ECLI:CZ:US:2020:4.US.2034.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2034/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Böhma, zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem, sídlem Hemy 855, Valašské Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020 č. j. 30 Cdo 446/2018-143, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2017 č. j. 21 Co 205/2017-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. února 2017 č. j. 31 C 223/2015-100, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho základních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 671 750 Kč. Tato částka měla představovat náhradu škody (300 000 Kč) a nemajetkové újmy (371 750 Kč), která měla být stěžovateli způsobena pochybeními v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 56/2000. Toto řízení trvalo 15 let a 5 měsíců. Podle obvodního soudu šlo o řízení obtížné po skutkové stránce. Řízení komplikovalo to, že stěžovatel žalobu neustále rozšiřoval a musel opakovaně odstraňovat její nedostatky. Řízení bylo navíc od června 2007 do ledna 2010 přerušeno. Stěžovatel svojí procesní aktivitou výrazně přispěl k délce řízení. Řízení typově nemělo větší význam pro účastníky. Délkou řízení však došlo k porušení stěžovatelových práv. Základní výši vypočítaného zadostiučinění (216 250 Kč) soud ponížil s ohledem na uvedené okolnosti a dospěl k přiměřené částce 118 937,50 Kč. Vedlejší účastník zaplatil v předsoudní fázi řízení stěžovateli částku 128 250 Kč, což je částka zároveň odpovídající výši předmětu původního sporného řízení. Nárok na náhradu škody, která měla být způsobena vynaloženými náklady, nemožností užívat sporný pozemek a účtovat za něj nájemné, obvodní soud zamítl. Část těchto nároků již byla vypořádána v původním řízení (na základě pravomocných rozsudků) a další část měl stěžovatel požadovat v jiném řízení (především na žalovaném).
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se přitom se všemi jeho skutkovými i právními závěry.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením zčásti jako nepřípustné, neboť stěžovatel v něm předestřel otázky, na jejichž zodpovězení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, zčásti jako vadné, neboť jsou v něm napadeny i nákladové výroky, aniž je zde uveden nějaký dovolací důvod. V takovém případě nelze dovolání projednat, neboť v žádné své části nedostálo požadavkům na vymezení právní otázky (otázek) buď proto, že žádné dovolací důvody neobsahuje nebo jde o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Soudy podle stěžovatele nevzaly v potaz, že v řízení, v němž došlo k průtahům, nebylo vůbec třeba provádět znalecké posudky z oboru ekonomika. Z těchto posudků nicméně vyplynulo nepřípustně nerovné postavení mezi stěžovatelem a tehdy žalovanou obcí v jejich majetkových právech. Dále soudy nepřípustně limitovaly stěžovatelovo právo na odškodnění v zákoně nezakotvenou zásadou o limitu odškodnění peněžní výší předmětu původního řízení. K argumentu soudů neexistencí příčinné souvislosti stěžovatel namítá, že svůj původní nárok již dále neuplatňoval z obavy nekonečnosti předmětného soudního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný tam, kde směřuje proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti, popř. vadnosti dovolání a proti rozsudkům soudů nižších instancí v části o vzniku nemajetkové újmy, popř. škody na straně stěžovatele, zčásti nepřípustný v části, ve které směřuje proti nákladovým výrokům rozsudků soudů nižších stupňů.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro nedostatečné vymezení dovolacích důvodů (resp. předestřené otázky se míjely s důvody rozhodnutí odvolacího soudu) jednak jako vadné, jednak jako nepřípustné, zaměřil se Ústavní soud na ústavní konformitu tohoto postupu. Postupoval-li by Nejvyšší soud v souladu s ústavními principy, nemohl by již Ústavní soud přistoupit k přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů tam, kdy k vymezení dovolacích důvodů vůbec nedošlo [srov. výrok II stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Při tomto přezkumu Ústavní soud nezjistil, že by Nejvyšší soud pochybil. Jeho postup je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Tento klíčový závěr přitom sám stěžovatel nikterak nezpochybňuje. To se týká především povahy samotným stěžovatelem v dovolání předložené otázky, zda lze považovat "za nadbytečné důkazy, které zatěžují délku soudního řízení, znalecké posudky z oboru ekonomika ke stanovení obvyklého nájemného za užívání části parcely žalobce tehdy žalovanou obcí jako veřejné plochy, a to za situace, kdy existuje v takové obci vyhláška o místních poplatcích za užívání veřejného prostranství", a zda lze považovat "za veřejné prostranství pozemek s vybudovanou pozemní komunikací, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím, na němž absentují základní náležitosti úředního rozhodnutí, zejména podpis a razítko osoby vydávající takové kolaudační rozhodnutí". Tuto část dovolání shledal Nejvyšší soud jako nepřípustnou proto, že v ní položené otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle předpokladů vymezených v §237 o. s. ř. Na závěru Nejvyššího soudu, že na takto formulovaných právních otázkách a jejich řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil a že tudíž stěžovatel jako dovolací důvod předestřel právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, což činí jeho dovolání nepřípustným, neshledal Ústavní soud žádné pochybení s ústavní relevancí. Odmítnutí dovolání stěžovatele pro jeho nepřípustnost je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu a v této části je proto ústavní stížnost nepřípustná, neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu žádnou kvalifikovanou vadu (sub 8) nevykazuje.
11. Totéž platí i pro jeho hodnocení rozsudků obvodního soudu a městského soudu o zamítnutí žalobního návrhu stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou soudního řízení a na náhradu škody, která mu v souvislosti s tím vznikla (viz blíže sub 2). Ústavní soud v rozsudcích obvodního soudu a městského soudu neshledal porušení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení a ani v jejich závěrech neshledal žádné extrémní vybočení v podobě tzv. kvalifikovaných vad. V této části proto je ústavní stížnost rovněž návrhem zjevně neopodstatněným.
12. Částečné odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro jeho vady má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí soudů nižších instancí, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že v této části postrádá jakékoli vymezení dovolacích důvodů, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti nákladovým výrokům rozsudků obvodního soudu a městského soudu považovat za přípustnou.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu