ECLI:CZ:US:2020:4.US.2433.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2433/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Insolvency Project v. o. s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové - Slezské Předměstí, zastoupené Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové - Pražské Předměstí, proti postupu Krajského soudu v Praze v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 68 INS 6110/2018, spočívajícímu v umožnění hlasovat o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a o ustanovení nového insolvenčního správce na schůzi věřitelů dne 27. 5. 2019, a dále proti usnesení schůze věřitelů dne 27. 5. 2019, kterým byl odvolán soudem ustanovený insolvenční správce a zvolen nový insolvenční správce Mgr. Jan Urban, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-B-36, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Bc. Jana Markese, 2. Mgr. Jana Urbana, sídlem Purkyňova 101, Lanškroun, insolvenčního správce dlužníka Bc. Jana Markese, a 3. obchodní společnosti HL Investment Solutions s. r. o., sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud:
a) rozhodl, že postupem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 68 INS 6110/2018 umožnil na schůzi věřitelů dne 27. 5. 2019 hlasování o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a ustanovení nového správce, jakož i jeho usnesením ze dne 27. 5. 2019 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-B-36, kterým potvrdil volbu nového insolvenčního správce Mgr. Jana Urbana, a usnesením schůze věřitelů ze dne 27. 5. 2019 o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a o ustanovení nového insolvenčního správce došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
b) zrušil usnesení schůze věřitelů přijaté v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 68 INS 6110/2018 dne 27. 5. 2019 o tom, že se stěžovatelka jako soudem ustanovená insolvenční správkyně odvolává a že se novým insolvenčním správcem volí 2. vedlejší účastník,
c) a zrušil výrok I a na něj obsahově navazující výroky II a III usnesení krajského soudu ze dne 27. 5. 2019 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-B-36.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že krajský soud usnesením ze dne 17. 12. 2018 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-A-28 k návrhu 3. vedlejší účastnice (dále jen "věřitelka č. 1") zjistil úpadek 1. vedlejšího účastníka (dále jen "dlužník"), insolvenční správkyní ustanovil stěžovatelku a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Dne 25. 3. 2019 se konalo přezkumné jednání a navazující schůze věřitelů, které se zúčastnil pouze jediný věřitel, a to věřitelka č. 1, krajský soud však dospěl k závěru, že nesplnila podmínku podle §177 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a proto nemá hlasovací práva (§177 odst. 6 insolvenčního zákona).
3. Věřitelka č. 1 v přípise ze dne 23. 4. 2019 daný postup s poukazem na §177 odst. 7 insolvenčního zákona označila za nesprávný a požádala o svolání nové schůze věřitelů. Dne 27. 5. 2019 se konala další schůze věřitelů, na níž bylo věřitelce č. 1 přiznáno hlasovací právo a krajským soudem opětovně zařazeno případné odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce. Na této schůzi věřitelů pak bylo přijato usnesení, jak shora uvedeno.
4. Stěžovatelka a dlužník proti změně insolvenčního správce vznesli námitku, avšak krajský soud shora označeným usnesením ustanovení nového insolvenčního správce potvrdil (výrok I), stěžovatelce uložil informovat nového insolvenčního správce o své činnosti a předat mu všechny doklady související s výkonem její funkce (výrok II) a také jí uložil předložit soudu vyúčtování hotových výdajů, nákladů spojených se správou a udržováním majetkové podstaty a odměny (výrok III).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud se nesprávně, resp. nelogicky vypořádal s její (i dlužníkovou) námitkou, že odvolat soudem ustanoveného insolvenčního správce a zvolit nového insolvenčního správce lze pouze na první schůzi věřitelů následující po přezkumném jednání. Má za to, že umožnil-li krajský soud takto rozhodovat na druhé schůzi věřitelů, konané dne 27. 5. 2019, postupoval v přímém rozporu s textem §29 odst. 1 insolvenčního zákona.
6. Stěžovatelka je dále názoru, že věřiteli neměla být hlasovací práva přiznána, neboť na daný případ §177 odst. 7 insolvenčního zákona nedopadá. Evidencí podle zvláštního předpisu totiž není míněn obchodní rejstřík, ale evidence údajů o skutečných majitelích, jež není veřejným rejstříkem a není veřejně přístupná. Povinnost zapisovat údaje o skutečných majitelích do evidence skutečných majitelů dopadá i na osoby zapsané v obchodním rejstříku.
7. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka krajskému soudu vytýká svévolnou aplikaci podústavního práva, kdy jeho argumentace týkající se obchodního rejstříku je zjednodušená, bez vypořádání se se smyslem a účelem úpravy evidence skutečných majitelů a novelizovaného §177 odst. 2 až 7 insolvenčního zákona. Tento postup dle stěžovatelky postrádá racionálně logické akceptovatelné odůvodnění, neboť krajský soud uplatnil důvod, který evidentně žádnou relevanci nemá. Tím krajský soud překročil hranice vymezené zásadou nezávislého soudního rozhodování a jeho postup porušuje základní práva a svobody nejen jeho, ale i insolvenčního dlužníka.
8. Současně stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), zejména na bod 47 a 48, s tím, že ústavní stížnost je přípustná proti usnesení schůze věřitelů, kterým se insolvenční správce podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává nebo ponechává ve funkci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, případně ve kterém mělo ke stěžovanému postupu krajského soudu či věřitelského výboru (jako tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci) dojít, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. K tomu však Ústavní soud dodává, že s ohledem na níže uvedené závěry nepovažoval za nutné podrobněji zkoumat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení schůze věřitelů, přičemž (bez dalšího) vyšel ze sub 8 uvedeného nálezu, a ani se zabývat tím, zda lze podrobit samostatnému ústavněprávnímu přezkumu shora označený procesní postup krajského soudu (jakožto případný tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci), resp. zda by nebyla z právního hlediska ochrany stěžovatelky "dostačující" případná kasace shora označeného soudního rozhodnutí, ve které údajně vadný procesní postup krajského soudu vyústil.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Stěžovatelka v prvé řadě vyslovuje názor, že není možné, aby o odvolání z funkce insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce a o ustanovení nového insolvenčního správce bylo rozhodnuto na jiné schůzi věřitelů, než která nejblíže následuje po přezkumném jednání, přičemž se odvolává na jednoznačné znění §29 odst. 1 insolvenčního zákona. Na základě tohoto argumentu však Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit nemohl. Uvedené ustanovení sice obsahuje vcelku jasné pravidlo, insolvenční zákon však již neřeší situaci, kdy by tato schůze neproběhla řádně, zde pak konkrétně z toho důvodu, že insolvenční soud na schůzi věřitelů, která nejblíže následovala po přezkumném jednání, věřiteli, který se jako jediný této schůze zúčastnil, neoprávněně upřel hlasovací práva.
14. V souvislosti s tím vyvstává otázka, zda je třeba zvolit procesní postup, jenž takto dotčenému věřiteli zajistí realizaci daného procesního práva, anebo je třeba z nějakého důvodu striktně trvat na dodržení daného pravidla. V tomto ohledu se však v ústavní stížnosti nic bližšího neuvádí. Aniž by přitom Ústavní soud mínil jakkoliv předjímat procesní postupy insolvenčních soudů (jelikož vedení řízení je jejich záležitostí - viz výše), je třeba vzít v úvahu, že je to právě věřitel, kdo je účastníkem insolvenčního řízení, o jehož hmotné právo jde (viz §14 odst. 1 insolvenčního zákona) a jako takovému mu svědčí ústavně zaručené základní právo na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny, zatímco insolvenční správce je "pouze" jeho "nástrojem", procesním subjektem [§9 písm. d) insolvenčního zákona], o jehož právech se (až na výjimky) v daném řízení nejedná a žádné právo na výkon funkce insolvenčního správce ústavně zaručeno není.
15. K tomu Ústavní soud musí poznamenat (byť stěžovatelka v tomto smyslu neargumentuje), že nevidí ani žádný důvod k případné ochraně dlužníka, protože určení osoby insolvenčního správce je, jak patrno z §29 odst. 1 insolvenčního zákona, výlučně záležitostí věřitelů, a v daném případě ani k ochraně ostatních věřitelů, neboť ti byli pasivní, schůzí věřitelů se neúčastnili nebo neměli (v jediném případě) hlasovací právo. Přezkumného jednání dne 25. 3. 2019 se totiž zúčastnila pouze věřitelka č. 1, následného přezkumného jednání dne 27. 5. 2019 se sice zúčastnila i Zdeňka Markesová jako věřitelka č. 17, ta však hlasovat nemohla (§53 odst. 1 insolvenčního zákona). S těmito úvahami koresponduje i §29 odst. 3 insolvenčního zákona, který právo podat odvolání (jen) proti usnesení, jímž příslušné usnesení schůze věřitelů insolvenční soud nepotvrdil, vyhrazuje toliko věřitelům, a to pouze těm, kteří hlasovali pro přijetí takového usnesení.
16. Jde-li o druhou námitku, tedy že postup insolvenčního soudu na "první" schůzi věřitelů konané dne 25. 3. 2019 byl správný, resp. že věřitelce č. 1 neměla být na "druhé" schůzi konané dne 27. 5. 2019 přiznána hlasovací práva (§177 odst. 6 ve spojení s odst. 2 insolvenčního zákona), z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb., kterým byl novelizován §177 insolvenčního zákona, je patrno, že pod pojmem "evidence podle zvláštního právního předpisu", který je obsažen v §177 odst. 7 insolvenčního zákona, zákonodárce (dle všeho) mínil v době novelizace ještě neexistující evidenci skutečných majitelů, která je nyní zakotvena (jakožto "evidence údajů o skutečných vlastnících právnické osoby) v §118b a násl. zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů).
17. Nicméně text daného zákonného ustanovení oporu pro striktní závěr, že může jít toliko o posledně uvedenou evidenci, neskýtá, a je tudíž otázkou, zda příslušný poznatek o skutečném vlastníku nelze vyvodit i z jiné evidence (zde veřejného rejstříku), jak učinil krajský soud. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud při výkladu §177 odst. 7 insolvenčního zákona postupoval svévolně, k takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Byť daná interpretace bude zřejmě jako nesprávná překonána další rozhodovací činností insolvenčních soudů, z napadeného usnesení je patrno, že se danou otázkou (k námitkám stěžovatelky a dlužníka) podrobně zabýval a dostatečně svůj závěr odůvodnil, a to za situace, kdy znění aplikované kogentní normy nelze považovat za jednoznačné [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Z hlediska kognice Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva, nejde-li o projev svévole či libovůle, což se vzhledem k provedenému výkladu §177 odst. 7 ve vazbě na jiná odkazující ustanovení insolvenčního zákona (srov. §58, 112, 188, 203, 219, 277 a 418c) nedá jednoznačně stanovit bez ohledu na ustálený závěr judikatury, že poznámky pod čarou nemají normativní význam.
18. Závěrem nutno dodat, že jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná materie není očividně materií ústavněprávní, přičemž Ústavní soud není orgánem, který by měl dohlížet na zákonnost probíhajícího insolvenčního řízení, či plnit roli jakési "náhradní" odvolací instance tam, kde podání tohoto opravného prostředku insolvenční zákon neumožňuje.
19. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu