ECLI:CZ:US:2020:4.US.246.20.1
sp. zn. IV. ÚS 246/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, sídlem Náchodská 760/67, Praha 9 -oHhH Horní Počernice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 1 As 373/2019-22 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2019 č. j. 1 A 90/2018-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Magistrát hlavního města Prahy svým rozhodnutím uznal stěžovatele vinného ze spáchání dopravního přestupku spočívajícího v překročení povolené rychlosti o 27 km/h v obci (stěžovatel jel rychlostí 77 km/h v úseku, kde byla nejvyšší povolená rychlost 50 km/h). Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které vedlejší účastník svým rozhodnutím zamítl a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2019 č. j. 1 A 90/2018-31 zamítl stěžovatelovu žalobu proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka. Vyhodnotil, že k řádnému doložení zmocnění zástupce nedošlo již tím, že stěžovatel správnímu orgánu dne 12. 4. 2018 v podaném odporu proti příkazu písemně sdělil, že si jako advokáta zvolil Mgr. Kamila Fotra. Dle městského soudu správní orgán nepochybil, když za této situace vyzval stěžovatele k doložení plné moci a do doby jejího předložení nejednal s tímto advokátem jako zástupcem. Správně proto předvolal k ústnímu jednání přímo stěžovatele.
4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. 1 As 373/2019-22 zamítl. Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že stěžovatel dne 12. 4. 2018 nedoložil k prokázání svého zastoupení plnou moc, ale správní orgán toliko informoval o tom, že je zastoupen. Správní orgán postupoval v souladu s §33 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, vyzval-li stěžovatele k doložení písemné plné moci. Jelikož zmocněnec do té doby jménem stěžovatele v řízení nejednal a zmocnění nebylo zákonem předvídaným způsobem prokázáno, správní orgán nepochybil, když k doložení plné moci vyzval přímo stěžovatele. Výzvu ze dne 10. 5. 2018 k doložení plné moci ve lhůtě 15 dnů stěžovatel převzal dne 19. 4. 2018. Předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 5. 6. 2018 převzal dne 15. 5. 2018. S obsahem obou písemností byl seznámen a mohl sám nebo prostřednictvím svého zástupce plnou moc doložit, případně na výzvu či nařízení ústního jednání vhodným způsobem reagovat. Dne 15. 5. 2018 stěžovatel doložil požadovanou plnou moc (a od této chvíle správní orgán jednal s jeho zástupcem), kromě toho však v řízení zůstal pasivní a k nařízenému jednání se nedostavil ani on ani jeho zástupce. Jednání se mohlo u správního orgánu konat v nepřítomnosti stěžovatele, neboť k tomu byly splněny zákonné předpoklady.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítl, že ve svém odporu proti příkazu, jímž byl uznán vinným ze spáchání dopravního přestupku, vyjádřil vůli být zastoupen konkrétním advokátem. Tuto informaci podal správnímu orgánu sám, aniž by byl poučen, a předpokládal, že správní orgán bude napříště komunikovat s jeho zástupcem. Následnou výzvu správního orgánu k doložení plné moci nepovažoval za zákonem předvídaný způsob odstranění nedostatku podání, neboť mu nebylo zřejmé, podle jakých zákonných ustanovení mu vzniká povinnost předložit plnou moc a co přesně má plná moc obsahovat. Správní orgán si dle jeho názoru měl u označeného advokáta ověřit, zda zastoupení existuje. Tím, že zvoleného advokáta o absenci plné moci neuvědomil, správní orgán zasáhl do stěžovatelova práva na právní pomoc. Výklad správních soudů, dle nichž měl sám stěžovatel vyrozumět svého zástupce o termínu ústního jednání před správním orgánem, klade přepjaté nároky na zastoupeného. Za přepjatý formalismus stěžovatel označil postup správního orgánu, který aniž by mu poskytl poučení, po marném uplynutí jednal přímo s ním, jako by nebyl zastoupen. Postup správního orgánu nedostál kritériu proporcionality, neboť stěžovatele zatěžoval nepřiměřenými požadavky, které měly být směřovány na jeho zástupce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
8. Správní soudy vyhodnotily, že stěžovatelovo informativní sdělení o tom, že si zvolil zástupce, vtělené do odporu (podaného dne 12. 4. 2018) proti příkazu není řádnou plnou mocí a že správní orgán nepochybil, když stěžovatele vyzval k doložení plné moci.
9. Dle hodnocení Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv či svobod nesvědčí námitka, že správní orgán se neměl s požadavkem na doložení plné moci obracet na samotného stěžovatele, ale že se měl obrátit na osobou označenou za zástupce.
10. Dle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Danému ustanovení neodporuje zákonný požadavek na řádné doložení zástupčího oprávnění, neboť takový požadavek není v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. nezasahuje podstatu základního práva na právní pomoc. Naopak jde o požadavek, který přispívá hladkému průběhu řízení a právní jistotě. Jde-li o situaci, kdy účastník tvrdí, že si zvolil zástupce, ale existenci zmocnění nedoložil předepsaným způsobem, a tvrzený zástupce neučinil v řízení žádný úkon, není porušením ústavních předpisů, vyzve-li správní orgán k předložení příslušné plné moci samotného účastníka, a nikoli tvrzeného zástupce. Výzvu k předložení plné moci stěžovatel obdržel a mohl na ni reagovat tak, že plnou moc zašle sám nebo o požadavku na předložení plné moci zpraví svého tvrzeného zástupce a pověří jej jejím zasláním správnímu orgánu.
11. Ústavní soud nespatřuje překážku, která by stěžovateli bránila v tom, aby na výzvu správního orgánu k předložení plné moci patřičně reagoval. Za situace, kdy stěžovatel nechal lhůtu určenou ve výzvě marně uplynout, nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv v tom, že správní orgán vycházel z toho, že stěžovatel není zastoupen. O ústním jednání tak informoval jen stěžovatele, nikoli osobu, pro niž stěžovatel ani přes výzvu nedoložil plnou moc opravňující ji k jeho zastupování. Se zvoleným zástupcem správní orgán komunikoval až od okamžiku, kdy mu posléze byla dne 15. 5. 2018 doložena plná moc. Plná moc je totiž vůči správnímu orgánu účinná až od okamžiku jejího předložení tomuto orgánu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu