ECLI:CZ:US:2020:4.US.2103.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2103/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 59, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2020 č. j. 26 Cdo 1409/2020-250, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 26 Co 197/2019-175 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. srpna 2019 č. j. 6 C 51/2018-128, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Mgr. Tomáše Engelthalera, jako vedlejšího účastníka řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2020 č. j. 26 Cdo 1409/2020-250, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 č. j. 26 Co 197/2019-175 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. srpna 2019 č. j. 6 C 51/2018-128 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel jako žalovaný je povinen vyklidit byt č. 3 o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím ve II. podlaží domu č. p. X1, na st. par. č. X2 v ulici N. S., v Rakovníku, zapsaného na LV č. X3 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník (dále jen "byt", "předmětný byt"), spolu se členy nájemcovy domácnosti, do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 800 Kč.
2. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že lhůta k vyklizení se stanovuje v délce šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku; jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I.) a ve II. výroku rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Krajský soud shodně s okresním soudem uzavřel, že stěžovatel užívá byt ve vlastnictví vedlejšího účastníka bez právního důvodu, neboť jeho nájemní poměr skončil 31. 3. 2018. Nájemní smlouva ze dne 1. 4. 2014 o nájmu na dobu určitou (dále jen "předmětná smlouva") byla uzavřena platně a nabyla účinnosti podpisem obou smluvních stran (vedlejším účastníkem byla podepsána v červenci 2015). Případnou vnitřní výhradu stěžovatele ke svému projevu vůle uzavřít předmětnou nájemní smlouvu shledal krajský soud z hlediska posuzování platnosti této smlouvy bez právního významu. Podle soudů nebylo prokázáno ani stěžovatelem tvrzené namítané zneužití a nátlak ze strany vedlejšího účastníka. Skutečnosti týkající se věku a zdravotního stavu stěžovatele a jeho manželky a poukaz na to, že v předmětném bytě prožil s rodinou větší část života, neodůvodňují, aby vedlejšímu účastníkovi byla za použití §8 odst. 2 a §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), odepřena ochrana jeho vlastnického práva a zároveň práva pronajímatele v podobě jeho nároku na vyklizení stěžovatele z předmětného bytu, ale odůvodňují delší lhůtu k vyklizení, než jakou určil okresní soud, a to v délce šesti měsíců od právní moci rozsudku.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odmítl (výrok I.), protože není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
II.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud i krajský soud porušily jeho právo na soudní ochranu, když v rozporu s provedeným dokazováním nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav a odmítly aplikovat §8 občanského zákoníku, resp. §2 odst. 3 občanského zákoníku. Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na přístup k soudu, když úvahu krajského soudu, že uplatněný nárok na vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva, nepovažoval za nepřiměřenou.
5. Podle stěžovatele v posuzované věci došlo k porušení jeho práv, které dosahuje ústavněprávní roviny. Soudy při rozhodování o možném použití §8 občanského zákoníku, resp. §2 odst. 3 občanského zákoníku nevzaly v úvahu všechny rozhodné skutečnosti.
6. Stěžovatel má za to, že krajský soud porušil také jeho právo na soudní ochranu tím, že neprovedl stěžovatelem v odvolání navrhované důkazy ke zpochybnění věrohodnosti účastnické výpovědi vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud rovněž zasáhl do práva stěžovatele na přístup k soudu tím, že se těmito námitkami stěžovatele obsaženými v dovolání nezabýval.
7. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud této stížnosti vyhověl a zrušil všechny napadené rozsudky ve výrocích pod bodem I., a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby v souladu s §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost výroků I. ve všech napadených rozsudcích.
III.
8. Podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by pro stěžovatele výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
9. Ústavní soud po posouzení obsahu návrhu dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou podmínky citovaného ustanovení splněny. Odklad vykonatelnosti je sice institutem mimořádným a §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/02, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz), nicméně s ohledem na majetkové poměry, sociální a zdravotní situaci stěžovatele by výkon napadených rozhodnutí znamenal pro stěžovatele (fyzickou osobu) zcela zjevně nepoměrně větší újmu, než jaká by odložením vykonatelnosti mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi (podnikateli v oblasti realit). Zároveň odložením vykonatelnosti nebude dotčen žádný důležitý veřejný zájem, a je tak splněna i tato podmínka obsažená v §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu