ECLI:CZ:US:2020:4.US.2618.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2618/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. 4 Tdo 582/2020-5448, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. srpna 2019 č. j. 6 To 48/2019-4893 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. dubna 2019 č. j. 61 T 11/2018-4767, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu s dalšími čtyřmi obžalovanými uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle krajského soudu dopustili, stručně řečeno, tak, že si opatřili elektronické zařízení, umožňující ovlivnit průtok ve výdejní technologii společnosti ČEPRO, a. s., čímž mohli ve svůj prospěch nastavit množství odebraných pohonných hmot a umožnili tak dalším obžalovaným opakované neoprávněné čerpání pohonných hmot z výdejních "lávek" poškozené společnosti nad rámec oficiálně objednaného, deklarovaného a uhrazeného množství pohonných hmot. Způsobili jí tak celkovou škodu ve výši 20 073 054 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a dvou měsíců a k peněžitému trestu ve výši 1 500 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě souhrnu nepřímých důkazů, zejména poznámek jednoho z obžalovaných, popisujících data a množství neoprávněných odběrů, pořízených odposlechů, v nichž obžalovaní mluví o stěžovatelově podílu na trestné činnosti, a listinných důkazů, prokazujících kvantitativně podezřelé pravidelné odebírání pohonných hmot (jež odpovídaly poznámkám druhého obžalovaného).
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Stěžovatelova obhajoba byla podle vrchního soudu dostatečně vyvrácena a soubor nepřímých důkazů stěžovatele jednoznačně usvědčil.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že v závěrech soudů nižších stupňů není přítomen žádný relevantní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že provedené důkazy jsou nezpůsobilé prokázat jeho vinu. V řízení nebyly provedeny žádné přímé důkazy o jeho vině a jediný nepřímý důkaz (odposlechy) byl prokazatelně nevěrohodný, neboť uvádí objektivně nesprávné údaje. Věrohodností informací z odposlechů se však krajský soud nezabýval. Tato skutečnost měla být hodnocena ve prospěch stěžovatele. Rovněž závěry Nejvyššího soudu odporují zásadám důkazního řízení. Všechny provedené důkazy jsou proto k přijetí závěru o vině nedostatečné. Většina úvah obecných soudů představuje pouze nepodložené spekulace. Domovní prohlídka stěžovatelův podíl na trestné činnosti v podstatě vyloučila. Obecné soudy předložené důkazy hodnotily paušálně, neboť z důkazů proti jednomu z obžalovaných vyhodnocovaly závěry pro celou skupinu, na jejíž činnosti se však stěžovatel nijak nepodílel. Podle stěžovatele tak obecné soudy rozhodly v rozporu s požadavkem presumpce neviny, neboť nepopsaly žádný ucelený řetězec nepřímých důkazů a hodnotou jednotlivých důkazů se nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud nemůže zasahovat do činnosti obecných soudů, při respektu k zásadám ústnosti, bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů v trestním řízení, s výjimkou případů zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
8. K právě uvedenému je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v mezích stanovených trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá v podstatě totožné námitky jako v dovolání, které ve stanovené lhůtě ještě doplnil poukazem na existenci extrémního rozporu ve výsledcích dokazování. Jeho námitky jsou v zásadě založené na odmítnutí skutkových zjištění učiněných krajským soudem na podkladě provedených důkazů. Ke stejným závěrům k námitkám stěžovatele dospěl po doplnění dokazování i vrchní soud. S námitkami stěžovatele proti výsledkům dokazování před oběma soudy se následně dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Na podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí lze proto odkázat.
10. Ani Ústavní soud neshledal, že by závěry krajského soudu a vrchního soudu o stěžovatelově vině byly v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Naopak, závěr o vině je logickým výsledkem intepretací takových důkazů. Žádný jiný důkaz (s výjimkou stěžovatelovy nepodložené výpovědi) přitom závěr o stěžovatelově vině nevyloučil ani na úrovni pravděpodobnosti.
11. Pro Ústavní soud je z hlediska jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) rozhodující, že krajský soud i vrchní soud hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily jejich deformace a že ani jinak nevybočily z ústavního rámce jejich volného hodnocení. Stejně tak neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, postupovaly-li oba soudy při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. To, že stěžovatel nesouhlasí s jejich závěry, nelze považovat bez dalšího za porušení práva na soudní ochranu podle ústavních kautel hlavy páté Listiny.
12. Podle Ústavního soudu je soubor nepřímých důkazů, popsaný výše, v posuzované věci dostatečný k podloženému závěru o vině. Všechny soudy věnovaly dostatečný prostor vyvrácení obhajoby obžalovaných a tím i alternativních skutkových verzí. Logické hodnocení provedených důkazů (zejména opatřených odposlechů a poznámek spoluobžalovaného, avšak i dalších důkazů) jiný racionální závěr neumožňuje.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil sub 1 namítané porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu