ECLI:CZ:US:2020:4.US.1978.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1978/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve Věznici Plzeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2020 č. j. 5 As 282/2019-15 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2019 č. j. 3 A 61/2019-11, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2020 stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, neboť jimi podle jeho tvrzení mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelův návrh je nesplňuje, neboť nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a §31 zákona o Ústavním soudu).
3. Přestože byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, ani nyní je podaný návrh nesplňuje. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, jelikož smyslem výzvy a určení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení před Ústavním soudem. Teprve nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. Jde-li o nyní posuzovanou věc, stěžovatel se na Ústavní soud obrací opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad ústavní stížnosti. Stěžovatel byl výslovně upozorněn na to, že Ústavní soud zástupce pro řízení neustanovuje, současně byl upozorněn na následky spojené s neodstraněním nedostatku právního zastoupení. Na tyto výzvy však stěžovatel v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3799/18, III. ÚS 3804/18, IV. ÚS 3806/18 a I. ÚS 3807/18 zareagoval pouze tím způsobem, že Ústavní soud může podpůrně použít ustanovení §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a ustanovit mu zástupce. Je proto zřejmé, že stěžovatel nehodlal uvedeným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti ustanovení §30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení sp. zn. II. ÚS 1384/07 ze dne 14. 8. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve všech citovaných věcech poté, co byl stěžovatel řádně poučen o vadách ústavních stížností, a tyto vady neodstranil, byly ústavní stížnosti z uvedeného důvodu odmítnuty. Stěžovatel si proto musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom.
5. V řízení o ústavní stížnosti přitom není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli opakovaně, stalo-li se tak v mnoha předchozích věcech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, je setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Proto soudce zpravodaj za přiměřeného použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj