ECLI:CZ:US:2020:4.US.2568.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2568/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jaromíra Šicnera, zastoupeného Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1384/2019-261 ze dne 16. 5. 2019, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 359/2018-232 ze dne 15. 11. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 133 EXE 540/2012-208 ze dne 27. 8. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. Josefa Sedláka, MBA, se sídlem v Plzni, Koterovská 633/29, insolvenčního správce dlužníka SORstav - plus s. r. o., se sídlem v Plzni, Letkovská 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "exekuční soud") byl zamítnut návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce v řízení o vymožení 1 912 163 Kč s příslušenstvím jako pohledávky oprávněného v úpadku, jehož insolvenčním správcem je vedlejší účastník. Exekuční soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že exekuce má být zastavena proto, že oprávněný není jeho věřitelem, jelikož domnělá pohledávka měla být ještě před vydáním exekučních titulů v nalézacím řízení postoupena (v roce 2007), jak se stěžovatel dozvěděl teprve v roce 2016 z insolvenčního rejstříku. Exekuční soud poukázal na stěžovatelovu neúspěšnou žalobu na obnovu nalézacího řízení i žalobu o určení pravosti pohledávky v rámci insolvenčního řízení oprávněného a uzavřel, že v exekučním řízení již nemůže a ani nesmí podobné skutečnosti zkoumat. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") citované usnesení exekučního soudu napadeným usnesením potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.
2. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve svém podání stěžovatel nadále polemizuje se závěry obecných soudů a předkládá vlastní právní náhled, podle kterého měla být vedená exekuce zastavena pro skutečnost, že po skončení nalézacího řízení vyšlo najevo postoupení vymáhané pohledávky, učiněné před zahájením nalézacího řízení. Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání stěžovatele podle jeho přesvědčení povrchně a nesprávně, jeho odůvodnění je vnitřně rozporné; na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zabývající se rozdílem mezi otázkami skutkovými a právními [nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581), nález sp. zn. II. ÚS 3643/15 ze dne 10. 1. 2017 (N 7/84 SbNU 111)], neboť ten podle jeho přesvědčení ovlivnil posouzení dovolacího soudu. Stěžovateli byla v napadeném exekučním řízení v rozporu s citovanou judikaturou odepřen přístup ke spravedlnosti.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, i zaslaných vyjádření, a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
4. Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci (zde splnění podmínek pro nařízení, příp. zastavení exekuce), čl. 37 odst. 3 Listiny zaručuje rovné postavení účastníku v řízení a čl. 38 odst. 2 Listiny právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele.
5. Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné pochybení, natož ústavněprávní relevance, nezaznamenal. Stěžovatel v předmětném exekučním řízení dostal prostor k řádnému hájení svého návrhu; všem obecným soudům měl možnost předložit svou argumentaci, jíž také beze zbytku využil. Sama skutečnost, že jeho argumentaci obecné soudy nevyslyšely a návrhu nevyhověly, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Svou ústavní stížností stěžovatel pouze v neúspěšné argumentaci pokračuje; Ústavní soud však není další odvolací instancí.
6. Žádnému ze stěžovatelem citovaných judikátů napadená rozhodnutí neodporují. Stěžovatel vytrvale přehlíží podstatnou skutkovou odlišnost, která činí závěry citované judikatury na věc stěžovatele neaplikovatelnou, jak vysvětlil Nejvyšší soud ve svém sice stručném, avšak srozumitelném a logickém odůvodnění. Odkazovaná judikatura dovolacího soudu k posouzení postoupení exekuované pohledávky není případná proto, že mělo k údajnému postoupení pohledávky dojít ještě před nalézacím řízením. Pro exekuční soud je rozhodujícím momentem průběh exekučního řízení, příp. jemu předcházející doba po vydání pravomocného exekučního titulu; nikoli doba dřívější, neboť ta mohla/měla být posuzována v rámci nalézacího řízení. Jak ve svém odůvodnění (nad rámec pečlivého a dostačujícího odůvodnění exekučního soudu) přiléhavě uvedl odvolací soud, tvrdit a prokazovat relevantní skutečnosti pro posouzení nároku ve věci samé je nutno v nalézacím řízení; exekuční řízení neslouží a nemůže k přezkumu závěrů nalézacího řízení, jeho účelem je pouze zajistit výkon rozhodnutí.
7. Stěžovatel měl k nápravě případných vad nalézacího řízení k dispozici mimořádné opravné prostředky (zde obnovu řízení); jejich nedostupnost nelze dovozovat ze skutečnosti, že se stěžovatel nachází v úpadku a není tak ve vztahu ke svému majetku osobou s dispozičním oprávněním, neboť v souladu s účelem insolvenčního řízení, jímž je co nejvyšší míra uspokojení věřitelů předluženého stěžovatele, by žalobu na obnovu řízení mohl namísto stěžovatele podat insolvenční správce. Je-li stěžovatel přesvědčen, že insolvenční správce nepodal žalobu na obnovu řízení, ač mohl a měl, má k dispozici prostředky k řešení vzniklé situace v rámci insolvenčního řízení. Na běh předmětného exekučního řízení (přerušeného v důsledku insolvenčního řízení stěžovatele jako dlužníka, jak přiléhavě podotkl odvolací soud) uvedená okolnost vliv mít nemůže.
8. Nepřípadný je pak stěžovatelův odkaz na jeden z řady nálezů, věnujících se problematice souhrnně označované "jízda nezletilého načerno" [např. sp. zn. I. ÚS 2456/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 103/85 SbNU 713)], neboť jak napovídá samo populární označení daných kauz, prolomení mezí exekučního řízení v nich bylo umožněno na základě jiných skutkových okolností, které s věcí stěžovatele nikterak nesouvisí, neboť ten byl (na rozdíl od nezletilých černých pasažérů) aktivním účastníkem nalézacího řízení, disponujícím všemi procesními právy, jichž také beze zbytku využil; ve věci stěžovatele nejde o případ odnětí možnosti jednat před soudem v nalézacím řízení, z něhož vzešel vymáhaný exekuční titul.
9. Odvolacím soudem vyjádřená pochybnost nad pravostí listiny, na niž se stěžovatel odkazuje, a nad účinným postoupením pohledávky, byla vyslovena v rámci obiter dicta, jeho posouzení na ní nestojí; stěžovatel proto nemohl být na svých základních právech nikterak zkrácen ani tímto dovětkem.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu