ECLI:CZ:US:2020:4.US.2740.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2740/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Němec, s. r. o., sídlem V Štíhlách 2031/12, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Vladislavou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Na Předevsi 681/10 Praha 22 - Kolovraty, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 23 Cdo 1538/2019-332 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 3 Cmo 21/2018-284, a to v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 2 Cm 16/2014-184 tak, že se žaloba zamítá, a v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a řízení o žalobě zastavil, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Roberta Lazny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví v uvedeném rozsahu tvrdíc, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání vedlejšího účastníka a proti jeho zásahu do stěžovatelčiných ochranných známek "Betonepox" a "Betonepoxfine". O žalobě rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 2 Cm 16/2014-184, proti němuž se stěžovatelka odvolala.
3. Ústavní stížností je napaden rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") v rozsahu, v němž v části změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá, a v rozsahu, v němž byl v části rozsudek městského soudu zrušen a řízení o žalobě zastaveno. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatelka je sice vlastnicí ochranné známky "Betonepox", nicméně vedlejší účastník užíval označení "Beton-epoxid", což představuje složeninu dvou slov obecného významu a nikdo si nemůže monopolizovat užívání takového označení. Proto vyhodnotil, že městský soud rozhodl nesprávně, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce poskytnout informace o distribuční síti produktů označovaných jako "beton + epoxid", "BETONEPOXID", "BETON-EPOXID", "beton-epoxid", "Beton-epoxid", "Beton-Epoxid", "betonepoxid" nebo "Betonepoxid" (dále souhrnně jen "Beton-epoxid"). Ze shodného důvodu označil vrchní soud za nesprávné rozhodnutí městského soudu, že se má vedlejší účastník zdržet užívání uvedených označení na internetu, že se má na internetu v souvislosti s tímto označením zdržet uvádění blíže specifikovaných informací a že má zveřejnit omluvu a zaplatit stěžovatelce zadostiučinění ve výši 200 000 Kč. Vrchní soud dále připomenul, že rozsudkem městského soudu ze dne 26. 6. 2014 č. j. 2 Cm 2/2013-67 byla pravomocně zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala, aby soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen se zdržet užívání označení "BETONEPOX" (dále jen "Betonepox") nebo "BETON EPOX" na internetu pro označování, propagaci a nabídku stavebních materiálů pro povrchové úpravy stěn, podlah a stropů a nabídku takových úprav. Podle vrchního soudu dané rozhodnutí založilo překážku věci rozhodnuté, která znemožňovala, aby městský soud znovu rozhodoval o stejném nároku. Proto vrchní soud zrušil ty výroky či jejich části, jimiž městský soud rozhodl, že vedlejší účastník se má zdržet užívání označení "Betonepox" na internetu pro dané stavební materiály a stavební úpravy. V tomto rozsahu vrchní soud řízení o žalobě zastavil. Tam, kde se stěžovatelka domáhala ochrany před užíváním daného označení vedlejším účastníkem mimo prostředí internetu, překážka věci rozhodnuté dána nebyla. Vrchní soud však shledal požadavek stěžovatelky neoprávněným, neboť vedlejšímu účastníkovi svědčilo právo předchozího uživatele podle §10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách).
4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku vrchního soudu napadeným usnesením. Shledal, že se vrchní soud neodchýlil od jeho rozhodovací praxe o pravděpodobnosti záměny označení užívaného v obchodním styku s ochrannou známkou. Rozlišovací schopnost stěžovatelčiny ochranné známky "Betonepox" není pro užití popisného (druhového) charakteru údajů, z nichž je složena, taková, aby mohla vyvolat pravděpodobnost záměny s čistě popisným označením "Beton-epoxid" užitým vedlejším účastníkem. Za této situace samotné užití označení "Beton-epoxid" nemůže být nekalosoutěžním jednáním. Stěžovatelka k samotnému označování výrobků a služeb vedlejšího účastníka netvrdila žádné další skutečnosti, které by mohly zakládat jiný důvod (skutkovou podstatu) nekalé soutěže. Vrchní soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani při posuzování překážky věci rozhodnuté. K návrhu na uložení povinnosti zdržet se téhož jednání mezi stejnými účastníky uvedl, že o stejnou věc nejde tehdy, je-li v žalobě v důsledku nového skutkového tvrzení vymezen odlišný skutkový stav (skutek) odlišný od stavu (skutku), který tu byl v době původního rozhodnutí. O pouhou odlišnou právní kvalifikaci, a nikoli odlišný skutek, jde i tehdy, opírá-li se každé z řízení o různé předpisy. V posuzované věci přitom šlo právě jen o odlišnou právní kvalifikaci, nikoli odlišný skutek. V dřívější věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí zakládající překážku věci rozhodnuté, se soudy zabývaly výkladem a použitím §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Shledaly zde, že stěžovatelka jako vlastnice ochranných známek "Betonepox" a "Betonepoxfine" je podle daného ustavení povinna strpět užívání označení "Betonepox" vedlejším účastníkem, který je v obchodním styku užíval k označení úprav povrchů stěn, stropů a podlah ještě před tím, než stěžovatelka podala přihlášku svých ochranných známek. Pro posuzovanou věc Nejvyšší soud zdůraznil, že jednou z podmínek v §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách pro omezení vlastníka ochranné známky je to, že užití označení je v souladu s právem České republiky. I dřívější pravomocné rozhodnutí tak v sobě obsahuje závěr, že užití označení vedlejším účastníkem bylo po právu (tedy i z hlediska soutěžního). V novém řízení tak nemohlo být znovu rozhodováno o uložení téže povinnosti. O odlišnou věc by mohlo jít při užívání nezapsaného označení vedlejším účastníkem takovým konkrétním způsobem a za takových konkrétních okolností, že by tím docházelo např. k nekalosoutěžnímu zlehčování výrobků stěžovatelky. Na takto odlišném skutkovém základě však stěžovatelka svou žalobu nevystavěla. Tomu by musel odpovídat i žalobní návrh (tj. nikoli na zdržení se označování výrobků daným označením, nýbrž na zdržení se konkrétního způsobu užívání nezapsaného označení).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka vlastní ochranné známky "Betonepox" a "Betonepoxfine", jimiž podle svých tvrzení označuje vysoce kvalitní povrchy stěn, podlah a stropů. Podle ní vedlejší účastník užíval označení "Beton-epoxid" či "Betonepox" při nabízení své méně kvalitní technologie. Ve své nabídce však u této jím nabízené technologie uváděl převážně její negativní vlastnosti (prezentoval ji jako zastaralou a vhodnou zejména do garáží a sklepů, kde nejsou tak vysoké nároky na vzhled stěrky). Tímto způsobem označení "Betonepoxid", "Beton-epoxid" či "Betonepox" zneužíval ke srovnání této technologie s jinými jím nabízenými produkty a vytvářel tak mylnou domněnku nízké kvality produktů s označením "Betonepox", čímž podle stěžovatelky poškozoval dobré jméno jejích ochranných známek.
6. Stěžovatelka namítá, že v důsledku toho, jak soudy v napadených rozhodnutí vyložily překážku věci rozhodnuté, může pouze podávat opakované žaloby na zdržení se konkrétního způsobu užití označení. Nemůže však dosáhnout ochrany svých práv tím, aby vedlejšímu účastníkovi bylo zakázáno užívat označení "Betonepox". Tvrdí, že se vrchní soud a Nejvyšší soud uchýlily k neústavní interpretaci §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. V posuzované věci se vedlejší účastník vrátil k takovému užívání označení "Betonepox", který stěžovatelka vnímá jako nekalosoutěžní, tedy v rozporu s právem České republiky. Tím podle jejího názoru vedlejší účastník pozbyl soudem přiznané právo předchozího uživatele podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. S danou argumentací se obecné soudy podle stěžovatelky nevypořádaly. Nejvyšší soud jí znemožnil účinnou ochranu před nekalosoutěžním jednáním. Stěžovatelka považuje argumentaci soudů za nepřesvědčivou, nelogickou a ignorující zjištěný skutkový stav.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
9. Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje pouze část argumentace, na níž je založen rozsudek vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu. Městský soud rozhodoval o celé řadě žalobních návrhů, o čemž svědčí výroková část jeho rozsudku čítající 14 výroků o věci samé. Ústavní stížností byl rozsudek vrchního soudu napaden v rozsahu, který zahrnuje velkou řadu těchto výroků. I přesto lze v odůvodnění rozsudku vrchního soudu identifikovat dvě základní argumentační linie. První (bod 11. rozsudku vrchního soudu) se týká označení "Beton-epoxid", druhá (bod 12. daného rozsudku) se vztahuje k označení "Betonepox".
10. První argumentační linie vrchního soudu ústí do závěru, že označení "Beton-epoxid" užité vedlejším účastníkem je složeninou dvou slov obecného významu a nikdo (ani stěžovatelka jako vlastnice ochranné známky "Betonepox") si nemůže monopolizovat užívání takového označení. Na tuto argumentační linii pak navazuje hodnocení Nejvyššího soudu, který popsal, proč neshledal nebezpečí záměny označení "Beton-epoxid" a "Betonepox". Proti odůvodnění, na němž stojí právě shrnutá první argumentační linie, se stěžovatelka v ústavní stížnosti nevymezila polemikou s důvody, na nichž vrchní soud a Nejvyšší soud založily svá rozhodnutí. Tudíž je ústavní stížnost proti dané části napadených rozhodnutí návrhem zjevně neopodstatněným. Odůvodnění vrchního soudu patřící pod první argumentační linii se vztahuje k rozhodnutí vrchního soudu, který změnil II., III., IV., V., VII. a X. výrok rozsudku městského soudu tak, že se žaloba zamítá. Šlo o rozhodnutí o žalobním návrhu, jímž se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi poskytnutí informace o distribuční síti produktů označených "Beton-epoxid", zdržení se užívání tohoto označení na internetu, zdržení se uvádění blíže specifikovaných informací v souvislosti s tímto označením na internetu, a dále jímž se stěžovatelka na vedlejším účastníkovi domáhala zveřejnění omluvy a zadostiučinění ve výši 200 000 Kč.
11. Námitky v ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila toliko ke druhé argumentační linii vrchního soudu, která se týká označení "Betonepox". Odůvodnění v této linii se vztahuje ke změně části VIII. výroku rozsudku městského soudu tak, že se žaloba zamítá, a zrušení zbylé části tohoto výroku a IX. výroku rozsudku městského soudu společně se zastavením řízení o žalobě v tomto rozsahu. Zde šlo o posouzení stěžovatelčina žalobního požadavku, 1) aby se vedlejší účastník zdržel užívání označení "Betonepox" pro označování, propagaci a nabídku stavebních materiálů sloužících pro úpravu povrchů stěn, podlah a stropů a nabídku povrchových úprav stěn, podlah a stropů, a 2) aby se zdržel užívání označení "Betonepox" jako klíčového slova v prostředí internetu pro označování takových stavebních materiálů a nabídku povrchových úprav. U žalobního požadavku sub 1) odděleně vrchní soud posoudil užití tohoto označení mimo prostředí internetu (zde aplikoval §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách) a odděleně jeho užití v prostředí internetu [zde shledal překážku věci rozhodnuté, stejně jako u žalobního požadavku sub 2)].
12. Výklad vrchního soudu k §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách považuje Ústavní soud za interpretaci podústavního práva, která se nijak neodchyluje od výkladu daného ustanovení ve věci, v níž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. I. ÚS 122/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) v předešlém sporu stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Podle tohoto ustanovení je vlastník ochranné známky v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného označení, vznikla-li práva k tomuto označení před podáním přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky.
13. Vrchní soud poukázal na předešlý spor stěžovatelky a vedlejšího účastníka (rozsudek městského soudu 26. 6. 2014 č. j. 2 Cm 2/2013-67, rozsudek vrchního soudu ze dne 19. 3. 2015 č. j. 3 Cmo 342/2014-133, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 23 Cdo 3782/2015-225, zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 122/17), v němž obecné soudy zjistily, že vedlejší účastník označení "Betonepox" užíval při označení jím poskytované stěrky a aplikace na podlahy (v letech 2009 a 2010) ještě před tím, než stěžovatelka (v roce 2011) podala přihlášku svých ochranných známek "Betonepox" a "Betonepoxfine". Samotné užívání označení "Betonepox" vedlejším účastníkem, resp. skutečnost, že se vedlejší účastník k jeho užívání vrátil, pak podle vrchního soudu není rozporné s právem České republiky a neznačí ani zneužití práva předchozího uživatele. Ovšem v těch situacích, kdy k užití označení "Betonepox" vedlejším účastníkem přistoupí další skutečnosti (konkrétní způsob užití daného označení), může jít o naplnění nekalosoutěžního jednání namířeného proti stěžovatelce (např. zlehčování) a pro tyto situace podle vrchního soudu takový konkrétní způsob užití není povinna stěžovatelka strpět podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Ústavní soud tedy shrnuje, že vrchní soud vyložil §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách tak, že stěžovatelka musí strpět užití označení "Betonepox" vedlejším účastníkem (tzv. předchozím uživatelem) při nabídce a propagaci úpravy stavebních povrchů, neodporuje-li konkrétní způsob užití tohoto označení právnímu řádu České republiky. Z tohoto důvodu považoval vrchní soud za neoprávněný požadavek, aby soud vyslovil, že vedlejší účastník je povinen se zdržet (obecně) užití tohoto označení mimo prostředí internetu, neboť to by vyloučilo všechny způsoby jeho užití (tj. i způsoby souladné s právním řádem České republiky). Jde o srozumitelný výklad zákonného ustanovení, do něhož nemá Ústavní soud důvod zasahovat. Z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nelze dovodit nárok úspěšně se domáhat, aby soud jinému zakázal jednání souladné s právním řádem. Pro ty případy, kdy zákon nedovoluje konkrétní způsob užití označení "Betonepox" jinou osobou, výklad poskytnutý vrchním soudem neznemožňuje stěžovatelce se před soudem úspěšně bránit proti tomu konkrétnímu způsobu užití.
14. Ohledně požadavku na zdržení se užívání označení "Betonepox" pro dané výrobky a výkony vedlejším účastníkem v prostředí internetu, resp. užívání označení "Betonepox" jako klíčového slova v internetovém prostředí, vrchní soud a Nejvyšší soud shledaly překážku věci rozhodnuté. Tu zakládal výrok II. již zmíněného pravomocného rozsudku městského soudu sp. zn. 2 Cm 2/2013, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na stanovení povinnosti vedlejšímu účastníku zdržet se na internetu užívání označení "BETON EPOX" či "Betonepox" pro označování, propagaci a nabídku stavebních materiálů sloužících pro úpravu povrchů stěn, podlah a stropů a nabídku povrchových úprav stěn, podlah a stropů. Ve věci, v níž byl vydán zmíněný rozsudek sp. zn. 2 Cm 2/2013-67, Ústavní soud odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost zmíněným usnesením sp. zn. I. ÚS 122/17. Při posouzení překážky věci rozhodnuté v posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či svobod a odkazuje na podrobné odůvodnění Nejvyššího soudu a vrchního soudu.
15. Nejvyšší soud vysvětlil, že o shodnou věc s tou, o níž městský soud rozhodl II. výrokem rozsudku sp. zn. 2 Cm 2/2013, by nešlo, kdyby se stěžovatelka domáhala, aby soud vyslovil, že vedlejší účastník je povinen zdržet se určitého konkrétně popsaného způsobu užití označení "Betonepox" (s patřičnými nároky na formulaci žalobního požadavku), nikoli jen vyslovení (obecné) povinnosti zdržet se jeho užívání, jak to stěžovatelka požadovala v posuzované věci. Ústavní soud ani v daném ohledu neshledal porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
16. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou, že se vrchní soud a Nejvyšší soud řádně nevypořádaly se stěžovatelčinou argumentací. V napadených rozhodnutích posuzovaných v jejich komplexu totiž soudy poskytly dostatečné hodnocení jak k §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, tak k překážce věci rozhodnuté.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu