ECLI:CZ:US:2020:4.US.2015.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2015/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Pletichy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Mimrou, advokátem, sídlem Veselá 169/24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2020 č. j. 22 Cdo 895/2020-401, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2019 č. j. 37 Co 292/2018-374, rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. června 2018 č. j. 5 C 260/2016-320, ve znění usnesení ze dne 17. července 2018 č. j. 5 C 260/2016-325, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Hany Pletichové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. 5 C 260/2016-320 vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále jen "SJM") tak, že do výlučného jmění vedlejší účastnice jako žalobkyně přikázal v rozsudku označené nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 5626 v katastrálním území Třebíč (výrok I.) a osobní automobil Fiat Stilo Kombi (výrok III.), do výlučného vlastnictví stěžovatele jako žalovaného obchodní podíl v obchodní společnosti Alfin Trading s. r. o. (výrok II.), vyslovil, že movité věci náležející do společného jmění manželů nabývá do vlastnictví ten z nich, kdo je má v držení (výrok IV.), a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na vypořádání společného jmění manželů částku 148 536 Kč (výrok V.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a každému z účastníků uložil povinnost zaplatit České republice na účet okresního soudu náhradu nákladů řízení 8 860 Kč (výroky VII. a VIII.). Usnesením ze dne 17. 7. 2018 č. j. 5 C 260/2016-325 okresní soud opravil výrok V. rozsudku tak, že uvedl správnou částku 189 902 Kč. Při úvaze o výši vypořádacího podílu vyšel okresní soud ze zjištění, že vedlejší účastnice v důsledku vypořádání SJM způsobem uvedeným ve výrocích rozsudku nabývá do svého majetku nemovitosti v hodnotě 4 200 000 Kč, osobní automobil v hodnotě 40 000 Kč, peněžní hotovost na účtech ve výši 163 851 Kč (po zaokrouhlení) a polovinu hodnoty daru synovi účastníků ve výši 144 255 Kč (po zaokrouhlení), tedy celkem 4 548 106 Kč. Od této částky je třeba odečíst částku 305 777 Kč představující vnos z jejího výhradního majetku a vedlejší účastnice tak nabyla majetek v hodnotě 4 242 329 Kč. Stěžovatel nabyl do svého majetku obchodní podíl v hodnotě 3 499 916 Kč, peněžní hotovost na účtu ve výši 318 354 Kč (po zaokrouhlení) a polovinu hodnoty daru synovi účastníků ve výši 144 255 Kč, tedy celkem 3 962 525 Kč. Po odečtení částky 100 000 Kč představující vnos z jeho výhradního majetku pocházejícího z daru od jeho otce tak nabývá majetek v hodnotě 3 862 525 Kč. Celkem tak činí hodnota SJM účastníků ve finančním vyjádření 8 104 854 Kč, polovina z této částky činí 4 052 427 Kč. Při rozhodování o konkrétní výši vypořádacího podílu vyšel okresní soud z obecného pravidla pro vypořádání SJM uvedeného v §742 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého jsou podíly obou manželů na vypořádávaném jmění stejné. Důvody pro aplikaci případných odchylek od tohoto obecného pravidla specifikovaných pod písmeny d), e) a f) stejného ustanovení nebyly účastníky tvrzeny a ani soud žádné neshledal. Nabyla-li vedlejší účastnice při vypořádání SJM hodnotu o 189 902 Kč vyšší (4 242 329 Kč - 4 052 427 Kč), je povinna tuto částku stěžovateli zaplatit jako vypořádací podíl.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci řízení odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2019 č. j. 37 Co 292/2018-374 rozsudek okresního soudu ve výroku IV. pro nadbytečnost zrušil (výrok I.) a v ostatních výrocích potvrdil (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Odvolání vedlejší účastnice, která namítala nesprávné ocenění obchodního podílu stěžovatele v uvedené obchodní společnosti znaleckým posudkem a nesprávné hodnocení daru synovi, jakož i odvolání stěžovatele, který namítal nesprávné hodnocení okolností navýšení kapitálu obchodní společnosti, nesprávné započtení jeho vnosu pouze polovinou a nepřikázání mu nemovitých věcí, které mu měly být přikázány, vycházelo-li by se z jeho ocenění podílu na obchodní společnosti, neshledal důvodnými.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, kterým napadl výslovně II. výrok rozsudku a navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, přičemž navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu. Stěžovatel namítal, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, a to: 1) zda lze při vypořádání obchodního podílu nabytého jedním z manželů za trvání manželství vycházet z výše obchodního podílu k jinému datu, než k datu zániku SJM, a 2) zda je nutno dovolat se neplatnosti právního jednání převodu obchodního podílu u všech účastníků právního vztahu převodu, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2020 č. j. 22 Cdo 895/2020-401 dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.). Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť první právní otázku nevyřešil krajský soud v rozporu se stěžovatelem označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu (ani jeho ostatní standardní judikaturou), a na vyřešení druhé právní otázky není napadené rozhodnutí založeno.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na soudní ochranu a na rovnost účastníků, když nezohlednily všechny konkrétní okolnosti věci a nevypořádaly se s jeho námitkami. Soudy podle stěžovatele bez náležitého odůvodnění neprovedly všechny navržené důkazy a vyšly tak z neúplně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel namítá, že okresní soud bez náležitého odůvodnění připustil užití korektivů zjevného zneužití práva, krajský soud se s námitkami stěžovatele obsaženými v odvolání nevypořádal, a proto jsou rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu zatížena extrémním rozporem s požadavkem ústavnosti, spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci, když korektiv zjevného zneužití práva byl užit v naprostém protikladu k dalším ve věci provedeným důkazům a okolnostem věci a tedy v extrémním rozporu s racionálně předjímatelným výkladem ustálené soudní judikatury. Vzhledem k odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšší soud tuto otázku nepřezkoumal.
6. Stěžovatel uvádí, že nepředjímá, zda by hodnocení všech důkazů ve vzájemné souvislosti ovlivnilo výsledek řízení. Nicméně namítá, že okresní soud náležitě neodůvodnil užití korektivů, a to bez naplnění podmínky předpokládané v §132 o. s. ř. Nedostatečné odůvodnění postupu při aplikaci hmotného práva je zásadním nedostatkem v přezkoumatelnosti rozhodnutí okresního soudu zakládajícím porušení základního práva na soudní ochranu. Stěžovatel dále namítá, že soudy nezohlednily "rozdíl v hodnotě podílu stěžovatele ve výši 623 818 Kč, vzniklý z užití vyjádření velikosti jeho podílu před navýšením základního kapitálu za užití hodnoty společnosti po navýšení bez náležitého odůvodnění", přičemž tento nedostatek rozhodnutí soudů zakládá porušení základního práva na soudní ochranu, rovnost účastníků a práva vlastnit majetek. Stěžovatel dále soudům vytýká, že řádně neodůvodnily v souladu s použitelnou judikaturou "označení postupu společníků, konkrétně navýšení základního kapitálu - za zjevné zneužití práva", což je nedostatkem rozhodnutí soudů zakládajícího porušení základního práva na soudní ochranu a rovněž základního práva podnikat, když navýšení základního kapitálu je v podstatě bez dalšího označeno za nepoctivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
11. K námitce stěžovatele ohledně skutkových zjištění, Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, které mají právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
12. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
13. V posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy, avšak neuvádí, konkrétně, které důkazy nebyly v řízení provedeny. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že v řízení zůstala mezi účastníky spornou výše obchodního podílu stěžovatele v obchodní společnosti Alfin Trading s. r. o., a pro účely vypořádání SJM i obvyklá cena tohoto obchodního podílu. Při jejím stanovení vyšel okresní soud ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem TOP AUDITING, s. r. o. Námitky obou stran v odvolacím řízení v podstatné míře směřovaly do správnosti tohoto posudku znaleckého ústavu, který ohodnotil podíl. Krajský soud se uvedenými námitkami řádně zabýval a dospěl k závěru, že okresní soud tento znalecký posudek hodnotil adekvátně, řádně vysvětlil, co z něj má za prokázané a k jakým závěrům na jeho základě dospěl. Krajský soud konstatoval, že posudek má všechny náležitosti a v žádném případě jej nelze označit za nesrozumitelný či neodpovídající na zadání soudu. Námitky účastníků pak samy o sobě nemohou posudek zpochybnit, posudek není a ani nebyl zpochybněn jinými důkazy, a to tím spíše, že šlo o posudek znaleckého ústavu, tedy kvalifikovaného znaleckého subjektu Krajský soud tak neshledal žádné důvody pro jeho případnou revizi či jiné hodnocení. Okresní soud tak hodnotu obchodního podílu podle krajského soudu stanovil správně. Rovněž správné bylo podle krajského soudu i zohlednění či naopak nezohlednění dalších aktiv či pasiv SJM, a to včetně neuznání daru vedlejší účastnice synovi jako platného právního úkonu i vyhodnocení daru otce stěžovatele a též to, jak vnos stěžovatele byl započítán do celkového vypořádání SJM. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti se pohybuje výhradně na úrovni podústavního práva. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při vypořádání SJM. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval, posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. První právní otázku o vypořádání obchodního podílu nabytého jedním z manželů za trvání manželství nevyřešil krajský soud v rozporu se stěžovatelem ani s označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, ani s jeho ostatní standardní judikaturou, a na vyřešení druhé právní otázky k nutnosti dovolat se neplatnosti právního jednání převodu obchodního podílu u všech účastníků právního vztahu převodu není napadené rozhodnutí založeno. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu