ECLI:CZ:US:2020:4.US.2659.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2659/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslavy Kindlové a 2. Ing. Jaroslava Kindla, zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2019 č. j. 22 Cdo 3081/2018-314 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Co 513/2017-278, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Lobos Real Estate s. r. o., sídlem Českobratrské náměstí 285/5, Mladá Boleslav, jako vedlejší účastníce řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 9. 2014 č. j. 19 C 161/2014-95 nahradil za původní žalovanou, tj. obchodní korporaci VD Real, s. r. o., (jež v průběhu řízení zanikla bez likvidace a její obchodní jmění přešlo na vedlejší účastnici, která se stala účastníkem řízení na základě usnesení okresního soudu ze dne 30. 6. 2017 č. j. 19 C 161/2014-198) projev vůle spočívající v přijetí návrhu smlouvy ve znění uvedeném v tomto výroku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Stěžovatelé a vedlejší účastnice jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. st. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, vše zapsáno v katastrálním území Mladá Boleslav, obec Mladá Boleslav, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M. na LV č. X3 (dále jen "předmětná nemovitost"), každý jednou polovinou. Vedlejší účastnice nabyla jako nástupnická společnost svůj podíl od VD Real, s. r. o., která jej získala kupní smlouvou uzavřenou dne 12. 3. 2014 s Ing. Novotným za kupní cenu 2 100 000 Kč. Ing. Novotný předložil stěžovatelům písemnou nabídku k realizaci předkupního práva dne 25. 3. 2013, následně dopisem doručeným stěžovatelům dne 27. 5. 2013, tedy poslední den zákonné lhůty, od této nabídky z vážných osobních důvodů odstoupil. Stěžovatelé v této lhůtě kupní cenu nevyplatili, a to ani uložením do úschovy. Další nabídku Ing. Novotný stěžovatelům neučinil. Nabídka předkupního práva ze dne 25. 3. 2013 byla ucelenou nabídkou bez vedlejších ujednání, kupní smlouva ze dne 12. 3. 2014 uzavřená mezi Ing. Novotným a VD Real, s. r. o., rovněž nedoznala žádných změn. Po právní stránce okresní soud hodnotil nabídku jako jednostranný právní úkon, který se řídí §43a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Jelikož v §605 občanského zákoníku je stanovena lhůta pro přijetí této nabídky, nemohl Ing. Novotný podle §43a odst. 4 občanského zákoníku návrh odvolat. Avšak odstoupení od nabídky vzbudilo ve stěžovatelích závěr, že původní spoluvlastník (Ing. Novotný) nadále nemá úmysl spoluvlastnický podíl prodat. Následným prodejem spoluvlastnického podílu VD Real, s. r. o., aniž by učinil stěžovatelům novou nabídku, porušil podle okresního soudu jejich zákonné předkupní právo podle §140 občanského zákoníku. Okresní soud proto ve výroku I svého rozsudku nahradil za VD Real, s. r. o., projev vůle spočívající v přijetí návrhu smlouvy.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 31. 3. 2015 č. j. 31 Co 51/2015-137 potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II), přičemž vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Podmínkou výkonu zákonného předkupního práva spoluvlastníka je úmysl jiného spoluvlastníka disponovat svým spoluvlastnickým podílem, přičemž Ing. Novotný ještě v době trvání lhůty k akceptaci nabídky demonstroval zřetelně nedostatek tohoto úmyslu. Tudíž předkupní právo stěžovatelů zůstalo zachováno. Nebyla-li v případě dalšího prodeje tohoto spoluvlastnického podílu stěžovatelům učiněna nová nabídka k odkupu spoluvlastnického podílu, bylo porušeno jejich zákonné předkupní právo a nárok uplatněný stěžovateli je po právu.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 22 Cdo 3288/2015-168 výše rubrikované rozsudky krajského soudu a okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal v rozporu se svou ustálenou rozhodovací praxí závěr krajského soudu, že bylo porušeno zákonné předkupní právo stěžovatelů, byl-li prodán spoluvlastnický podíl Ing. Novotného a nebyla učiněna stěžovatelům nová nabídka k využití zákonného předkupního práva poté, co původní spoluvlastník demonstroval úmysl ve lhůtě pro přijetí první nabídky neprodávat svůj spoluvlastnický podíl. Uvedl, že Ing. Novotný byl již učiněnou nabídkou vázán a došlo-li by k řádné akceptaci této nabídky, byl by povinen uzavřít kupní smlouvu se stěžovateli. Původní spoluvlastník by byl povinen učinit novou nabídku stěžovatelům k odkupu pouze v případě, že by se podmínky původně ohlášené natolik změnily, že rozdíl mezi nimi by mohl objektivně ovlivnit úvahy oprávněných spoluvlastníků o přijetí nabídky. Poznamenal, že tato skutečnost nebyla okresním soudem ani krajským soudem posuzována a bez dalšího tak nelze konstatovat, že bylo porušeno předkupní právo stěžovatelů.
5. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 19 C 161/2014-224 nahradil za vedlejší účastnici projev vůle spočívající v přijetí návrhu smlouvy ve znění uvedeném v tomto výroku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
6. Krajský soud k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 30 Co 513/2017-278 rozsudek okresního soudu změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice přijmout návrh stěžovatelů na uzavření kupní smlouvy, kterou vedlejší účastnice převádí do společného jmění stěžovatelů spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Krajský soud vyšel z toho, že Ing. Novotný byl nabídkou předkupního práva učiněnou stěžovatelům dne 25. 3. 2013 vázán. Uvedl, že stěžovatelé tuto nabídku účinně neakceptovali, protože v zákonné lhůtě dvou měsíců původnímu spoluvlastníkovi nezaplatili kupní cenu, a proto jejich předkupní právo (pro tentokrát) zaniklo. Předkupní právo stěžovatelů nebylo porušeno ani převodem spoluvlastnického podílu na základě kupní smlouvy právní předchůdkyni vedlejší účastnice ze dne 12. 3. 2014, protože na základě této smlouvy bylo vlastnické právo převedeno za srovnatelných podmínek, které byly stěžovatelům předloženy v nabídce ze dne 25. 3. 2013. V takovém případě neměl Ing. Novotný povinnost nabídnout stěžovatelům znovu spoluvlastnický podíl ke koupi, a proto tomu odpovídající práva stěžovatelů z předkupního práva nevznikla (z tohoto důvodu nelze ani hodnotit jednání Ing. Novotného jako nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy).
7. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelů rozhodl usnesením ze dne 21. 5. 2019 č. j. 22 Cdo 3081/2018-314 tak, že dovolání odmítl, protože není přípustné (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). K námitce stěžovatelů, že podmínky, za kterých byl spoluvlastnický podíl prodán třetí osobě na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2014, byly výhodnější než podmínky uvedené v nabídce ze dne 25. 3. 2013, a proto došlo k porušení jejich předkupního práva. Nejvyšší soud s odkazem na svůj rozsudek ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 uvedl, že se s názorem stěžovatelů nelze ztotožnit, jelikož spoluvlastnický podíl byl prodán třetí osobě za stejnou cenu, jaká byla nabízena stěžovatelům, splatnost kupní ceny uvedená v nabídce také nebyla méně výhodná než splatnost uvedená v kupní smlouvě, náklady na vyhotovení smlouvy a vkladové řízení, které podle kupní smlouvy nesl kupující, jsou v porovnání s kupní cenou zanedbatelné a podle smluvního ujednání byl prodávající poplatníkem daně z nabytí nemovitosti, tuto povinnost však měl rovněž podle příslušného právního předpisu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1996/2005 Nejvyšší soud shledal, že opodstatněná není ani námitka stěžovatelů, že kupní smlouva byla uzavřena za výhodnějších podmínek, než byly oznámeny stěžovatelům v nabídce, protože v této smlouvě byl (oproti nabídce učiněné stěžovatelům) uveden způsob úhrady kupní ceny a mechanismus vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. K námitce stěžovatelů, že mezi nabídkou ze dne 25. 3. 2013 a uzavřením kupní smlouvy dne 12. 3. 2014 došlo k nárůstu cen nemovitostí, Nejvyšší soud konstatoval, že tato námitka se opírá o nové skutečnosti (nárůst cen nemovitostí), které však nemohou být v dovolacím řízení podle §241a odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), uplatněny, a proto ani na základě této námitky nemůže být přípustnost dovolání založena. K námitce stěžovatelů, že nabídka Ing. Novotného vůči nim byla neplatná, protože jednání právního předchůdce vedlejší účastnice ve vztahu ke stěžovatelům bylo v souvislosti s možností uplatnění jejich předkupního práva nemravné a nepoctivé a jako takové nesmí požívat právní ochrany, Nejvyšší soud s odkazem na své rozsudky ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3589/2010 a ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3288/2015 shledal, že v poměrech projednávané věci nabídka předkupního práva ze dne 25. 3. 2013 obsahovala veškeré náležitosti stanovené zákonem a ustálenou rozhodovací praxí, avšak nebyla ze strany stěžovatelů řádně akceptována, jelikož stěžovatelé nevyplatili kupní cenu. Proto jejich zákonné předkupní právo zaniklo. Nelze na základě následného jednání osoby povinné z předkupního práva (příslib prodeje spoluvlastnického podílu stěžovatelům a následný prodej třetí osobě) dovozovat, že nabídka ze dne 25. 3. 2013 byla pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Prodávající spoluvlastník (Ing. Novotný) byl poté, co stěžovatelé řádně neuplatnili předkupní právo, oprávněn se svým spoluvlastnickým podílem (za podmínek srovnatelných v učiněné nabídce) dále disponovat, tedy převést spoluvlastnický podíl stěžovatelům, ale i třetí osobě. Pouhý příslib prodeje spoluvlastnického podílu po zániku předkupního práva stěžovatelům či další okolnosti tohoto prodeje uváděné stěžovateli nečiní nabídku ze dne 25. 3. 2013 neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Přiléhavá není ani námitka stěžovatelů, že následné jednání stěžovatelů a Ing. Novotného lze posoudit jako dohodu těchto osob o zachování předkupního práva. V posuzované věci stěžovatelé netvrdili (a nebyly prokázány) okolnosti odůvodňující uzavřít, že stěžovatelé a Ing. Novotný uzavřeli smlouvu o (novém) předkupním právu po zániku zákonného předkupního práva (ani na základě komunikace mezi stěžovateli a Ing. Novotným po zániku zákonného předkupního práva stěžovatelů nelze dovodit, že by tyto osoby uzavřely smlouvu o novém předkupním právu).
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že bylo zasaženo do výkonu jejich vlastnického práva k předmětné nemovité věci s tím, že jejich vlastnickému právu nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana a řízení před obecnými soudy je stiženo takovými vadami, které se neslučují se základními zásadami spravedlivého procesu. Stěžovatelé coby podíloví spoluvlastníci měli k podílu na nemovité věci zákonné předkupní právo, které však Nejvyšší soud řádně neochránil. Stěžovatelé měli právo nabýt vlastnické právo ke zbývajícímu spoluvlastnickému podílu na předmětné nemovité věci a dosáhnout tak svého dlouhodobého záměru stát se jejími výlučnými vlastníky, když tehdejší platné zákony jim toto jejich předkupní právo garantovaly. Jednání Ing. Novotného coby tehdejšího druhého spoluvlastníka společné nemovité věci ve vztahu ke stěžovatelům v souvislosti s uplatněním jejich předkupního práva bylo nemravné a nepoctivé a jako takové nesmí požívat právní ochrany, kterou mu poskytl Nejvyšší soud a je třeba je posoudit jako neplatné, což dokládají svými skutkovými a právními tvrzeními. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě se nejedná o případ, kdy nebylo řádně uplatněno předkupní právo pro nezaplacení kupní ceny, který byl opakovaně Nejvyšším soudem judikován (jak nepřiléhavě odkazuje Nejvyšší soud v napadeném usnesení), nýbrž je třeba posoudit veškeré konkrétní okolnosti a poměřit je kritériem dobrých mravů a poctivého jednání. Takto však Nejvyšší soud v dané otázce nepostupoval, jednání Ing. Novotného nehodnotil v celém kontextu. Vůbec se tak nezabýval úmyslem na straně jednajících osob, nezabýval se kritériem poctivosti právního jednání, nezkoumal zneužití důvěry stěžovatelů ze strany Ing. Novotného, neposoudil skutečnost, že je uvedl v omyl atd. Též neposkytl ochranu výkonu jejich předkupního práva vyplývajícího z jejich spoluvlastnictví k nemovité věci, když nesprávně vyhodnotil otázku srovnatelnosti podmínek koupě spoluvlastnického podílu Ing. Novotného na předmětné nemovité věci s podmínkami koupě v kupní smlouvě uzavřené mezi Ing. Novotným a právní předchůdkyní vedlejší účastnice. Nevzal tak na zřetel zcela zásadní skutečnost, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice disponovala oproti stěžovatelům při uzavření převodní smlouvy s Ing. Novotným řadou výhod, a to nikoli zanedbatelného významu. K namítanému nárůstu cen stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy byly v řízení povinny zkoumat napadený prodej předmětného spoluvlastnického podílu z hlediska srovnatelnosti s nabídkou předkupního práva učiněnou stěžovatelům v celém rozsahu, a nikoliv pouze v takovém rozsahu, který namítali stěžovatelé před zákonnou koncentrací řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatelé se domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádějí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelé ve své podstatě pouze polemizují s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996
sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
14. Ústavní stížnost je založena (viz k tomu podrobně sub 7) jednak na tvrzení stěžovatelů ohledně rozporu chování Ing. Novotného s dobrými mravy, dále na tvrzené nesprávnosti vyhodnocení otázky srovnatelnosti podmínek koupě spoluvlastnického podílu s nabídkou učiněnou stěžovatelům a konečně na namítaném nárůstu cen předmětných nemovitostí. Ústavní soud shledává, že napadená rozhodnutí krajského soudu a zejména Nejvyššího soudu (blíže k tomu sub 4, 6 a 7), a z nich vyplývající stěžejní závěr, že v žádném z namítaných ohledů nedošlo k porušení předkupního práva stěžovatelů, jsou řádně (až nadstandardně) odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a také v souladu s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na kterou bylo korektně odkazováno. Na jejich výkladu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud uzavírá, že v činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu