ECLI:CZ:US:2020:4.US.1883.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1883/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Chalányho, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2020 č. j. 3 Ads 111/2020-23, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno usnesení Nejvyššího správního soudu označené v záhlaví s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovateli byl dne 13. 2. 2020 doručen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Dne 17. 2. 2020 stěžovatel zaslal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání kasační stížnosti proti tomuto rozsudku. Návrhu Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením ze dne 5. 3. 2020 č. j. Na 26/2020-18, které nabylo právní moci dne 10. 3. 2020. Dne 30. 3. 2020 ustanovený zástupce podal kasační stížnost. Po dobu od podání návrhu na ustanovení zástupce do právní moci rozhodnutí o něm neběžela lhůta k podání kasační stížnosti (§35 odst. 10 ve spojení s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "s. ř. s."). V posuzované věci se tak počátek lhůty k podání kasační stížnosti odvíjel od doručení rozsudku městského soudu, lhůta se stavila podáním návrhu na ustanovení zástupce a nabytím právní moci rozhodnutí o tomto návrhu její běh opět pokračoval. Lhůta k podání kasační stížnosti proto uplynula v pátek 20. 3. 2020. Kasační stížnost podaná dne 30. 3. 2020 tudíž byla podána opožděně a Nejvyšší správní soud ji z tohoto důvodu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud nezohlednil zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen "zákon č. 191/2020 Sb."). Nejvyšší správní soud dle jeho názoru rovněž nezohlednil vyhlášení nouzového stavu pro území celé České republiky a krizová opatření.
4. V době, kdy nabylo právní moci usnesení o ustanovení zástupce stěžovateli, již bylo v České republice vyhlášeno "mimořádné opatření". Nouzový stav začal platit dne 12. 3. 2020. Nejvyšší správní soud tedy měl dle §3 zákona č. 191/2020 Sb. posoudit schopnost stěžovatele a jeho zástupce dodržet lhůtu k podání kasační stížnosti. Již ze samotného předmětu věci (žaloba byla podána ve věci, v níž správní orgán zamítl stěžovatelovu žádost o přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku - motorové vozidlo) muselo být Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, že stěžovatel je omezen v pohybu, je imobilní a upoután na vozík. Nejvyšší správní soud rovněž věděl, že stěžovatel je nemajetný. Za dané situace bylo pro stěžovatele velmi komplikované předat ustanovenému advokátovi veškeré listiny nezbytné pro podání kasační stížnosti, a to nejen z důvodu zdravotních omezení, ale i z důvodu omezeného provozu advokátní kanceláře. Ustanovený advokát je otcem dvou malých dětí a v důsledku uzavření mateřských a základních škol se tak snížila jeho schopnost reagovat v krátkých lhůtách ve věcech svých klientů. Navíc i advokátova asistentka, jako matka sedmiletého chlapce, musela náhle zůstat doma se svým synem a nemohla vykonávat běžnou administrativní agendu advokátní kanceláře spojenou s převzetím dokumentů od stěžovatele.
5. Stěžovatel neměl jak požádat Nejvyšší správní soud o prominutí zmeškání lhůty při podání kasační stížnosti, neboť v tu dobu neplatil zákon č. 191/2020 Sb. a §106 odst. 2 s. ř. s. její prominutí výslovně zapovídá. Stěžovatel sám ani po účinnosti zákona č. 191/2020 Sb. neměl možnost využít jeho §3, neboť daný zákon nabyl platnosti a účinnosti v pátek 24. 4. 2020 a Nejvyšší správní soud již následující středu 29. 4. 2020 kasační stížnost odmítl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
8. Posloupnost jednotlivých událostí v posuzované věci je následující:
* dne 13. 2. 2020 byl stěžovateli doručen rozsudek městského soudu;
* dne 17. 2. 2020 stěžovatel zaslal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na ustanovení zástupce, jemuž bylo vyhověno usnesením, které nabylo právní moci dne 10. 3. 2020 (po dobu od podání návrhu na ustanovení zástupce do právní moci rozhodnutí o něm podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. neběžela dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti);
* usnesením č. 194 ze dne 12. 3. 2020 vláda vyhlásila pro území České republiky nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru; následně byla vydána celá řada krizových opatření včetně např. krizového opatření ze dne 12. 3. 2020 č. 201 o zákazu školní docházky na základních, středních i vysokých školách či krizové opatření č. 215 ze dne 15. 3. 2020 o zákazu volného pohybu osob;
* dne 30. 3. 2020 stěžovatel podal kasační stížnost;
* dne 24. 4. 2020 nabyl platnosti a účinnosti zákon č. 191/2020 Sb.;
* dne 29. 4. 2020 Nejvyšší správní soud odmítl podanou kasační stížnost pro opožděnost.
9. Podle §3 zákona č. 191/2020 Sb. platí:
(1) Zmeškala-li osoba v řízení před soudem jednajícím a rozhodujícím ve správním soudnictví lhůtu k provedení úkonu z vážného omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které této osobě znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle §40 odst. 5 soudního řádu správního i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje. O prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud, který je příslušný k projednání zmeškaného úkonu a rozhodnutí o něm.
(2) Žádost o prominutí zmeškání lhůty v řízení před soudem jednajícím a rozhodujícím ve správním soudnictví z důvodu podle odstavce 1 je třeba podat do dvou týdnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemii, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ní spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání žádosti podle věty první však neskončí dříve než dva týdny po ukončení nebo zrušení nouzového stavu.
10. Co se rozumí mimořádným opatřením při epidemii, zákon č. 191/2020 Sb. definuje ve svém §1 odst. 2 a je jím mimo jiné krizové opatření podle §2 písm. c) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), přijaté vládou České republiky v době nouzového stavu vyhlášeného v roce 2020 z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu nového koronaviru.
11. Ústavní soud konstatuje, že mimořádná opatření při epidemii, která mohla určité osobě znemožnit nebo podstatně ztížit učinění procesního úkonu (zda se tak v individuálních případech stalo a zda jde o vážný omluvitelný důvod spočívající v mimořádném opatření při epidemii, je třeba v každém individuálním případě zkoumat a prokázat), byla přijímána prakticky od vyhlášení nouzového stavu dne 12. 3. 2020. Zákon č. 191/2020 Sb. však nabyl účinnosti až dne 24. 4. 2020, tedy za více než měsíc po vyhlášení nouzového stavu.
12. Nelze tedy vyloučit, že některé z mimořádných opatření při epidemii určitým osobám znemožnilo nebo podstatně ztížilo učinění procesního úkonu již v období od vyhlášení nouzového stavu do účinnosti zákona č. 191/2020 Sb. Daný zákon umožňuje v §3 žádat o prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu z vážného omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, a to i úkonů zmeškaných od vyhlášení nouzového stavu (12. 3. 2020) do účinností zákona č. 191/2020 Sb. (24. 4. 2020). I u těchto úkonů totiž mohou být splněny všechny podmínky, které k vyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty zákon č. 191/2020 Sb. stanovuje. Zákon č. 191/2020 Sb. se dále vztahuje za podmínek v něm vymezených na procesní úkony zmeškané po jeho účinnosti.
13. Prominout zmeškání lhůty k provedení procesního úkonu podle §3 zákona č. 191/2020 Sb. lze jen na základě žádosti. Taková žádost je blíže upravena v §3 odst. 2 zmíněného zákona. Soud sám běžně nedisponuje informacemi o tom, z jakého důvodu účastník procesní úkon zmeškal. Proto je v zákoně č. 191/2020 Sb. obsažena úprava, která počítá s prominutím zmeškání lhůty na žádost, jejímž prostřednictvím žadatel objasňuje důvody, proč úkon zmeškal a zda se tak stalo v důsledku mimořádných opatření při epidemii. Zákon tak nepočítá s tím, že by o prominutí lhůty mohl soud rozhodnout bez žádosti. Žádné porušení základních práv stěžovatele tudíž nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že Nejvyšší správní soud nerozhodoval o prominutí lhůty či neposuzoval schopnost stěžovatele lhůtu dodržet, neobdržel-li před vydáním napadeného usnesení žádost o prominutí lhůty.
14. Navazující otázkou k posouzení pak je, zda stěžovatelovo právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nebylo porušeno tím, že Nejvyšší správní soud neposečkal s vydáním usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost tak, aby umožnil případné podání žádosti o prominutí lhůty. Stěžovatel v dané souvislosti namítl, že usnesení o odmítnutí kasační stížnosti bylo vydáno za účinnosti zákona č. 191/2020 Sb., nicméně pouhých 5 dní po jeho účinnosti, což mu dle jeho tvrzení neumožnilo podat žádost o prominutí zmeškání lhůty podle §3 daného zákona. Tvrdí současně, že před účinností zákona č. 191/2020 Sb. nemělo smysl o prominutí lhůty k podání kasační stížnosti žádat, neboť její prominutí §106 odst. 2 s. ř. s. výslovně znemožňoval.
15. Ústavní soud konstatuje, že problémy v daném ohledu nevyvolává situace, kdy účastník podá žalobu, kasační stížnost či jiný návrh, jímž se zahajuje řízení, až po lhůtě k tomu zákonem určené, ale zmíněné návrhy učiní až za účinnosti zákona č. 191/2020 Sb. V takovém případě je třeba se zmeškaným úkonem podat žádost o prominutí lhůty, jak předepisuje §3 odst. 2 zákona č. 191/2020 Sb. Správní soud pak posoudí nejprve žádost o prominutí lhůty a v návaznosti na výsledek rozhodnutí o této žádosti pak včasnost připojené žaloby, kasační stížnosti či jiného návrhu, jímž se zahajuje řízení. Je-li některý ze zmíněných návrhů, jimiž se zahajuje řízení, činěn za účinnosti zákona č. 191/2020 Sb., nemá smysl uvažovat o tom, aby musel soud jakkoli vyčkávat, zda účastník dodatečně nepodá případnou žádost o prominutí zmeškání lhůty určené pro tento procesní úkon. Zákon totiž účastníkovi ukládá se žádostí o prominutí zmeškání lhůty spojit zmeškaný úkon. Neučiní-li tak účastník, musí být připraven nést negativní procesní následky.
16. Stěžovatel podal kasační stížnost po lhůtě k tomu určené ještě před účinností zákona č. 191/2020 Sb., ale již po vyhlášení nouzového stavu. Ústavní soud souhlasí s tím, že stěžovateli nelze jakkoli klást k tíži, že v období před účinností zákona č. 191/2020 Sb. nepodal žádost o zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti, a to s ohledem na §106 odst. 2 s. ř. s. Měl-li však stěžovatel za to, že splnil podmínky v něm stanovené pro prominutí zmeškání lhůty, měl podat žádost o prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §3 zákona č. 191/2020 Sb. až po účinnosti tohoto zákona.
17. Z ústavních předpisů nevyplývá požadavek, aby Nejvyšší správní soud s rozhodnutím o podané kasační stížnosti vyčkával na případné dodatečné podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Ani odmítnutí podané kasační stížnosti pro opožděnost totiž stěžovateli neznemožnilo využít zákona č. 191/2020 Sb. Nic mu totiž nebránilo i po odmítnutí kasační stížnosti podat totožnou kasační stížnost znovu společně s žádostí o prominutí zmeškání lhůty k jejímu podání ve smyslu §3 zákona č. 191/2020 Sb.
18. Odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost nezakládá překážku rei iudicatae (věci rozhodnuté) podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť danou překážku zakládají v případě správního soudnictví především rozsudky a z usnesení pouze ta, kterými se rozhoduje ve věci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004 č. j. 3 Azs 324/2004-52; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Usnesením o odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost se o věci nerozhoduje (usnesení, jimiž se rozhoduje meritorně, se objevují např. ve volebním soudnictví).
19. Jak již bylo výše uvedeno (bod 13.), o prominutí zmeškání lhůty podle §3 zákona č. 191/2020 Sb. soud rozhoduje výhradně na žádost. Aby mohl stěžovatel dosáhnout prominutí lhůty k podání kasační stížnosti, musel by takovou žádost podat. Tím, že napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl podanou kasační stížnost pro opožděnost, stěžovateli nijak neznemožnil i následně ve lhůtě k tomu určené podle §3 odst. 2 zákona č. 191/2020 Sb. podat žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti. V důsledku napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu by byl stěžovatel jen nucen s žádostí o prominutí zmeškání lhůty spojit novou kasační stížnost, což nepředstavuje významnější obtíž, neboť kasační stížnost byla již sepsána. I na případnou novou kasační stížnost by se vztahovalo ustanovení zástupce podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. Na 26/2020-18, neboť by stále šlo o kasační stížnost proti rozsudku městského soudu ze dne 3. 2. 2020 č. j. 1 Ad 18/2019-23, pro níž byl stěžovateli zástupce daným usnesením ustanoven. Překážku nepředstavuje ani soudní poplatek, neboť řízení ve věci dávek podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, je řízení ve věci státních dávek, které je osvobozeno od soudního poplatku podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2015 č. j. 8 Ads 77/2015-55, bod 27).
20. Ústavní soud tak shrnuje, že prominout zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti může Nejvyšší správní soud podle §3 zákona č. 191/2020 Sb. jen na návrh. Takový návrh do doby vydání napadeného usnesení podán nebyl, proto bylo možno kasační stížnost odmítnout pro opožděnost. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatele nezbavilo možnosti následně žádat o prominutí lhůty k podání kasační stížnosti podle zákona č. 229/1991 Sb. S ohledem na to, že ústavní stížností napadené usnesení nepřinášelo při případné žádosti o prominutí zmeškání lhůty významnější procesní překážky (bod 19.), nevyplýval z čl. 36 odst. 1 Listiny požadavek, aby před vydáním napadeného usnesení musel Nejvyšší správní soud vyčkávat na případnou žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti.
21. Důvody, které dle tvrzení stěžovatele vedly k zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti, se Ústavní soud nezabýval (tj. neposuzoval ve smyslu §3 zákona č. 191/2020 Sb., zda stěžovatel tvrdil a doložil, že mu konkrétní opatření při epidemii znemožnilo nebo podstatně ztížilo podání kasační stížnosti, a zda jde o vážný omluvitelný důvod). Jak bylo výše uvedeno, ani napadené usnesení Nejvyššího správního soudu totiž stěžovatele nezbavilo možnosti podat žádost o prominutí lhůty společně s novou kasační stížnosti a nechat tak žádost o prominutí posoudit k tomu příslušným soudem, tj. Nejvyšším správním soudem. Zda stěžovatel této možnosti využil či nikoli, nic nemění na tom, že ji měl a že ani napadené usnesení jej této možnosti nezbavilo.
22. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu