ECLI:CZ:US:2020:4.US.2178.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2178/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Merty, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, sídlem Slavíčkova 827/la, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2020 č. j. 32 Cdo 3665/2019-194, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2019 č. j. 28 Co 187/2018-141 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 č. j. 244 C 46/2014-94, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Zbyňka Bílého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 237 138 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení (výroky II. a III.). Městský soud žalobě v celém rozsahu vyhověl, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, z jejíhož obsahu je zřejmé, co bylo předmětem jednání dne 12. 3. 2014 a k jakému závěru strany dospěly. V odůvodnění dále uvedl, že stěžovatel tedy věděl, co je předmětem jednání a rovněž plně pochopil uzavřenou dohodu o narovnání, tj. že má vedlejšímu účastníkovi uhradit částku 237 138 Kč.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházejícího dospěl k závěru, že městský soud provedl důkazy, které jsou pro věc rozhodné a směřovaly ke správnému zjištění skutkového stavu a ztotožnil se s jeho závěrem, že pouze na základě předloženého příjmového pokladního dokladu č. P 114 stěžovatelem nelze jednoznačně určit, zda k plnění ve výši žalované částky skutečně došlo.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel v celém rozsahu dovoláním. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání, Nejvyšší soud uvedl, že v tomto rozsahu přípustné není [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Proto je v záhlaví uvedeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že k prokázání splnění závazku zaplacením v hotovosti zajistil doklad - prohlášení věřitele o přijetí plnění, a to pokladní doklad č. P 114 vystavený dne 12. 3. 2014 k přijetí částky 237 138 Kč. Stěžovatel uvádí, že s ohledem na to, že měl tento doklad vystavený vedlejším účastníkem, na jehož správnost spoléhal, neopatřoval další listiny či jiné důkazy k prokázání toho, že vedlejšímu účastníkovi na předmět sporu zaplatil. Stěžovatel tak byl v důkazní tísni.
6. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně k jeho tíži vyhodnotily důkazy provedené listinami, a to e-mailovou korespondencí, a dále výpověď svědka Miloše Dostála. Z těchto důkazů městský soud dovodil, že stěžovatel vedlejšímu účastníkovi dluží částku podle dohody ze dne 12. 3. 2014, přestože drží co do pravosti nezpochybněný doklad o úhradě v hotovosti na toto plnění. Soudy tak rozhody v rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi a zároveň v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
7. Jde-li o e-mailovou korespondenci, stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz kompletní korespondencí, ale jejími výtažky, které z části založil do spisu sám stěžovatel. Z takto stěžovatelem laicky vedené komunikace předložené soudu navíc jen v částečné podobě, soudy dovodily skutečnost, která z ní nevyplývá, tj. že stěžovatel vedlejšímu účastníkovi nezaplatil. Soudy tak neurčité (s možným opačným výkladem) a neúplné e-mailové korespondenci k tíži stěžovatele přičetly zásadní důkazní váhu ke skutečnosti, kterou tvrdil vedlejší účastník. Soudy neměly privilegovat neurčitou a nekompletní korespondenci nad jednoznačným a pravým potvrzením o zaplacení. Uvedeným postupem došlo k porušení ústavně zakotvené zásady rovnosti účastníků soudního řízení v neprospěch stěžovatele.
8. Stěžovatel dále namítá, že městský soud odmítl provést jím navržené důkazy k vyvrácení pravdivosti výpovědi svědka Miloše Dostála, přestože k tomuto postupu nebyl zákonný důvod, když strany sporu mají ústavně zaručené právo na rovné postavení v řízení před soudy, které bylo takto stěžovateli upřeno. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na důkazní situaci, kdy se procesně bránil jednoznačnou a nezpochybněnou listinou napadanou vedlejším účastníkem, přičemž vedlejší účastník svoje tvrzení podpořil pouze nejednoznačnou a neúplnou e-mailovou korespondencí a výslechem svědka, jehož věrohodnost je sporná.
9. Stěžovatel dále namítá, že z odůvodnění napadených rozsudků není zřejmé, jak se soudy vypořádaly se zásadní procesní obranou stěžovatele, tj. s provedeným listinným důkazem, příjmovým pokladním dokladem předloženým stěžovatelem. Soudy neodůvodnily, co vyvodily z uvedeného listinného důkazu stěžovatele, nevysvětlily, jak se s důkazem vypořádaly a proč ho při rozhodování nezohlednily. Rozhodnutí soudů jsou tak nepřezkoumatelná, a tudíž v rozporu s právem na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
14. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
15. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Této své povinnosti městský soud i krajský soud v posuzované věci dostály.
16. Jde-li o hodnocení příjmového pokladního dokladu č. P 114 městským soudem, krajský soud nepovažoval napadený rozsudek nepřezkoumatelný, přičemž dospěl k závěru, že tento pokladní doklad stěžovatel nepodložil reálnou platbou. Krajský soud shodně s městským soudem dovodil, že uhradil-li by stěžovatel částku 237 138 Kč, dne 12. 3. 2014, pak by v žádném případě nevedl s právním zástupcem vedlejšího účastníka poměrně rozsáhlou e-mailovou korespondenci od 17. 3. 2014, jejímž obsahem jsou výhrady stěžovatele k částce uvedené v záznamu z jednání ze dne 12. 3. 2014, jejíž výši podle svých propočtů zpochybnil a domáhal se vyhotovení nové faktury na správnou částku. Krajský soud dospěl k závěru, že předložená e-mailová korespondence vedená mezi účastníky po datu 12. 3. 2014 je jako důkaz dostatečná pro vyslovení závěru, že z žalované částky stěžovatel nic nezaplatil. Jde-li o fakturu a příjmový pokladní doklad na žalovanou částku v podobě, jak byly tyto doklady předloženy v průběhu soudního řízení, pak v této podobě nemohly být vedlejším účastníkem vyhotoveny při jednání dne 12. 3. 2014, když zápis z jednání nebyl pořízen počítačovou technikou, ale byl sepsán ručně zástupcem vedlejšího účastníka a stejně tak jej v této podobě nemohl vyhotovit vedlejší účastník předem před dohodnutým jednáním, neboť žádný z účastníků nemohl vědět a být srozuměn s tím, že výsledkem jejich několikahodinového jednání bude právě částka ve výši 237 138 Kč. Krajský soud se proto přiklonil k tvrzení vedlejšího účastníka, že faktura na žalovanou částku a příjmový pokladní doklad - oba s datem 12. 3. 2014 byly vystaveny následně až po jednání dne 12. 3. 2014, kdy se po uplynutí doby splatnosti podle faktury č. 114 s datem splatnosti 11. 4. 2014 začal po stěžovateli zaplacení částky 237 138 Kč domáhat. Krajský soud proto dospěl k závěru, že městský soud se s příjmovým pokladním dokladem č. P 114 jako soukromou listinou vypořádal dostatečně v odůvodnění napadeného rozsudku.
17. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se námitkami stěžovatele k hodnocení jím předloženého příjmového pokladního dokladu řádně zabýval, a dostatečným způsobem se s nimi vypořádal. Krajský soud poukázal na to, že městský soud při jeho hodnocení postupoval podle §132 o. s. ř. a hodnotil pokladní doklad ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy, a pečlivě ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč nedospěl k závěru, že k plnění ve výši žalované částky skutečně došlo.
18. K námitce stěžovatele ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud se těmito námitkami zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že městský soud provedl důkazy, které jsou pro věc rozhodné a směřovaly ke správnému zjištění skutkového stavu. Krajský soud rovněž výstižně poukázal na to, že stěžovatel, ačkoli byl opakovaně městským soudem poučen podle §118a o. s. ř., důkazy k prokázání tvrzení o úhradě žalované částky mimo předloženého příjmového pokladního dokladu neoznačil a důkazní návrhy, které nebyly městským soudem připuštěny, nebyly způsobilé jeho tvrzení o úhradě žalované částky prokázat. Takové odůvodnění považuje Ústavní soud za dostačující.
19. Výše uvedenými námitkami stěžovatele se zabýval i Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v souzené věci soudy nižších stupňů dospěly po zhodnocení provedených důkazů ke zjištění, že obsah příjmového dokladu neodpovídá skutečnosti, tj. neprokazuje, že dne 12. 3. 2014 stěžovatel zaplatil vedlejšímu účastníkovi částku 237 138 Kč (městský soud), popř. že tento pokladní doklad není podložen reálnou platbou (krajský soud). Vedlejším účastníkem tvrzená nepravdivost obsahu listiny byla tedy podle závěru soudů nižších stupňů v řízení prokázána a úvahy o tom, která ze stran nesla v tomto ohledu důkazní břemeno, jsou tudíž bez významu. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že stěžovatele tížilo důkazní břemeno a že je stěžovatel přes poučení podle §118a o. s. ř. neunesl, se vztahuje k tomu, zda stěžovatel vůbec - jinak, než podle příjmového dokladu, nepravdivost, jehož obsahu byla zjištěna - žalovanou částku vedlejšímu účastníkovi zaplatil.
20. Ústavní soud konstatuje, že ve věci jednající soudy se námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Rovněž Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné (srov. bod 4 tohoto usnesení). V odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s podstatnou námitkou stěžovatele.
21. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně stěžovatelem tvrzeného zaplacení žalované částky. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
22. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu