ECLI:CZ:US:2020:4.US.1898.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1898/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti PD clean s. r. o., sídlem Stříbrná 65/1, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. Janem Skotnicou, advokátem, sídlem Hlavní třída 15, Frýdek-Místek, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019 č. j. 51 Co 82/2019-83, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení 18 337 Kč s příslušenstvím.
2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 30 C 55/20017, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti České pojišťovně a. s. (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení žalované částky, která představovala 10% zkrácení pojistného plnění nárokovaného stěžovatelkou. Obvodní soud po provedeném dokazování vzal za prokázané, že zaměstnanec stěžovatelky způsobil v ul. Štramberská v Příboře, dne 6. 1. 2016 v 5 hod. ráno, dopravní nehodu, při které poškodil služební vozidlo, které řídil. Přestože bylo vozidlo nepojízdné a na více místech poškozené, zaměstnanec stěžovatelky přivolal policii až po 8 a půl hodinách, čímž policii i žalované podstatně ztížil šetření škodné události. Žalovaná vyplatila stěžovatelce na pojistném plnění 165 034 Kč (po odečtení spoluúčasti a zkrácení o 10 %); se zkrácením pojistného plnění stěžovatelka nesouhlasila a žádala doplacení žalované částky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2018 č. j. 30 C 55/20174-51 žalobu zamítl (výrok I.) s odůvodněním, že žalovaná byla oprávněna zkrátit pojistné plnění podle §2800 odst. 2 občanského zákoníku, neboť zaměstnanec stěžovatelky porušil svoji zákonnou povinnost podle §47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, když k dopravní nehodě neprodleně nepřivolal Policii České republiky a neohlásil jí dopravní nehodu, přestože na vozidle byl zjevný rozsah značné škody. Obvodní soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II.) a zavázal jí povinností nahradit České republice na svědečném částku 1 739 Kč. (výrok III.) K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybnila závěr civilních soudů, že by pozdním nahlášením nehody znemožnila věrohodné prokázání skutečností, které mohly mít vliv na určení výše pojistného. Uvedla, že jí jen těžko může být přikládáno k tíži, že řidič vozidla neodhadl výši škody, když se s ohledem na stav vozidla, špatné osvětlení místa a rozsah a průběh nehody domníval, že škoda nepřesáhne 100 000 Kč; rozsah poškození vozidla bylo možné odhadnout až po příjezdu odtahové služby. Opožděné přivolání Policie ČR k vozidlu, se kterým do té doby nebylo manipulováno, je podle stěžovatelky banálním porušením povinnosti, které nemělo podstatný dopad. Úvahu civilních soudů, že pozdním nahlášením nehody mohl řidič krýt své ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou, označila za teoretickou a ničím nepodloženou. Postup obvodního soudu, který sám uváděl argumenty na obranu žalované, na jejichž základě žalobu zamítl, stěžovatelka vnímala jako porušení práva na rovnost účastníků řízení.
4. Městskému soudu stěžovatelka vytkla porušení vlastnického práva, neboť městský soud řádně nepřezkoumal výrok III. rozsudku obvodního soudu, ukládající stěžovatelce povinnost zaplatit na svědečném částku 1 739 Kč, přestože jediný svědek, který byl ve věci vyslýchán, se svědečného vzdal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud však dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém civilní soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatelka argumentovala v podstatě jen pouhým opakováním námitek uplatněných před civilními soudy. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však zcela zřejmé, jaké důkazy obvodní soud provedl, k jakým skutkovým závěrům dospěl a jak je právně hodnotil. Městský soud v odvolacím řízení jeho postup a rozhodnutí přezkoumal a potvrdil jako správný. Na námitku stěžovatelky, že vzhledem k okolnostem případu nemusí mít porušení povinnosti ohlásit nehodu policii vždy za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodnutí pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši, reagoval shodně jako obvodní soud s tím, že vysvětlením řidiče vozidla neuvěřil. I podle jeho závěru rozsah poškození vozidla po nehodě nasvědčoval, že škoda převýší zákonem stanovenou částku, a proto přivolání Policie ČR s velkým časovým odstupem znemožňujícím zjistit, zda řidič nebyl v době nehody pod vlivem návykových látek, byly okolnostmi, které znemožnily zjistit vše rozhodné pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a jeho výši. Ústavní soud připomíná, že pokud civilní soud respektuje zásady, které pro hodnocení důkazů stanoví občanský soudní řád (a Ústavní soud nehledal, že tomu tak v posuzované věci nebylo), nemůže prostý nesouhlas stěžovatelky s hodnocením svědecké výpovědi řidiče vozidla založit důvodnost její ústavně právní argumentace a přivodit zásah Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)]. V tomto kontextu je zjevně neopodstatněná i námitka stěžovatelky o porušení rovnosti účastníků řízení, neboť obvodní soud jasně a zřetelně uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, což platí i o důkazu svědeckou výpovědí řidiče vozidla. Takový postup nelze označit za nepřípustné rozšiřování obrany žalované.
9. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť námitka stěžovatelky, že se svědek svědečného vzdal, je v rozporu s listinami založenými ve spisu obvodního soudu. Z nich je zřejmé, že v souvislosti s podáním svědecké výpovědi dne 17. 10. 2017 svědek (zaměstnanec stěžovatelky a řidič havarovaného vozidla) požádal o náhradu ušlého výdělku a cestovné (č. l. 26-30), které mu obvodní soud usnesením ze dne 13. 3. 2018 č. j. 30 C 55/2017-57 přiznal v celkové výši 1 739 Kč. Zavázal-li obvodní soud stěžovatelku povinností zaplatit České republice na svědečném částku, kterou svědek včas a řádně uplatnil, učinil tak zcela v souladu s příslušnými ustanovení občanského soudního řádu (§139, §148 odst. 1).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu