ECLI:CZ:US:2020:4.US.1799.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1799/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Martina Čápa, 2. Petra Dlouhého, 3. Vladislava Drába, 4. Heleny Gondové, 5. Jana Kendereše, 6. Petra Kočíka, 7. Pavlíny Koutecké, 8. Josefa Kresáně, 9. Zdeňka Kučery, 10. Josefa Sitaře, 11. Michala Špetla, 12. Petra Tobische, 13. Zdeňky Vintrové a 14. Zdeňka Zajíce, všech zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova 6, Plzeň, proti výroku III usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2019 č. j. 15 Ad 6/2018-76, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného výroku napadeného soudního rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením v řízení o žalobě stěžovatelů proti rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 30. 5. 2018 č. j. VS-47355-6/ČJ-2018-80000L-PK rozhodl tak, že řízení se zastavuje (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatelům se vrací zaplacený soudní poplatek v celkové výši 28 000 Kč, přičemž částka 28 000 Kč bude stěžovatelům vrácena z účtu krajského soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II). Konečně rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 22 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III).
3. Ústavní stížností napadený výrok III odůvodnil krajský soud tak, že tento má oporu v §60 odst. 3 větě druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle níž má žalobce proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vzal-li žalobce žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného. V daném případě je ze sdělení právního zástupce stěžovatelů (tj. žalobců v řízení před krajským soudem), i s ohledem na sdělení vedlejší účastnice (tj. žalované v řízení před krajským soudem) ze dne 7. 11. 2018 o uspokojení stěžovatelů, kdy k oběma těmto podáním bylo přiloženo rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 7. 11. 2018 č. j. VS-47355-14/ČJ-2018-80000L-PK, jímž bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, naprosto zřejmé, že stěžovatelé vzali podanou žalobu zpět pro pozdější chování vedlejší účastnice. Nastala tak situace předvídaná v §60 odst. 3 větě druhé s. ř. s., v důsledku čehož stěžovatelům vzniklo právo na přiznání náhrady nákladů řízení vůči vedlejší účastnici. Z tohoto důvodu krajský soud uložil povinnost vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení v celkové výši 22 228 Kč. Tato náhrada se skládá z částky 14 000 Kč, kterou představuje nevrácená část soudního poplatku ve výši 1 000 Kč každému stěžovateli, dále pak z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce stěžovatelů po 3 100 Kč podle §35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") [převzetí a příprava zastoupení - §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; podání žaloby - §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], z částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu] a z částky 1 428 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby. Zpětvzetí žaloby soud nepovažoval vzhledem k jeho obsahu a nenáročnosti za kvalifikovaný úkon právní služby patřící mezi důvodně vynaložené náklady právního zastoupení, a proto náhradu nákladů řízení spojených s tímto úkonem stěžovatelům nepřiznal. Za situace, kdy bylo žalobou napadeno jedno rozhodnutí správního orgánu a žaloba obsahuje jednotnou argumentaci týkající se shodně a společně všech stěžovatelů, soud dospěl k závěru, že není namístě aplikovat §12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť přiznání náhrady nákladů řízení podle tohoto ustanovení by bylo zcela nepřiměřené objemu poskytnutých právních služeb. V daném případě totiž neexistuje žádný rozdíl mezi zastupováním jedné osoby a více osob, a to ani z hlediska převzetí a přípravy zastoupení, jež nepochybně právní zástupce stěžovatelů nečinil ve vztahu ke každému ze stěžovatelů zvlášť, ani z hlediska sepisu žaloby, která neobsahuje žádnou argumentaci individualizovanou pro jednotlivé stěžovatele, nýbrž výhradně argumentaci společnou pro všechny stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v první řadě shrnuli věcnou a procesní stránku souzené věci, poukázali na §12 odst. 4 advokátního tarifu, jakož i na dotčený obsah a odůvodnění napadeného usnesení. Domnívají se, že soud napadeným usnesením narušuje předvídatelnost soudních rozhodnutí, rozhoduje v rozporu s ustálenou soudní praxí a fakticky je trestá za úspěšnost ve sporu. Stěžovatelé konečně uvedli, že napadená část rozhodnutí je v zásadním rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť soud nepoužil §60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož může z důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům nebylo upřeno potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení, a jejich procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné (spravedlivé) pokládají.
8. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
9. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Není úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, jestliže by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To však v dané věci nenastalo. Namítají-li stěžovatelé, že krajský soud dotčenou část odůvodnění dostatečně neodůvodnil, tedy, že nepoužil §60 odst. 7 s. ř. s., podle Ústavního soudu odůvodnění jeho rozhodnutí svědčí o opaku. Krajský soud sice v příslušné části odůvodnění konkrétně neuvedl §60 odst. 7 s. ř. s., nicméně z jeho odůvodnění (sub 3) je více než zřejmé, z jakých důvodů rozhodl tak, jak rozhodl, tedy proč považuje výši odměny za úkony právní služby jako nepřiměřenou. Krajský soud v napadeném usnesení jasně a srozumitelně vyjádřil, jak k určení nákladů řízení dospěl, což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví ještě jako dostačující.
11. Pouze pro úplnost lze v této věci připomenout nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), podle kterého "jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne ‚mechanicky': naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. [...] V takovém řízení, jež je zahájeno ‚formulářovou' žalobou, [...] pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny." Pojem "formulářová žaloba" pak Ústavní soud v citovaném nálezu definuje tak, že "zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej ‚odhalí' i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby." Možnost snížení odměny advokáta i v řízení před správními soudy právě z uvedených důvodů připustil Ústavní soud např. již v usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 590/13. Ústavní soud shledává, že krajský soud v nyní přezkoumávané věci postupoval zcela v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry. Ústavní soud pak konstatuje, že ústavní stížnost se po skutkové i právní stránce v klíčových aspektech shoduje s obdobnou ústavní stížností, kde vystupuje totožný právní zástupce stěžovatelů, kterou se již Ústavní soud zabýval a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 1803/19. V nyní posuzovaném případě přitom nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v citovaném usnesení.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu, jak jsou uvedeny v napadaném usnesení, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu