ECLI:CZ:US:2020:4.US.2173.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2173/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti obchodní společnosti Brenntag CR s. r. o., sídlem Mezi Úvozy 1850/1, Praha 20 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020 č. j. 29 Cdo 1705/2018-385 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2017 č. j. 47 Co 221/2016-347, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Adriano Sabbadina, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení zákazu svévole a libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnického práva/majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 633 926,83 Kč s příslušenstvím.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle §243 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že jde-li o věc samu, není podle §237 o. s. ř. přípustné.
5. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2020, stěžovatelka uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno jejímu právnímu zástupci dne 26. 5. 2020 a že v důsledku administrativního nedopatření doručila ústavní stížnost do datové schránky Nejvyššího soudu, a to již dne 25. 7. 2020. Podanou ústavní stížnost považuje za včasnou, protože již toho dne byla "dostupná informačnímu systému určenému k příjmu takového podání" ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (§82 odst. 1 věta druhá o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu). Současně zmiňuje, že Nejvyšší soud informoval jejího právního zástupce o tom, že ústavní stížnost byla zaslána do jeho datové schránky až dne 30. 7. 2020; v této souvislosti upozorňuje, že kdyby se tak stalo již dne 27. 7. 2020, mohl ji její právní zástupce zaslat do datové schránky i Ústavního soudu včas, přičemž naznačuje, že ze strany Nejvyššího soudu mohlo jít o záměr, neboť bylo napadeno i jeho rozhodnutí.
6. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
8. Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
9. Podle §34 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu se návrh na zahájení řízení podává Ústavnímu soudu. Řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu (§27 odst. 2 téhož zákona).
10. Návrh na zahájení řízení je třeba doručit vždy výlučně Ústavnímu soudu. Doručení návrhu jinému orgánu veřejné moci (tedy i obecnému soudu) nemá za následek zahájení řízení před Ústavním soudem. Takové orgány navíc ani nemají stanovenou povinnost postoupit návrh Ústavnímu soudu; pokud tak přesto učiní (jak to v této věci učinil Nejvyšší soud dne 31. 7. 2020), nelze považovat lhůtu vyžadovanou k podání příslušného návrhu za zachovanou, není-li dodržena v okamžiku doručení takto "postoupeného" návrhu Ústavnímu soudu, resp. v okamžiku předání návrhu k poštovní přepravě tímto orgánem veřejné moci (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 92 a s. 113; obdobně také viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 121 a s. 156).
11. Za včas podanou tak nemůže být považována ústavní stížnost zaslaná jinému státnímu orgánu než Ústavnímu soudu (lex dura, sed lex), a to již vzhledem ke shora citovanému ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud navíc opakovaně judikoval, že řízení před ním je řízením zcela samostatným, že nejde o pokračování procesu realizovaného uzavřeně v soustavě soudů obecných [viz např. usnesení ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 867/07, ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2898/07, ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 3048/07, ze dne 17. 2 2009, sp. zn. III. ÚS 3079/09, ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 1144/09, ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1879/13, ze dne 26. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2412/16 nebo ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 468/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)], jejíž součástí Ústavní soud podle čl. 91 odst. 1 Ústavy není.
12. Povinnost podat ústavní stížnost přímo Ústavnímu soudu tedy zřetelně vyplývá nejen ze zákona, ale také z dostupné judikatury Ústavního soudu a z komentářů k zákonu o Ústavním soudu. To platí pro všechny způsoby doručování písemností, včetně elektronického.
13. Stěžovatelčinou povinností bylo - jak sama uvádí - podat ústavní stížnost nejpozději dne 27. 7. 2020 (§57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu), a to - jak plyne z výše uvedeného - přímo k Ústavnímu soudu. Protože se tak stalo až dne 30. 7. 2020, kdy stěžovatelka ústavní stížnost doručila do datové schránky Ústavního soudu, nebyla dodržena lhůta pro její podání stanovená zákonem.
14. Pochybení, spočívající v zaslání ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu, a nikoliv přímo Ústavnímu soudu, mohl v daném případě zhojit prvně uvedený soud, zaslal-li by ústavní stížnost obratem Ústavnímu soudu, tedy tak, aby lhůta pro podání ústavní stížnosti byla v okamžiku doručení ústavní stížnosti Ústavnímu soudu dodržena. Neučinil-li tak následně ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti, ale až 31. 7. 2020, nelze to chápat jako jeho pochybení, protože povinností dodržet zákonem stanovenou lhůtu je zatížena toliko stěžovatelka.
15. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj