ECLI:CZ:US:2020:4.US.271.20.1
sp. zn. IV. ÚS 271/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Aleny Dlabačové, zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 26 Cdo 1179/2019-445, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2017 č. j. 55 Co 274/2017-274 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. ledna 2017 č. j. 4 C 177/2013-246, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Kláry Peškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tvrdíc zejména porušení práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání (a žádné z účastnic nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení), neboť závěry odvolacího soudu (tak jak je uvedl ve svém v záhlaví citovaném usnesení) o rozsahu poučovací povinnosti a o posouzení nároku jako zřejmě bezúspěšného uplatňování práva jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; stěžovatelka tedy odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení uvedl: "V projednávané věci se jednalo o situaci, kdy bylo zřejmé, že žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení nemohou být úspěšné. Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka se opakovaně snaží různými procesními prostředky docílit pokračování řízení o žalobě na neplatnost výpovědi z nájmu bytu, které bylo zastaveno, neboť přes výzvu soudu nezaplatila soudní poplatek a ani nepožádala o osvobození od soudních poplatků; navíc vzala svou žalobu zpět. Soudní poplatek zaplatila až po marném uplynutí lhůty k odvolání (její žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání byla zamítnuta a odvolání proti usnesení o zastavení řízení bylo odmítnuto pro opožděnost). Dovolatelka proto nesplňovala podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř., jeden z nutných předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 o. s. ř."
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí (odhlédnuto od zcela blanketních odkazů na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se zejména práva na právní pomoc), že soudy nemohly vědět, zda jde v její věci o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, když jí prostřednictvím ustanoveného právního nástupce nedaly prostor, aby přednesla své argumenty. Stěžovatelka je profesí redaktorka (tedy právní laik), navíc řízení týkající se jejího bydlení pro ni bylo emočně vysilující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Stěžovatelka nevyužila prostor daný jí ústavní stížností (během řízení o ní přitom byla zastoupena právním profesionálem), aby Ústavnímu soudu vylíčila, proč vzala svoji žalobu na neplatnost výpovědi z nájmu bytu zpět, respektive - a to zejména - jak by toto její procesní jednání a jeho vliv na původní řízení mohla žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost zvrátit. Efektivnost podání obou žalob totiž přímo souvisí s otázkou, kterou měly soudy ve stěžovatelčině věci podle jejího názoru posoudit špatně (jde tedy o otázku, proč z její strany nešlo o zřejmě bezúspěšné bránění práva).
8. Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že je-li stěžovatelka vysokoškolsky vzdělanou redaktorkou a šlo-li v její věci o výpověď z nájmu bytu (tedy o věc, jež jistě z pochopitelných důvodů může být emočně vysilující, na druhou stranu je i pro právního laika zásadně dobře uchopitelná), nemá Ústavní soud za to, že by stěžovatelka nemohla sama porozumět výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku či výzvě k podání žádosti o osvobození od uhrazení soudního poplatku nebo že by sama nemohla doplnit svá žalobní tvrzení. Existují-li přesto důvody, proč taková aktivita byla pro stěžovatelku objektivně nepřiměřeně zatěžující, měla je opět v ústavní stížnosti - zastoupena advokátem - důkladněji popsat.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu