ECLI:CZ:US:2020:4.US.2726.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2726/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2020 č. j. 10 Co 186/2020-18, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Dzhamaldina Kiloeva, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výroku I v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k zásahu do práva domáhat se svého práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením ze dne 22. 6. 2020 č. j. 46 C 92/2020-10 Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") podle §174a odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen "EPR"), kterým se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 52 484 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek. Dospěl totiž k závěru, že podaná žaloba je neurčitá a žalobní tvrzení jsou neúplná a nedostatečná, neboť není patrno, za jaké konkrétní období, resp. za jaké konkrétní měsíce od března 2018 do prosince 2018 vedlejší účastník dluží souhrnně částku 25 410 Kč a od ledna 2019 do prosince 2019 souhrnně částku ve výši 27 074 Kč. Ze žaloby nevyplývá, kdy měla nastat splatnost jednotlivých plateb a o jaká konkrétní plnění do fondů stěžovatele mělo jít. V souvislosti s poukazem stěžovatele na přiložené listinné důkazy, které uvedený soud označil za ne úplně přehledné a srozumitelné, upozornil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít původ i v odkazu na listinu připojenou k žalobě, jde však o výjimku z pravidla, kterou je třeba aplikovat restriktivně, a uzavřel, že žalovaný musí mít možnost se k žalobě mu zaslané, k níž se další listiny zásadně nepředpokládají, kvalifikovaně vyjádřit, a to v dané věci žaloba neumožňuje.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že ani z přiložených listin nelze dovodit dostatečná skutková tvrzení chybějící v žalobě, neboť souhrnné částky (viz výše) neodpovídají měsíční pevné sazbě (3 282 Kč) za uvedené období, a vedlejší účastník by tak neměl možnost se k žalobě kvalifikovaně vyjádřit.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že má nárok na projednání žaloby, jejíž náležitosti jím podaný EPR splňoval. Obecným soudům nepřísluší úvaha, zda přijmout žalobu k projednání. Vytýkaný nedostatek žalobních tvrzení je formalistický, neboť by znamenal otrocké opisování jednotlivých transakcí z karty objektu a vystaveného předpisu úhrad. Přiložené přílohy byly tvořeny standardními dokumenty, které přikládá v obdobných případech, a nikdy se nestalo, že by byla žaloba odmítnuta pro neurčitost. Současně stěžovatel upozorňuje na délku řízení s tím, že v důsledku postupu obecných soudů vedlejší účastník v roce 2020 nepoukazuje už žádné platby na byt.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti napadeným soudním rozhodnutím, jimiž byl pro vady odmítnut jeho návrh na vydání EPR, s tím, že obecné soudy postupovaly formalisticky a že tento návrh zákonným požadavkům vyhověl.
8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti na nedostatky návrhu na vydání EPR, které mu obecné soudy vytkly, nijak nereaguje, takže není zřejmé, proč by příslušné úvahy nemohly obstát z věcného hlediska (natož pak z hlediska ústavnosti), Ústavní soud se mohl zabývat pouze tím, zda obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a zda tak jejich rozhodování nenese známky libovůle. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů jsou jasné a srozumitelné, přičemž je z nich patrno, v čem konkrétně má nedostatečnost skutkových tvrzení spočívat, tedy že není zřejmé, z jakých částek a za jaké konkrétní časové období se skládají žalované souhrnné částky a kdy přesně splatnost jakých částek měla nastat. Nelze je proto považovat ani za projev libovůle.
9. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení práva na soudní ochranu stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu