ECLI:CZ:US:2020:4.US.1588.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1588/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Alexandry Švarcové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019 č. j. 33 Cdo 3557/2018-361, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2017 č. j. 23 Co 293/2017-280 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. března 2017 č. j. 40 C 29/2015-218, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta, sídlem Jugoslávská 481/12, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že se vedlejší účastník (žalobce v řízení před obecnými soudy) domáhal po stěžovatelce (žalovaná v řízení před obecnými soudy) částky ve výši 246 611 Kč se zákonným úrokem z prodlení představující odměnu vedlejšího účastníka za zastupování stěžovatelky v řízení vedeném před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 168/2006 proti Václavu Horákovi o náhradu škody ve výši 205 146 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka ve věci neuspěla a vedlejší účastník podal podle svého tvrzení v intencích pokynů stěžovatelky dovolání, posléze i na její pokyn žalobu na obnovu řízení. Zastupování skončilo 28. 4. 2014. Poté stěžovatelce zaslal návrh na vyúčtování, podle něhož měla při započtení složené zálohy ve výši 63 800 Kč doplatit částku 391 472 Kč. Přestože mimořádné opravné prostředky činil podle něj na výslovný pokyn a požadavek stěžovatelky, v konečné faktuře tyto úkony neúčtoval a konečnou fakturu zaslal na částku 246 611 Kč. Ani přes upomínku však stěžovatelka dlužnou částku nezaplatila. Stěžovatelka se žalobou nesouhlasila, zpochybňovala úkony právní služby, které vedlejší účastník v řízení učinil, měla za to, že věc je zcela zaplacena a dohoda mezi ní a vedlejším účastníkem jako advokátem spočívala v odměně za splnění úkolu, tedy za celé řízení. Vedlejšímu účastníkovi uhradila částku 83 800 Kč, nejprve 63 800 Kč a následně dne 23. 11. 2010 ještě částku 20 000 Kč. Namítala, že nebyla vedlejším účastníkem informována o jeho finančních nárocích a o nákladech na právní zastoupení. V důsledku chyb právního zastoupení jí vznikla škoda v celkové výši 433 531,40 Kč z důvodu neurčitosti tvrzení žalované v průběhu řízení. Rovněž uplatnila námitku promlčení žalovaného nároku.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2017 č. j. 4 C 29/2015-218 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 246 611 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 11. 2014 do zaplacení (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 103 982 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok II).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 10. 2017 č. j. 23 Co 293/2017-280 potvrdil ve věci samé rubrikovaný rozsudek obvodního soudu (výrok I). Dále rozhodl, že ve výroku o nákladech řízení se rozsudek obvodního soudu mění tak, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem (výrok II) a též rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud zejména shledal, že příkazní smlouva (§724 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), kterou smlouva o poskytování právní pomoci nepochybně je, může být v souladu se zásadou bezformálnosti právních úkonů uzavřena i v ústní formě. Podstatnou obsahovou náležitostí příkazní smlouvy je vymezení záležitosti, kterou má příkazník pro příkazce obstarat, či jiné činnosti, kterou pro něj může vykonat. Stěžovatelka nepopírala, že se dohodla s vedlejším účastníkem na zastupování v soudním sporu o náhradu škody, vedeném mimo Prahu, neboť záležitost se týkala jejího domu č. X v K. Příkazní smlouva tedy najisto uzavřena byla. Účastníci se rovněž dohodli na úplatnosti právní pomoci, neboť stěžovatelka platila vedlejšímu účastníkovi zálohy, přičemž z této skutečnosti jí muselo být zřejmé, že se nejedná o konečnou výši odměny. Jelikož v řízení nevyšlo najevo, že odměna byla sjednána smluvní, obvodní soud správně uzavřel, že vedlejší účastník má nárok na odměnu v mimosmluvní výši [§1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Veškeré úkony právní služby, za které vedlejší účastník požadoval odměnu, byly v řízení prokázány. Pokud měla stěžovatelka námitky k vyčíslení cestovních náhrad, v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník požadoval náhradu za výdaje vynaložené na cesty k jednáním soudu učiněné prostředky veřejné dopravy, pouze v jednom případě požadoval náhradu za cestu uskutečněnou osobním vozidlem, a tato cesta ze dne 2. 4. 2004, i její účel - místní šetření, byly v řízení prokázány. Pokud stěžovatelka namítala, že vedlejší účastník činil některé úkony bez jejího pokynu, neuvedla, o které konkrétní úkony právní služby se mělo jednat.
5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2019 č. j. 33 Cdo 3557/2018-361 tak, že dovolání se odmítá (výrok I) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok II). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 25 Cdo 729/2007, v němž byla řešena otázka trvání účinků rozhodnutí o ustanovení zástupce účastníku pro řízení (a kde Nejvyšší soud dovodil, že tyto účinky zanikly okamžikem právní moci rozhodnutí, kterým bylo nalézací řízení skončeno) na projednávanou věc nedopadá, neboť nelze ztotožňovat vliv právní moci konečného rozhodnutí na trvání účinků rozhodnutí o ustanovení zástupce účastníku pro řízení (obdobně ale třeba i pro plnou moc udělenou zástupci) a zánik závazkového právního vztahu založeného smlouvou (příkazní) o poskytování právní pomoci. Na řešení otázky "rozlišení kumulativní či privativní novace" dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá. Námitky, které v tomto směru stěžovatelka formuluje, jsou založeny na odlišných skutkových okolnostech, než jak byly zjištěny nalézacími soudy. Zatímco stěžovatelka prosazuje, že mezi ní a vedlejším účastníkem došlo k uzavření vícero samostatných příkazních smluv, soudy vyšly ze zjištění, že účastníci sjednali jediný závazkový vztah - smlouvu o poskytování právní pomoci ve sporu o náhradu škody. Proto ani závěry uvedené v rozsudku ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2352/99, týkající se posouzení, zda uzavřením nové dohody má zaniknout původní závazek, nebo zda je třeba takovou dohodu považovat za změnu závazku původního, nelze použít. K otázce možného promlčení Nejvyšší soud uvedl, že již v rozsudku ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1475/2008 dovodil, že v závazkovém právním vztahu založeném smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) jsou - pokud jde o odměnu - advokát věřitelem a klient dlužníkem. Okolnost, kdy advokát - při absenci jiného určení doby plnění - vyzval klienta k zaplacení odměny a učinil ji tak splatnou, není z hlediska promlčení určující. Promlčecí doba totiž začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo, protože tímto dnem mohl advokát své právo vykonat, tj. odůvodněně je uplatnit žalobou u soudu. V projednávané věci městský soud z tohoto pojetí počátku běhu promlčecí doby vycházel, neboť dovodil, že první možný okamžik vedlejšího účastníka právo uplatnit byl první den poté, co došlo k zániku právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci - tj. odvoláním příkazu ze strany stěžovatelky dne 2. 7. 2014. Okolnost, že stěžovatelka udělila vedlejšímu účastníkovi několik plných mocí, nic nemění na tom, že vedlejší účastník stále jednal v mezích příkazu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci. Plné moci - ať již ve vztahu ke třetím osobám nebo ve vztahu k soudu - jsou totiž jen jednostrannými právními úkony příkazce, jimiž příkazník prokazuje oprávnění jednat jménem příkazce. Přisvědčit pak Nejvyšší soud nemohl ani dovolací námitce, že se městský soud odchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, jelikož se od závěru formulovaného v citovaném rozhodnutí městský soud v projednávané věci neodchýlil. I další dovolací námitky nevycházejí se skutkových zjištění obecných soudů. Jelikož stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřesvědčivá, nepřezkoumatelná a krajně nespravedlivá. Nespravedlnost sice může být soudy sofistikovaně odůvodněná, ale není slučitelná s demokratickým a právním státem a nemůže požívat žádné právní ochrany. K ústavněprávním vadám usnesení Nejvyššího soudu zejména uvádí, že se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal s relevantní právní argumentací stěžovatelky (a jejím postavením slabší strany spotřebitele a klienta advokáta), kterou v ústavní stížnosti obsáhlé opakuje a rozvádí, přičemž své rozhodnutí přesvědčivě neodůvodnil, pročež je nepřezkoumatelné. Stejně stěžovatelka argumentuje též vůči napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu, kterým mj. vyčítá i nedostatečné zjištění skutkového stavu stran příkazní smlouvy, jejího obsahu a vazby na udělené plné moci, a též konstatuje, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly postavením stěžovatelky jako spotřebitele a též se nezabývaly posouzením toho, zda se jednání a nárok vedlejšího účastníka nepříčí dobrým mravům, když neinformoval svou klientku o narůstajícím dluhu, nechal ji činit úkony a soudit se, když její omyl umocňoval tím, že účtoval jen malé zálohy, ačkoliv její dluh vůči němu narůstal mnohem radikálněji. Klientce tak její advokát tím, že jí tajil své náklady a neupozornil ji na ně, znemožnil racionální vedení sporu a činění správných rozhodnutí, na čemž pak sám profitoval možností účtovat další úkony. Stěžovatelka je přesvědčena, že nelze z pohledu spravedlnosti akceptovat, aby mohli advokáti jako profesionálové dlouhé roky před svými klienty jako spotřebiteli tajit svou pohledávku za nimi a nechat ji neustále narůstat, nevarovat klienta před vzniklými náklady a ztrátou smyslu sporu (nechat je tedy vést spor, ačkoliv vědí, že jeho smysl se vytratil, neboť jejích náklady jsou vyšší než předmět sporu), a pak najednou překvapivě vyúčtovat částku násobně převyšující hodnotu sporu. Advokát má být rádcem klienta, popsané jednání je zcela v rozporu s takovým posláním a neumožňuje klientům se racionálně rozhodovat o vedení sporu, což je k újmě takového klienta a ve prospěch jeho advokáta. Takové jednání nemůže požívat žádné právní ochrany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud, a předtím i městský soud a obvodní soud se řádně vypořádaly se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatelky a také jasně zdůvodnily, proč argumenty stěžovatelky jsou liché, či na danou věc nedopadající.
12. Stěžovatelka se dále po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
13. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a srozumitelný. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem, ani předtím městským soudem a obvodním soudem, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
14. Ústavní soud tedy zjistil, že postup Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu