2019, jde toliko na jeho vrub, jelikož z tohoto jednání nebyl řádně omluven (srov. č. l. 1355, 1375 a 1385 soudního spisu). Nadto jeho stanoviska k věci byla soudu důkladně tlumočena jeho právní zástupkyní. K námitce stěžovatele, že nebyl vyslechnut znalec MUDr. et Mgr. Viktor Hartoš, Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k jeho sdělení ze dne 8. 10. 2019 (na č. l. 1364) by jeho případný výslech na posouzení věci nemohl nic změnit. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, je zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna.
16. K samotnému věcnému posouzení věci (námitky sub 7) Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do střídavé péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní. Není to v žádném případě zakotveno v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě vhodné proporcionální řešení.
17. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá výchova upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18).
18. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. právní názor vyjádřený v nálezech ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 nebo ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18), splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Nevyhoví-li obecné soudy takovému požadavku, a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, což se stalo, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
19. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Obecné soudy vedly dokazování zcela standardně a podle posouzení Ústavního soudu správně interpretovaly veškeré podklady pro posouzení věci (kromě průběžných zpráv kolizního opatrovníka a školských zařízení nezletilých, zejména znalecké posudky MUDr. et Mgr. Viktora Hartoše, PhDr. Evy Hofírkové a MUDr. Jana Boháče a též další relevantní podklady - srov. zejména body 2 až 29 napadeného rozsudku obvodního soudu). Nelze odhlédnout též od faktu, že mezi rodiči vládnou nepřátelské vztahy a že postoj nezletilých vůči otci je velmi problematický. Z obsahu předloženého soudního spisu pak nelze dovodit, že by nevraživost byla toliko jen u matky, nýbrž z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že problematický vztah mezi rodiči je oboustranný. Rodiče se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti. Za této situace je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilých a hodnotu, kterou je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí.
20. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilých dětí do střídavé péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilých dětí, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadených rozsudků.
21. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
22. Co se týká napadených rozsudků o výživném, tak k tomuto není v ústavní stížnosti namítáno nic konkrétního; k tomu Ústavní soud konstatuje, že ani na rozhodnutích v této části nelze shledat nic neústavního.
23. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného k námitce porušení čl. 90 Ústavy konstatuje, že již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá bezprostředně ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
24. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu