ECLI:CZ:US:2020:4.US.1890.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1890/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Lucií Neumannovou, advokátkou, sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. dubna 2020 č. j. 4 To 160/2020-43, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 3. 2020 č. j. 24 PP 8/2020-35 byl stěžovatel podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 4 T 41/2017, dále v trvání jednoho roku pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 7 T 55/2017, v trvání šestnácti měsíců pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 10. 2017 sp. zn. 4 T 139/2017, a v trvání čtyř měsíců pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. 2 T 40/2018. Podle §89 odst. 1 trestního zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání tří let za současného stanovení dohledu. Podle §89 odst. 2 trestního zákoníku mu bylo uloženo, aby se zařadil do ambulantní adiktologické péče u obchodní společnosti Krajské zdravotní, a. s., Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatel vykonal víc jak polovinu uložených trestů odnětí svobody, ve výkonu trestu se chová řádně, nejsou k němu žádné připomínky, naopak je hodnocen kladně a má několik kázeňských odměn, jeho chování, zejména navázání spolupráce s psychiatrem a adiktoložkou, nasvědčuje tomu, že si uvědomuje následky svého chování, a je od něj možné očekávat, že do budoucna povede řádný život.
3. Na základě stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 4. 2020 č. j. 4 To 160/2020-43 podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení okresního soudu zrušil a podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku žádost stěžovatele o propuštění z výkonu shora specifikovaných trestů odnětí svobody zamítl. Ve svém rozhodnutí zdůraznil, že není pochyb o splnění podmínky podle §88 odst. 1 trestního zákoníku, tj. vykonání poloviny z příslušných trestů odnětí svobody, naproti tomu však neshledal za splněnou obecnou podmínku předpokládanou citovaným ustanovením, kterou by měla být skutečnost, že stěžovatel zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a bylo by tak možné přihlížet toliko k polehčujícím aspektům v jeho chování. K takovým závěrům u stěžovatele podle krajského soudu nejméně s ohledem na obsah hodnocení ředitele věznice ze dne 24. 2. 2020 nelze dospět. Z tohoto hodnocení mimo jiné vyplynulo, že chování stěžovatele poté, co musel být dodán do výkonu trestu dne 29. 9. 2017, kam ostatně ani sám řádně a včas nenastoupil, je sice na požadované úrovni, avšak je i nadále zařazen ve vysokém stupni zabezpečení ve věznici s ostrahou. Podotkl, že u stěžovatele jsou evidovány neuhrazené finanční závazky v nezanedbatelné výši, přestože deklaruje určité úspory je převyšující, v důsledku čehož vznikají pochybnosti o jeho sebereflexi a jeho pozitivním postoji dostát svým závazkům. Vedle toho podle krajského soudu není u stěžovatele splněna ani další z nezbytných podmínek pro podmíněné propuštění uvedená v §88 odst. 1 trestního zákoníku, kterou je důvodný předpoklad, že v budoucnu povede řádný život. V té souvislosti poukázal na potřebu klást důraz na to, aby u odsouzeného, který má být podmíněně propuštěn, byla vyloučena recidiva. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mohou vylučovat buď určité závažné okolnosti činu, za který byl pachatel odsouzen, nebo některé negativní povahové rysy jeho osobnosti, popřípadě obě zmíněná hlediska zároveň. Naopak závažnost a povaha trestného činu, pro který byl pachatel odsouzen, mají při rozhodování o podmíněném propuštění význam toliko pro posouzení otázky, zda lze mít skutečně za to, že odsouzený, který se vzorně choval, se tak převychoval a že je důvodná naděje, že povede řádný život. V žádném případě nelze přihlížet k trestnému činu odsouzeného izolovaně. Jak chování odsouzeného před spácháním trestného činu, tak jeho chování projevivší se spáchaným činem, stejně jako jeho chování ve výkonu trestu, jsou okolnosti, které ve vzájemné souvislosti jsou důležité pro posouzení otázky, zda povede řádný život. Podle krajského soudu se těmito okolnostmi, byť izolovaně, okresní soud zjevně zabýval, avšak navzdory konstatování, že největším rizikem u stěžovatele je možnost recidivy, neboť se opakovaně dopouštěl trestné činnost, neučinil patřičné závěry, s nimiž by bylo možno se ztotožnit. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel s pácháním trestné činnosti započal před 41 lety a až do 11. 9. 2017 soustavně páchal úmyslnou trestnou činnost zejména majetkového charakteru, o čemž svědčí 34 záznamů uvedených v rejstříku trestů (z nichž 31 záznamů se týká tuzemských odsouzení a 3 záznamy jsou za odsouzení v zahraničí). Stěžovatel je již po dvanácté ve výkonu trestu odnětí svobody a jednotlivé tresty odnětí svobody vykonává tak, jak mu byly postupně nařizovány v návaznosti na příslušná pravomocná rozhodnutí, jimiž byl uznán vinným za trestnou činnost spáchanou během svého předchozího pobytu na svobodě. Trestná činnost přitom u stěžovatele gradovala nejen z hlediska četnosti útoků proti cizímu majetku (krádežemi zboží v obchodech), ale zejména jeho speciální majetkovou recidivou. Dodal, že opomíjet nelze ani skutečnost, že stěžovateli navzdory jeho trestní minulosti a opakované recidivě bylo již poskytnuto dobrodiní v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přesto však páchal další úmyslnou trestnou činnost majetkového charakteru. Za tohoto stavu je podle mínění krajského soudu nutno chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody považovat spíše za projev vnější adaptace na podmínky ve výkonu trestu, jakož i během dosavadního výkonu získané znalosti formálních podmínek pro podmíněné propuštění, než za znamení změny jeho náhledu na řádný život a respektování platných právních norem. Závěrem krajský soud poznamenal, že ani ve čtyřech kázeňských odměnách ve formě pochval (za dlouhodobé práce nad rámec svých povinností a za práce pro věznici) získaných za dobu více než 29 měsíců nelze spatřovat výrazný posun v chování stěžovatele. Shledal proto, že není možné učinit závěr, že chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu svědčí o jeho skutečném polepšení, a proto není ani dán důvodný předpoklad, že v případě podmíněného propuštění povede řádný život a nebude se dopouštět další trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně shrnuje odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu. Dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (pozn. N 4/84 SbNU 69, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), ze kterého vyplývá, že Ústavní soud zasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech o podmíněném propuštění pouze ve výjimečných případech. Podle stěžovatele je rozhodnutí krajského soudu v mnoha ohledech neústavní. Jednak ho nemotivuje k jakékoliv nápravě, dále krajský soud podle něj nezohlednil žádné okolnosti svědčící v jeho prospěch (kázeňské pochvaly, spolupráci s ostatními osobami v týmu ve věznici, a to včetně adiktoložky), rovněž podotkl, že uhradil již větší část svých závazků. Mimo pozornost krajského soudu podle stěžovatele zůstal také podrobnější rozbor jeho osobnosti, jeho charitativní činnost, přednášení o negativním působení návykových látek apod. Stěžovatel zdůraznil, že pro posouzení dané věci považuje za důležité, že okresní soud mu stanovil zkušební dobu v trvání tří let za současného stanovení dohledu a současně mu bylo uloženo, aby se zařadil do ambulantní adiktologické péče. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí krajského soudu v jiné věci, kterým byl jiný odsouzený podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, byť nedisponoval tolika kázeňskými pochvalami jako stěžovatel a byl také recidivista. Krajský soud podle stěžovatele v jeho věci vůbec neuvážil četné aktuální zprávy a vyjádření k jeho osobnosti, nápravě i jeho dalším poměrům, včetně jeho přístupu k minulosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. V nyní posuzované věci směřují námitky stěžovatele výhradně proti zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého trestu musí být vykonána nejméně polovina. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je však i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 629/06).
8. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tedy plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně v kompetenci obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní nesprávnost zde může jít jen tehdy, nemohou-li jejich závěry obstát.
9. Není však samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro takové závěry soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Zjistí-li obecný soud okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo, a to i přesto, že okresní soud dospěl k závěru, že podmínky pro podmíněné propuštění jsou splněny.
10. Podle Ústavního soudu se krajský soud zabýval věcí velmi pečlivě a z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě dospěl k přesvědčení, že je třeba žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítnout. I když okresní soud po zhodnocení provedených důkazů shledal splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele v souladu s ustanovením §88 trestního zákoníku, krajský soud se k jeho názoru nepřiklonil. Jak již bylo shora uvedeno (viz bod 3. tohoto rozhodnutí), podle krajského soudu se okresní soud sice zabýval, byť izolovaně, okolnostmi důležitými pro posouzení otázky, zda stěžovatel po podmíněném propuštění povede řádný život, avšak navzdory zjištění, že největším rizikem u stěžovatele je možnost recidivy, neučinil patřičné závěry, s nimiž by bylo možno se ztotožnit. K tomu krajský soud zejména zdůraznil, že stěžovatel dlouhodobě páchal úmyslnou trestnou činnost zejména majetkového charakteru a že trestná činnost u něj gradovala nejen z hlediska četnosti útoků proti cizímu majetku, ale zejména jeho speciální majetkovou recidivou. Poukázal také na to, že u stěžovatele jsou evidovány neuhrazené finanční závazky v nezanedbatelné výši, a dále na skutečnost, že i když byl stěžovatel v nedávně době v jiné trestní věci podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, neodradilo ho to od páchání další úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru. Krajský soud uzavřel, že není možné učinit závěr, že chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu svědčí o jeho skutečném polepšení, a proto není ani dán důvodný předpoklad, že v případě podmíněného propuštění povede řádný život a nebude se dopouštět další trestné činnosti.
11. Ze zmíněných skutečností je zřejmé, že stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud při posuzování jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyšel jen z jeho trestní minulosti, aniž by vzal v úvahu okolnosti svědčící v jeho prospěch a aniž by zohlednil pro věc relevantní judikaturu Ústavního soudu, se nezakládá na pravdě. Nutno dodat, že ne každé plnění či neplnění povinností ve výkonu trestu odnětí svobody značí polepšení nebo nepolepšení odsouzeného. Vždy je nutno pozitivní (event. negativní) aktivitu odsouzeného ve výkonu trestu poměřovat hlediskem jím páchané trestné činnosti (srov. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18).
12. Konečně námitka stěžovatele, že jiný odsouzený byl v jiné trestní věci podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, byť nedostal tolika kázeňských pochval a byl také recidivista, je z hlediska nyní posuzované věci námitkou irelevantní, neboť jak ve své stížnosti i sám uvádí, každý případ je třeba posuzovat individuálně, jak se rovněž v jeho věci stalo.
13. Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní důvod pro překonání závěrů krajského soudu. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
14. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu