ECLI:CZ:US:2020:4.US.1898.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1898/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. V., zastoupené Mgr. Petrem Karhanem, advokátem, sídlem Anny Rybníčkové 2613/5, Praha 5 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 30 Cdo 1446/2018-113, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017 č. j. 12 Co 163/2017-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. ledna 2017 č. j. 29 C 6/2015-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle její tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 10, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem o stěžovatelčině žalobě proti vedlejší účastnici na náhradu škody a nemajetkové újmy, která měla stěžovatelce vzniknout v důsledku rozhodování v řízení o povolení pobytu. V tomto řízení se podle stěžovatelky vyskytovala vážná pochybení spojená s průtahy, které oddálily možnost života stěžovatelky v České republice a soužití s její rodinou. Výrokem I napadeného rozsudku obvodní soud zastavil řízení v části, jímž se stěžovatelka domáhala konstatování, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, dále vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 14 250 Kč s příslušenstvím (za průtahy v řízení), v části 38 250 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), konstatoval, že ve správním řízení došlo k porušení stěžovatelčina práva na ochranu soukromého a rodinného života (výrok III), zamítl žalobu v části na zaplacení částek 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok V) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Z provedených důkazů obvodní soud dovodil, že správní orgán rozhodující o povolení k trvalému pobytu stěžovatelky postupoval nesprávně, resp. v jím vedeném řízení došlo k průtahům v celkové době devět a půl měsíce. Vzhledem k zásahu do stěžovatelčina života (nemožnost žít s matkou a integrovat se do společnosti v České republice) by dle obvodního soudu nebyla dostatečným odškodněním pouhá omluva. S ohledem na tyto okolnosti soud stanovil jako zadostiučinění částku 1 500 Kč za každý měsíc průtahů. Zamítnutí žaloby v částce 300 000 Kč s příslušenstvím, představující odškodnění za zásah do stěžovatelčina práva na soukromý a rodinný život, odůvodnil soud tím, že k rozdělení rodiny nedošlo primárně v důsledku postupu orgánů České republiky, nýbrž rozhodnutím matky stěžovatelky, která do České republiky odešla osm let před stěžovatelčinou žádostí o trvalý pobyt, přičemž návratu matky do Ukrajiny nic nebránilo. Podobně soud zamítl i nárok na přiznání částky ve výši 400 000 Kč jako náhrady za nemožnost studovat a pracovat v České republice. Tyto své potřeby mohla stěžovatelka uspokojovat rovněž na Ukrajině.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry jeho rozsudku. Doplnil je v tom směru, že řízení o povolení trvalého pobytu není řízením podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na odškodnění průtahů v něm se tedy nevztahuje stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že přiznané zadostiučinění je nepřiměřeně nízké. Soudy měly podle stěžovatelky analogicky postupovat v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Dle stěžovatelky nemá dvojí režim odškodňování (na jedné straně řízení podle čl. 6 Úmluvy a na straně druhé ostatních řízení) oporu v zákoně. V každém případě je třeba toto oddělování aplikovat restriktivně. Uvedené správní řízení mělo pro stěžovatelku vysoký osobní význam, zvláště s přihlédnutím k politické situaci v Ukrajině v roce 2014. V řízení docházelo k celé řadě pochybení a nerespektování názoru nadřízeného orgánu. Za nedostatečné pak považuje stěžovatelka odškodnění (verbální) za zásah do jejího práva na soukromý a rodinný život. V důsledku průtahů bylo stěžovatelce znemožněno žít se svou matkou po dobu 18 měsíců, navíc v době mimořádné politické situace v Ukrajině. Dále jí bylo v důsledku pochybení znemožněno studovat a pracovat v České republice. Stěžovatelka je toho názoru, že jí měly být přiznány tzv. punitive damages v souladu s §2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Stěžovatelce lze přisvědčit, že různé odškodňování nároků (podle vztahu k řízení podle čl. 6 Úmluvy) nemá oporu v zákoně, neboť příznivější metoda odškodnění vyplývá přímo z Úmluvy, resp. z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Odškodnění nedůvodných průtahů (těch, která jsou způsobená orgány veřejné moci), a nikoliv celkové délky řízení, představuje ústavně konformní postup při výkladu čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy zohlednily osobní význam věci pro stěžovatelku, jakož i příčiny jednotlivých zásahů do jejích práv (nemožnost studovat, nemožnost být v osobním styku s matkou). Jejich konkrétním závěrům nelze nic vytknout a ostatně to nečiní ani stěžovatelka, která namítá nepřiměřenost odškodnění, a dále uvádí v ústavní stížnosti námitky, se kterými se již obecné soudy vypořádaly.
10. S námitkou nepřiměřenosti odškodnění se Ústavní soud neztotožňuje. Fakticky jeho výše odškodnění odpovídá závěrům stanoviska Nejvyššího soudu, kterého se stěžovatelka dovolává (viz sub 3 a 5) a podle kterého se odškodnění za měsíc průtahů pohybuje v rozmezí 1 250 Kč až 1 667 Kč. Jde-li o zásahy do soukromého a rodinného života, lze závěry soudů, uvedené výše, rovněž považovat za ústavně konformní. Nejtěžší následky ve stěžovatelčině životě (odloučení od matky a nemožnost se studijně a pracovně uplatnit) nebyly v podstatné míře způsobeny činností rozhodujících orgánů veřejné moci České republiky. Jako nápravu "marginální" účasti České republiky na těchto následcích lze považovat přiznané zadostiučinění. Klíčovou skutečností pak podle Ústavního soudu je, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu [opakovaně označenou za ústavně konformní v judikatuře Ústavního soudu - srov. za mnohé např. publikované usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 3863/13 (U 6/72 SbNU 593); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, část námitek stěžovatelka v dovolání navíc řádně neuplatnila (k opěrným důvodům rozhodnutí odvolacího soudu) a v jejich nevypořádání proto nelze spatřovat porušení stěžovatelčiných ústavních práv.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu